Barbory a barborky

Barbora má svátek. Máme ji jako předskokana svatého Mikuláše a nejsme daleko od pravdy. Ještě před sto lety chodily 3. prosince Barbory a dávaly dětem pamlsky. Zbylo jen doufání v bílé květy. Barbora je patronka, je to i B.Němcová

Barbora je v Čechách zjednodušována nějčastěji v Báru, Barču, Barunku. A také v Barku, lakomou na další písmena. To svatá Barbora měla smůlu na lakomého otce. A to lakomého na lásku otcovskou. Narodila se v Nikomédii někdy kolem roku 311, matka jí záhy zemřela a otec se snažil o výchovu v ryze pohanském duchu. Jistě i z toho důvodu, že pronásledování křesťanů byl místní oblíbený zvyk s neblahými konci. Dceru dal pro jistotu uvěznit, ale zapomněl si kádrově zajistit jednoho z dozorců, který se vposled ukázal jako zakuklený vyznavač boha jediného, což vězněné dceři jako pilné žačce nadobro učarovalo. Stala se křesťankou a pod přísahou také i věčnou pannou na věčném útěku před vlastním tatíkem. Schovávala se ve skalách, a tak je patronkou horníků, patronkou dělostřelců a pyrotechniků je proto, že na konci jejího příběhu z nebe proti katovi zakročil smrtonosný blesk. Aby taky ne! Když ji rozporuplně spravedlivý hněv i otec konečně dostihl, mučena byla tak strašně, že jí prý byla odřezána i ňadra. Nakonec byla sťata mečem, který nedržel v ruce nikdo jiný než její otec Dioskur. Vedle tří hlavních panen je pannou čtvrtou, a doplňuje tak čtyřlístek jmen Kateřina Alexandrijská, Markéta Antiochijská, Dorota a mimo to je i jednou ze čtrnácti svatých pomocnic, příkladně v modlitbách proti morovým epidemiím.

Ve světě je po Barboře pojmenována kyselina barbiturová na paměť jména dne vědeckého objevení. V českých vodách, pomineme-li řezání třešňových haluzí a doufání v předsvatební vánoční bílé květy, se její jméno nezapomenutelně a často na prvním místě pojí s Kutnou Horou. Právě tady je jedna z nemnoha evropských gotických katedrál, Barboře zasvěcená, co si ji s jinými katedrálami nespleteme. Benedikt Rejt i Matyáš Rejsek vytvořili dílo jagellonské gotiky, které v hravosti a výsledném tvaru nemá konkurenci.

Druhá v pořadí vylétne na mysl Barbora překrásná a divoká. Divá Bára. Jedna z nejkrásnějších literárních bytostí ženského světa českého, jenže se dá říct, nejkrásnější literárního světa devatenáctého století vůbec, a nejen u nás. Božena Němcová - vlastně Barbora Panklová, v ní zobrazila dost možná sebe, nebo dejme tomu vizi o sobě a o ženě tehdy té nešťastné doby, jak by ženu ona vidět chtěla a v jaké podobě by ji mělo okolí přijímat. Bára je nespoutaná tmářstvím, je dívkou moderní, co vstřebává osvícenské myšlení svobody, je živočišná, dokáže být a "dýchat" klidně sama, dokáže si sama vystačit a nebát se. Nebát se přírody, vody, mrtvých, tmy, nahoty, nebát se být nápomocna podpořit. Nemiluješ? Neplň nikomu přání, přítelkyně moje... jsem s tebou a chápu tě. Neplň očekávání. Buď sama sebou. Nedej na to, co tomu řeknou lidi, nenech se zničit malou sociální skupinou srostlou s předsudky, strachem, závistí i hloupostí. Máš svoji cenu.

Literární kritika Boženě Němcové - Barboře Panklové za svobodna -  vzdává výrazný hold, který pláče nad skutečností českého prostředí. Být ve Francii, George Sandovou bychom znali až jako tu druhou a nebo jako tu nějakou další za Boženou Němcovou. Jak dokázala právě tady v Báře zmapovat, tehdy jako něco nového - vztahy v malé sociální skupině a jak zas jinde dokáže pracovat s uměleckým kontrastem. Třeba ve Viktorce - mikropříběhu v plynutí času a klidné kroniky zvykodějů, co náhle vyhřezne s celou svou erotikou. Ve chvíli, kdy bere Černý myslivec do rukou zraněné Viktorčino chodidlo jako to první setkání s jejím tělem, jsme svědky zvláštní kultivované lásky, písmeny, ač nic neříkají, prostupuje k nám milování a necháváme se unést pocitem, kdy chápeme jeden pohled, i ten první, a podlamují se nám kolena. Rozumíme mučivé vášni a mísí se v nás lítost a láska, ta živočišná silná, která vlastně docela podobně rychle potkala Romea a Julii. Božena Němcová má smysl pro svobodu, nezávislost, vášeň, přirozenou nespoutanou sexualitu a i přirozenou chuť být ženou pro manželství a usazené mateřství -  zachycenou v postavě Kristly.

Tak jako byla svatá Barbora silná a pevná, byla také i silná Barbora Panklová. Barbora, co nezůstala jen učenlivou a senzitivní Barunkou z všem známé už připomínané Babičky, ale stala se ženou, která zcela neromanticky prakticky věděla, že náš národ posune jen vzdělanost a občanská společnost. Chtěla, aby všechny její děti byly právě pro tuto společnost platné, aby něco uměly, aby jejím dcerám nestačilo se jen vyvdat. A to bylo jejím zcela prvním cílem. A tak její syn Karel byl také úplně prvním, kdo měl v Praze fotosalón, a dívky měly školy tehdejších možností.

Barbory, jichž je mnoho, jsou tedy ženy silné, ženy, které si jdou za svými cíli a mnoho dobrého po nich zůstává. Po Barboře Špotákové olympijské zlato, po Báře Basikové jedno z nejhezčích alb všech dob Stromboli, jakož i nový hit Modlitba pro Martu, po Barbře Streisand nezapomenutelné role a píseň Takoví jsme byli a po Barboře Panklové touha lidi sbratřovat,mít rád svoji svoji zemi a cenit si své osobní svobody, jakož i vyrovnaného principu ženského a mužského světa.

 Barborám k dnešnímu svátku vše nejlepší. Na jejich počest, počest jejich síly a vytrvalosti dnes uřežeme větvičky z třešně před domem, ponoříme je na jeden den celé do vody. Pak je dáme do váz a budeme vyhlížet po dobu Adventu bobtnající zelené pupeny, které na Vánoce šťastně ustoupí tlaku bílých plátků. A my se trochu smutně podíváme po dcerách... a vesele na sebe.

Barbora je jméno řeckého původu a znamená  -"cizinka".

Moje nejoblíbenější Barbora - Barbora Panklová, byla ve své době svým způsobem cizinkou. Byla okouzlením pro muže, když se do Prahy dostala, s širokým pohledem na věci a nekonečným srdcem, vzdělaná a krásná, mnohými však nepochopená. Cizinka...Kdyby se mne někdo ptal, s jakou osobností z devatenáctého století bych se chtěla setkat, vím s jistotou, jak bych odpověděla. Nejvíc právě s ní.