Pan prezident coby děcko chystá poněkud schizofrenní státnickou akci, kdy jako Ziegler (náčelník Zasloužená karma promine) volá: "Sejděte se" a kdy jako Ječný do toho moudře podotýká "Neshlukujte se". A národ, co dostává diplomy a doktoráty poštou a v gumových rukavicích podepisuje servanému roznášeči České pošty, že titul přijal, dostává lekci...kterou vlastně už za těch sedm dobrých let čekal. Stejné je jen to, že se tohle mnoha nám zhusta nelíbí. Z Hradu jsou k tomu slyšet všelijaká vysvětlování, kdy nad bezbřehou úctou k vyznamenaným poletují andělé, no a taky trochu toho, že se bude přece zase v milovaném to pocitu mluvit. Nedávno to bylo celkem dobré rozcvičení. Leč slova jsou slova, a chtějí-li se v podhradí činy, podhradí chce ve valné většině vzor vskutku nejvyšší.
Zapátrala jsem. Je to nějakých pět let, kdy jsem se postavila proti mnoha hlasům, které radily - pro vyznamenání si nejít. Kdy se tak dělo s ohledem na vyznamenané, co se učí chodit do sálu královské vladislavské rané renesance ve flízovkách, případně mají za sebou přezajímavý život, kdy nad vyznamenáním jeden užasne. Apelovala jsem na fakt, že vyznamenání jsou v systému doporučení, a ne výmyslem prezidenta, co si znuděně kouká v noci do stropu a je kreativní. Apelovala jsem na to, že mnoho z nich není ve flízovkách a nemají na kontě jen to, že prezidenta hezky jako Delona zabrali kamerou. Ale že je z nich mnoho uvězněných ve svých pracovnách, jsou neznámí, ale nám všem, svojí odvahou a čestným osobním životním dílem, náš život ovlivnili. Jenže jenže jenže...pramálo lidí je zná. Soustředila jsem se hlavně na to, že 28. říjen je takzvaný výtah na světlo pro vědce a badatele a výzkumníky, a že jestli máme dětem předkládat cokoliv lepšího, než je náš sebestředný prezident, a jestli je chceme posouvat v touze něco dokázat, ukažme, ba přímo nahrňme jim vědce do obýváků. Jen ať je vidí. A také, že jsou mnozí navržení na vyznamenání tak staří, že in memoriam je sice věc hezká, ale už i proto, že si pocty zaslouží, prostě zaslouží, ať si pro vyznamenání jdou.
--------Jako poznámku na okraj svých pátraček jen přidám - k 90. výročí republiky jsem dělala s dětmi velkoplošný projekt na zeď, kdy samy vybíraly osobnosti ze všech možných oblastí vědy, společnosti, kultury, sportu - vyhledávaly a opisovaly osobní medailony, vytvářely plachty, kreslily, malovaly, seznamovaly se a posuzovaly a vyhazovaly a přidávaly osobnosti a přibíhaly s nápady na toho a toho nezapomenout. Ráda na to vzpomínám a není mi ten svátek lhostejný.
Letos do naší republiky přibyl koronavir. Akce se chystá i tak. Jak ji vidím?
Byť je to svátek, nad nímž nemávám rukou, 28. říjen je jen den, který začne ráno sluncem a to večer zapadne. Jako každý jiný. Jako je třeba ten dnešní. A je lhostejno, co se kdy stalo a co je napsaného v kalendáři. Nevíme, co a který den je slavný pro Jamajku, pro Lichnštejnsko, pro Surinam, pro Honduras... slunce přesto vyjde. Je veličina čas a pak naše hlava. Nic víc. Zvyky a tradice, které jsou, ale východ a západ slunce neovlivní. Dovedu si tedy představit tento čas uchopit i jinak. Dovedu si dokonce představit tu báječnou příležitost, jak ty vyznamenané poctít možná ještě líp. Dovedu si představit je nechat sedět doma a v nějakých krásných prostorách za účasti kamer České (veřejnoprávní) televize - nojo, pane prezidente, nojo, bo je to zkrátka standardní, - nechat sedět pana prezidenta, nechť k národu i promluví. A pak střih na vyšperkovanou osvědčenou vlaštovku Augustovou, co umí báječně předkládat krátké medailony lidí při volbách, tady důstojněji a ne ve spěchu, zrovna tak brilantně by to zvládnul na střídačku s ní třeba Martin Řezníček. Viděli bychom delší čas tváře, bylo by to v archivu, bylo by to k přehrání znova.
A co ta osobní účast? Co to Neošidit je?
Prezident Zeman zrušil novoroční projevy. Myslím, že je-li doba tak zlá a beznadějná, nejen my, ale i on má příležitost dát na frak některému horšímu zvyku a naplnit pokračování svých dnů zvykem lepším. Jako to musíme dělat my. Dovedete si představit tu noblesu okamžiku, kdy si v záři reflektorů k našim slavnostním obědům v televizi připíjí k Novému roku skupina těch, co v životě něco dokázali, měli by nám jít příkladem a nadechují se v novročních světlech v přípitku s prezidentem s námi na rok nový a především jako do naděje - že ten rok nový bude lepší a zkrátka v mnohém dobrý? Provází mne víra, že už na Nový rok trochu lépe bude, samozřejmě.
Jednu věc k tomu ještě dodám. Bude mi asi jedno, a vím, že nebudu sama, jestli to zase dostane někdo v mikině a zase někdo, kdo si může vedle vyznamenaných, jimž budu vždycky věnovat svůj čas ráda, připadat poněkud nemístně jako zapíchnutá hůlka, co to vyznamenání pak při odchodu dokonce málem ztratí. Tentokrát mě to nebolí tolik. Tentokrát je vůbec všechno natolik jinak - a vpodstatě jediná jistota je, že v něčem se náš prezident nikdy tak úplně nezmění. Jsou na pořadu momentálně věci jiné a mnohem závažnější.
A ta informace? Ovčáčková už končí. Na některé muže zkrátka nemám a jejich kvalit nikdy nedosáhnu. A ani nechci.
...a ještě jedna informace, nebo spíš odkaz:)
https://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=561987