Volný pád... a šiřitelé strachu

Že si vezme Michael Douglas tyč a mydlí kolem sebe hlava nehlava, je ve filmu důsledkem frustrace. Něčeho, co je popravou nicnetušících dotaženo tragédií v Ostravě. Tragédií je i to, jak k věci přistoupí fenomén Já a taky strach

Úterní tragédie v Ostravě přizvala k debatě odborníky. Odborníky? Jestli mám někomu vyjádřit úctu, je to tým lékařů bojující o všechno, oč bojovat mohl. A za odborníka chci označit jen toho z těch ve večerním vysílání, co mu člověk věří. Lékař, který popisoval, co vše museli pro záchranu otce dívky udělat - s výrazem toho, jenž nepřichází před kameru v radosti. Pro mne potvrzující zpráva, jak jsou naši lékaři dobří. Jako ti, co umějí a pracují vlastně i za Boha. Jak uvažují morálně. Věřím jim téma člověk, a to se vším všudy. Tenhle chirurg ovšem neseděl jako chytrák a hrdina před kamerami hodinu, seděl ve své pracovně.

Ač jsou věci, kdy se má Jeronýmu Kliměšovi naslouchat, a i dost zásadního řekl, je vážně tristní uzavření kola celkem zásadním punktem, oč smutně dneska běží. Chceme hrdiny. Srovnám-li chirurga Marcela Mittáka po nepředstavitelném výkonu s prohrou v očích a srovnám-li to s vyjádřením psychologa na slovo vzatého, "jakou má dívka výhodu, že její otec bude už navždy hrdinou, nikoliv hajzlem, až se s maminkou rozvede", jdou na mě mrákoty (a dík moderátorovi za okamžitá slova o nevkusu). Jestliže pak vidím nemístné čepýření pana Kameníka, prezidenta soukromých bezpečnostních agentur, jak by on ukazoval ještě drsnější záběry, aby lidem věci došly, jdou na mě nejen mrákoty podruhé; je to Bowling for Columbine v šedesáti minutách na čété. Jinými slovy, zbrojme, zbrojme, živme se hrůzou, přiživme, co to jde, zbrojní průmysl, mějme pocit, že nepřítel je každý druhý a Čechy pak bezpečně rozkvetou láskou.

Ukázka odbornosti a prezidentství u nás. Honíme si trika, pozůstalí a oběti nám k tomu poslouží, abychom ještě natěšeně poposedávali na židlích. A ani netušíme, že jsme v tu chvíli prototypem a produktem něčeho, co je spouštěčem podobných tragédií. Jak správně poznamenal právě pan Klimeš, Hérostartos měl pocit, že naprosto nic neznamená. Zapálil tedy Artemidin chrám a pak se zakázalo o něm mluvit. Trest zvaný Nemáš jméno. Nestalo se. Hérostratos vyhrál. Známe ho.

Nerozumím zbraním, rozumět jim nechci. Čemu rozumím, že existují vyšinutí jedinci, kterým do hlavy nevidíte a stejně nevíte, kdy se jim věci děsivě přehoupnou. Pohybujeme se v malém zázraku v momentě tušení, že jich mezi námi určité množství chodí. Ten ostravský nebyl jediný (ptejme se tu jen v závorce, proč měl zbraň). Jenže - brala bych celkem vážně varování psychologa Klimeše, frustrací bude přibývat. Něčeho máme mnoho a něčeho máme málo. Nebudu lamentovat na naši nevšímavou společnost, já ty on ona ono, ač je v tomhle základ. Obrátím se jinam. Na vrcholnou politiku a na ni napojené šiřitele strachu.

Ať mi někdo vyjeví, jestli existuje strana a její program, který dává lidem naději na zlepšení, aby se člověk budoucího nebál. V posledních letech jsme svědky varování, co se na nás jako na zemi řítí z jiných kontinentů, kdo nás o všechno obere, kdo nám nakonec bude vládnout, kdo nás bude znásilňovat a co pro nás znamená někde zůstat. Taky kdo je všechno něcoterorista, jak na nic díky těm něcoteroristům nebude, jak se tohle a támhleto začas zhroutí, jak na tamto vlastně není už teď. A co si je nutno připlatit. Každý je nějak podezřelý a slovy drsnými - "každý chce s tebou, kámo, vyjebat" a ty to měj na zřeteli. Do toho si vem příklad z těch, co něco znamenají. Jakým způsobem dosáhli, že něco znamenají?... to už je vedlejší. Na to se historie neptá.

Vzdor tragédii, nepřeju si současný stav vyzbrojení společnosti posilovat, jako to ve výš zmiňovaném americkém dokumentu dělá Charlton Heston. Kdy se po vystřílení školy šílencem vnucuje představa, jak jediná cesta vede k vyboulení pod tričkem tím, co umí báječně rychle zabít. V čase, kdy se nejvyšší politikou a podnikateli marketingově zdatnými v oblasti strachu nehodlají hledat příčiny věci - jednoduše se to moc nehodí. Tedy nevytvářet prostředí nedůvěry, nezvyšovat obavy pro vyhoněnou senzaci, nezalepovat stránky internetových médií v titulcích jen samými negativy, ve firmách se vykašlat na zásadu, že rozhádaný kolektiv, kde si lidi nevěří, je jediným tahounem výkonu a prosperity. Neposilovat strach z toho, co přijde, a nevytvářet prostředí podivně úspěšných hvězd.

Střelec z Ostravy měl pocit, že ho nikdo nechce léčit. Těžko říct, jak to bylo a co se dalo dělat. Nebudu tu soudcem. Jedno je však jisté a nikterak to neodlišuje nikoho z nás od něj, co tuhle hrůzu udělal. Jedinec v soukolí světa, toho vnějšího i svého vnitřního, potřebuje naději a vizi. Nejlépe tu shora. Potřebuje pocit, že není sám. Sami jsme i tak s nějakými bolestmi semtam všichni. Není ale jedna jediná záruka, že ten, kdo je držitelem zbraně, je taky ten, kterému se nabobtnávání frustrace nějak vyhne.

Žijeme v manipulačním prostředí. Zoufale chybí slova, co umějí dávat naději v komplexnějším záběru představ života za deset dvacet let. Kde vidíme třeba své šťastné děti a své důstojné stáří. A tohle přiživujeme tím, kdy spolu jeden s druhým skoro nemluví. Vyslechnout je kolikrát základ. A tak jsme čím dál víc v konfrontovaní s Michaely Douglasy, co před sebou nevidí nic a vezmou tyč a jdou ze sebe leccos vytřískat.

Obětí i pozůstalých je mi líto. A naše vláda, ač mrtvým životy nevrátí, by měla svá politická handrkování a těžké a až neobhajitelné zájmy o svá Já spravedlivě promítnout nejen velmi slušně do odškodnění pozůstalým, ale i do exkurzu svého svědomí, kdy by vůči lidem a jejich pocitům měla nastartovat poměrně razantní obrat.

Vyjadřuji smutek nad všemi obětmi, vyjadřuji soustrast pozůstalým. A poděkování chirurgům ostravské nemocnice v čele s panem Mittákem, kteří vědí, co je to udržování naděje - pro všechny bez rozdílu.