Nevím, kdo se to tehdy zbavoval nějaké pozůstalosti, nebo kde se u mě ta knížka vzala, nejspíš kolega mi ji podal s dotazem, jestli chci, a já po ní sáhla všema dvaceti. Knížku s názvem Z dopisů Boženy Němcové, z roku 1962, beru do ruky často a moc ráda.
Vždycky si uvědomím, jak právě korespondence a neliterární slovo někoho takového, který je omlet jako národní klenot výklady, převyprávěn a bohužel zjednodušen, jak je tahle čirá autentičnost důležitá. A to i když máme podaný jen výklad věcí jím samotným. Bez pohledu těch druhých.
Když zmíněnou knížku čtu, tu korespondenci s mnoha jejími známými pročítám, vždycky mi poskočí duše, jak se nepletu, když říkám - byla moderní a báječná, navýsost ženská. Zlatá ženská duše, obětavá máma, chytrá, krásná, nešťastná, že se do svého muže, jehož si opravdu vážila, nebyla schopná zamilovat. Jak byla pokorná i vzdorná, svobodomyslná a krajně zodpovědná zároveň. Nevšedně obdařená provázáním citu a intelektu. Vlastenecká, ale ne vlastenčící, objektivní, rozumná, odvážná. Jak sama sebe dokázala líčit a jako před Bohem se zpovídat ze svých snů a snů ztracených a jak byla pořád plná naděje a důvěry. A doufání a boje o každý den.
Když jsem před nedávnem viděla, že moje oblíbená žena, Olga Sommerová, má doma jeden celý velký díl knihovny věnovaný jen a jen jí, její Babičce, otevřela se mi rázem tahle dokumentaristka v samozřejmém světle, čím že mě vždycky tak přitahovala. To podnoží prostě cítíte a jen někde kousek za rohem je ta potvrzená odpověď.
V poslední době mám kolem sebe pár žen. Nemám je na dosah, abych byla přesná, nemám je jako housku na krámě, naše setkávání jsou občas složitěji hledaná, a o to pak vzácnější. Hezká jsou vždycky. Jsou to totiž, jak jsem si nedávno uvědomila, jsou to vlastně moje Boženy. Mají to tu nad nějakým světem nesmírně rády. Milují ty nejobyčejnější věci na zahradách, zvířata jsou spíš jejich páni, než že by ony byly jejich majitelkami. Muže neberou jako nepřítele, zažívají kompromisy, jsou skvělé obětavé mámy, nepohoršují se nad mravy, nepohoršují se nad erotikou a svobodou v tom, co člověka dělá šťastného, neodsuzují, jsou neuvěřitelně chytré, píšou. A když ne to, tak na něco hrají. A když ne to, tak nemají rády stojaté vody našeho společenskopolitického života a leccos podpoří. Vnímají krásu ženského světa, nelamentují, nestraší, nekřižují se a zůstávají ženami v něžném shovívavém pohledu na svět. Mají v sobě Lásku...na rozdávání.
Božena Němcová o svém muži píše hezky, ví, že by se nikdo jiný jako on nestaral, píše, jak muž si jí váží a jak moc ji miluje. Božena Němcová se jinde svěřuje sestře, jak ji trýzní, že se jejich duše nepotkaly, to že nikomu nepřeje. Božena Němcová vypisuje synu Karlovi, jak otec těžce odnesl pohřeb Havlíčkův, roznášel parte a na osm dní ho zavřeli, jinde se vypisuje, jak jí vadí, že se němčina příliš vnucuje dětem, ale že ona sama se brání nějaké nenávisti k tomuto jazyku podlehnout, protože v té němčině jsou napsaná díla tak krásná. Jak jí vlastenčení a všude červenobílé a modročervené mašličky na děvčatech s vlastenectvím koketujících vadí, každé třetí slovo že "láska k vlasti" a podstata se pak neukáže, kritizuje tak dívčí ústav paní Amerlingové...je zcela jedno zkažené duše po německu nebo po česku. Jak si uvědomuje, že je pryč to krásné třináctileté mládí, kdy měla tělo rozvité už a přece byla polo děcko, jak se nestyděla sedět obkročmo na koni a před chlapci lézt na stromy a nebo před nimi vyzdvihnout sukni u brodu nad kolena a jak ji těšívaly pentle a jak se těšívala do kostela, jak na louce tancovala a jak se mužští stavěli, safiente, to je hezká holka...jak matka ji za nepatrnosti trestala, za vše trestala, a jak ona byla vzdorná. Jak tatínek byl jiný, toho ráda měla...A jak se cítí nešťastnou a zbytečnou. I když ze všech bolů ji vytrhla poezie, psaní, lidé a to jak si navzájem otvřeli srdce... a taky její žití pro své děti A jak hezké je, že lidé mají k ní úctu, že pracuje pro národ, ale ona to bere jen jako to, že má pro co žít. A že žena vůbec - je jako vosk. Paměť vosku, co do něj otiskneš... zůstane.
Božena Němcová psala moc krásné dopisy svým dětem, psala mnoha osobnostem tehdejších Čech i Slovenska...pracovala by pro co největší sbratření. Životopis Boženy Němcové a její putování a neustálé přesuny každý víceméně zná. Jakož i příčiny. Božena Němcová psala přátelům i o peníze. Na prvním místě byly vždycky děti. Když konečně v březnu roku 1855 přistoupil nakladatel Jaroslav Pospíšil k tisku Babičky, v životě Boženy Němcové se rozsvítilo. Autoři knihy zmiňují, že jen za 107 let od prvního vydání dosáhla Babička na 270 vydání u nás a 70 v cizích jazycích. Autorka rozesílala své dílko za doprovodu skromných slov svým přátelům, aniž tušila, že napsala nesmrtelné dílo. Napsala ho jako největší terapii po smrti syna Hynka...hrůznosti věci, jak o nemoci a víceméně umírání svého syna šest týdnů zlovůlí úřadů vůbec nevěděla.
Mám ji moc ráda. Pořád platí, z toho století páry, ona by byla tou, s kterou bych se chtěla setkat na prvním místě. Ale zatím, v době bezzázračné, musím děkovat za ty moje Boženy, co je mám šťastně tady. Myslím dneska na ně... je mi dobře. Mám za sebou večer s mými milovanými Boženami.
Boženám, které tohle krásné jméno opravdu nosí - sice pozdě, ale i tak přeji: Všechno nejlepší.
pozn:
Knihu Z dopisů Boženy Němcové ilustrovala paní Vilma Vrbová- Kotrbová, kniha vyšla v edici Studánka v roce 1962 a texty, které uvádějí čtenáře do okolností vzniku dopisu, provázala tuto korespondenci paní dr. Jana Štefánková.
Bog věnovaný Barborám, ale také právě Boženě Němcové