Vyřizování si účtů? Ne, jen nenechat věci dojít, kdy si tu facku Tonda z Vyprávěj zaslouží

Filip Vracovský píše článek, co by mohl stát jako příběh sám. Dotýká se mě, bylo by toho víc.Třeba jako paralela s fackou televizního seriálu éry Husáka, kdy se leccos usazovalo a lidi si na "ano, ale srovnej si to" hezky zvykali

Zmiňovaný seriál je i tak místy navoněný až běda, ale nelze mu upřít, že se nějakými prostředky s cílem aspoň nějakého záznamu té doby dotýká. Jemně, mnohem jemněji, než se člověk dozví z reálných výpovědí - viz blog Filip Vracovský, třeba, ale evidentně nějak jde na věc vstřebatelně chytře, aby za účelem prospěšné služby, hlavně těm mladším, diváka na tu oslazenou nudli v co největším počtu přitáhnul. A neodradil tou skutečnou a reálnou brutalitou ke škodě "nevidět nic".

Ať je, jak je, věcem, které nemůžou konkurovat dokumentům, daří se v adptacích knih a i původní filmové tvorbě jako Báječná léta pod psa, Kolja, Vyprávěj jedna věc. Postihnout onu strašnou plíživost, jak se na nás šlo.

A to nejen, kdy měl doposud vyslýchaný naivně relativně bezpečný pocit hovoru dvou tří slušných, než ta rána přiletěla, ale jak se šlo na věc i jindy. Něco se přece jako přehmat přiznalo, ano, soudruhu, člověk dělá chyby, chyby děláme všichni, ale srovnej si to támhle a s tamtím... to si vážně myslíš? On ten kapitalismus není žáden med. Nevěšelo se už za nic, domlouvalo se, přemlouvalo se k odchodům pryč, volalo se k pohovorům a znova se domlouvalo... a podepisovalo. Když to nešlo, známe to dál.

Horší však je, jak na tohle všechno člověk postupně přistupoval. Jak se nechal masírovat oním srovnáváním a jak nakonec nějak dospěl k tomu, že i snad v rámci klidu na tom může být i cosi pravdy. Nedávno jsem se ptala rodičů, jak se dívali na všechny ty naše povinné akce u sochy padlého rudoarmějce v místech a městě, kam sověti nikdy ani ve snu přijet nemohli... Odpovědi se mi dostaly a hlavně ta, že prostě rezignace je asi ta nejlepší odpověď.

Můžeme mít pocit, že si zvláště v zdejším malém a nepodstatném rybníku, kdysi mnohem a mnohem intelektuálnějšího média, vyřizujeme polemikami účty, jež jsou vedeny závistí. Nikoliv. Jde jen o to, aby se zase nestalo, že se jemnou masáží vzdělaných pohříchu málo, horlivou prací vzdělaných především propandisticky, zase ocitneme v rezignaci nad ověřováním pravd a zase na nás bude působit nějaké srovnávání ve snaze smíchat vše do koktejlu, kde naše malé já nakonec dojde klidu rezignací. A kdy ten, kdo má nějak divně dlouhé nebo dredovité háro, je přece evidentně málo vzdělaný, a kdo vypadá jako vymydlený nepotížista, ten je koumák.

Článek Filipa Vracovského je neméně i o tom, jak nám věci trestuhodně nevadily, když se tak vůbec mohlo dít.

https://vracovsky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=751703