Taková obyčejná podoba lásky

,,Jdi si a nech mne tu, zvykla jsem si, zvyknu si napořád," zakřičela hlasem pronikavým, co rozčísnul zvuk města, co sklouznul do falše a pak...do ticha, se smutnou plačtivou ozvěnou... A dole, na pevné zemi, srocení zvědavců ...

,, Jdi si, jdi," křičela na něj, až se lidské kroky tam hluboko dole zastavily.

,, Jdi si a nech mne tu, zvykla jsem si, zvyknu si ... napořád," zakřičela hlasem snad skoro hvízdavým, co rozčísnul zvuk města jako hvízdání fotbalových rozhodčí a co pak sklouznul do falše a pak... do ticha se smutnou plačtivou ozvěnou. A dole, na pevné zemi, se srocení zvědavců odhodlalo postát a všichni natahovali paže: helejte támhle nahoře... udělá to? Běhalo asi v tu chvilku v mysli všech.

Stál, stál na okraji, dřevo toho bizarního velkého okna bez záclon pod svýma bosýma nohama... krok, krůček, maličký posun těla a pak... volnost, svoboda. Pod ním devět deset metrů a pár zvědavců s otevřenými ústy.

,, Nech mě, ničemu nerozumíš, " rozkřičel se na celé kolo. Byl to strašný a vypjatý křik. Od něj, který se až dosud soustředil a dosud mlčel, od něj, co tak mírně popocházel, nervózně - a bůhví, zda kontrolovatelně, měl své tělo nad tou roklí vzduchu zcela na hraně. On, co donutil všechny tam dole mít hlavu ještě více v záklonu.

,, Co jsme ve městě, od té chvíle mi utíkáš, hledáš kamarády, já.... já nevím, co hledáš, coo, opouštíš mne, opouštíš...tak to skonči, jdi už. Bráním ti v rozletu, říkáš, a nemůžeš už dál...tak si jdi! " křičela, na celé kolo zoufale křičela... tam kdesi za ním, a kolem lidí, těch maličkých lidí tam dole pod tímhle oknem, se projelo auto. A druhé a ještě jedno a jedno náhle zastavilo.

,, Nedělej to, ne, neposlouchej, co říkám, neposlouchej, nedělej to, prosím, pojď ke mně, prosím...prosím tě, ke mně .... prosím... prosím!" Tohle ohlušující říčení se přejít nedalo, ale ani  ono nezbránilo tomu, co se stát mělo.

Zavřel oči. Chvíli tohoto zastavení jakoby prostoupilo posvátné ticho a on... s klidem v gestu rozepjatých křídel anděla usoudil, že to krásné dřevo domova, tohoto okna, že jej od své tíže osvobodí... tím malým posunem svého těla. Někde za ním se ozval srdcervoucí výkřik a ti dole si všimli, že v gestu rozevřenosti zakřičel i on.

Ticho. Hlavy zvědavců jsou  náhle smutně skloněné...ustoupí... divadlo skončilo. Andělé však mají práci... andělé jsou ve starostech. Ale čumilové, zvědavci, co jim touha podivnosti nedá, ti se vždycky najdou.

Bylo odpoledne, a navzdory této události, slunce hrálo jarními paprsky.

......

Navzdory této události život šel dál. Šel dál hned další ráno, kdy slunce provázelo školáky do lavic.

Učitel se posadil za katedru a podíval se do tváří dětí. Bylo v nich napětí. Vzruch.

,,Tak, kdo úkol zvládnul?" zeptal se a několik dětí předvedlo svá splnění. Několik dětí také dostalo jedničky a bylo proč. Druzí jim tleskali. To jedničku vždycky zaslouží. Pan učitel však usoudil, že jedničky zaslouží každý... to nevadí, že úkol splnil jinak, jen slovy, či ukázkou. Všichni jedničku dostali. Ale jen Anička dostala tu nejhezčí a příkladně podtrženou.

Byla vždycky zvláštní, vnímavá, svá, často víc sama se svým já a hodně věcí jí zajímalo, což se potvrdilo právě nyní.

Byla totiž jediná, která se včera po poslední hodině přírodopisu k tomu ohromnému a vzrostlému stromu v lesoparku u silnice vrátila. Dychtivě zvědavě vrátila a nastražila svou napnutou rukou a hlavičkou v záklonu ještě jednou svůj mobil, připravený leccos nahrát. A měla štěstí.

A tak děti mohly právě teď, aťsi že trochu neostře, vidět, že brhlík, který se za toho přestrašného křiku pozvedl z větve stromu a odletěl, se po chvíli zas zpátky vrátil. Měl v zobáčku bobulku, nebo nějaké semínko a o to se začal dělit s tím ptáčkem druhým, co na stromě zůstal. Křik se vytratil, jen takové malé pískání. Jen dělení se, jen ... možná - takové hezké malé ptačí líbání. Jen možná tiché těšení:

neboj se, miláčku, město není špatné. Kam dolétnu, objevím, že lidé na krmítkách mají zásob dost. Našel jsem tenhle krásný strom, co má pro nás tuhle dutinu, lásko, jak já se těším...( ozval se zase křik, ale my už víme, že to byl jásot)... jak já se těším. Do dutiny, ano... já -  ještě ji upravím a blátem vytěsním, dáš šest, osm vajíček... já vím, že teď ještě ne. Ale brzy. Brzy už bude duben. Miluju tě a postarám se o vás...

  A  zobáčky se prolnuly a trochu se čechralo peří a jeden z brhlíčků, ten více a pestřeji zbarvený, se odvážně pustil šplhat hlavou po kmeni stromu dolů. A hledal, kde zima tvrdost povolila a za kůrou smrt naleznou brouci a larvy. Aby on byl silný. Na lásku a na děti. A ten druhý, co tak moudře zraky peřím nespoutává, neb je na něm krytí slabých mateřstvím, na toho zbarveného koukal a jistě ho měl po tom vyznání za svého anděla. 

 Aničce se tohle ještě nevypráví... tak dramaticky věci cítíme my dospělí, co máme život v prožitcích svých tíží, takhle barvitě dětem některé věci nevyprávíme. Ale protože je Anička vnímavá, možná už mnoho cítí. A možná ne. Ale jarem, jak se zdá, je tuze zvědavě okouzlená. A to je do života velký vklad.

-------------------------------------------------------

Děti, které nemohly mít záznam, se ve svých referátech opřely o to, co ostatním ukázalo brhlíka se všemi zajímavostmi, jak vypadá, jak žije, a nechybí u téhož ani krásný zvukový záznam... ony samy doporučily úplně dole video brhlíka z Přerova:))

-------------------------------------------------------

Krásné jaro všem...před chvílí začalo.

http://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-a/_zprava/brhlik-lesni-video--18437

-------------------------------------------------------

související blog: Jaro, to je také pocit v nás

http://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=499702