Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Běžet po ostnech svého dětství odvážně a zcela čistě ... vědomě bolavě. Naboso...

14. 09. 2017 12:20:03
Film Po strništi bos je otloukaný i chválený, prý ne pro diváka, ale filmem syna pro tátu, sentimentem, prý málo výrazným, bez akce. Což si spočítat filmy, které s tímhle vzácným viděním věcí dětskýma očima na české scéně máme.

Kdo četl knížku, hit roku 2013, má určitě zažitou i spisovatelovu psanou promluvu, že se jedná o jeho dětství, a do jaké míry jsou v ní věci pravdivé, že má přece jen zůstat trochu nevyřčené. Zároveň je tu přiznáno, že hlavní snahou tu je věci dětství odtajnit, s věcmi se vyrovnat. Při čtení se tak děje to takzvané benigniovské - smích a strach v jedné vteřině, nebo také jenom smích, nebo něco, kdy se přistihneme, že i nás něco bodlo a držíme plotem řas náhle povodeň. Knížku v knihkupectvích nabíraly povětšinou ruce věku středního či těch odrostlejších, z pultů opravdu mizela a nebylo by šťastné zůstat jen v tom, že se zkrátka jednalo o spisovatele Zdeňka Svěráka. Byť tenhle fakt převáží, knížka by se nestala nikdy tak žádanou, kdyby se v ní čtenář nenalézal. Kdyby nenacházel spiklence v řádkách, s nimiž se nějak identifikuje a kdy sám rozkrývá dětství dávno odříznuté a seříznuté do bodavého ostnu, s nímž si nikdy neporadil a po němž se pořád chodí se zatajeným dechem a s bolestí.

Film, který relativně nedávno vznikl, se předlohy drží. Jak jindy docela příkrá Mirka Spáčilová trefně napsala, jako by chtěl syn udělat tatínkovi radost, aby to bylo tak, jak by si tatínek přál. Filmovou kritičkou je toto řečeno bez obalu, a přesto to nelze brát jako kritický píchanec. Když si divák sáhne do škatule jakýchsi znalostí ze školy, najde jistě spoustu jiných autorů, o nichž se učil, že je Toto dílo autorova autobiografie. Může být jakákoliv, může to být autobiografie i dokonce zakuklená toho typu, že takový Nabokov má Lolitu - Dolores jako nedostižnou ruštinu, a tedy své životní trauma. Že v tom nádherném jazyce už nemůže psát. Je zkrátka zcela běžné, že spisovatelé se více či méně se životem vyrovnávají, a diváku, dovolíš-li pohled zpod brýlí - lehké právě tohle není vůbec. Jak Arnošt Lustig říkával - nedejbůh, když se v tom rodina pozná, a máte se vztahy vystaráno, s Tolstým doma prý nikdo nemluvil. Jestliže se tedy vyčítá filmu i knížce sentiment a že je to příliš ,,pro sebe,, a příliš rodinné, je to maličká ukázka toho, jak zapomínáme na veskrze slavnou literaturu (i kinematografii) světovou, které odpustíme bez přemýšlení zcela všechno, nehledě na autorovo položení se nám srdnatě na dlaň k rozmačkání.

Film jako v knížce nemá nic, co by bylo tím ústředním bodem nějaké očekávané akce, sílou výrazného příběhu, nedočkáme se nijakého velikého zvratu, ten největší patří asi spravedlivě a správně hrdinovi, kterého Eda navzdory vydírání jako hrdinu vidí. Zcela v souladu s viděním dítěte je pak režisérem tahle scéna přece jen tou zásadnější. Jinak je příběh nepříběhem a spíš mozaikou života kluka v nepoznaných vztazích rodiny, tenatách ,, pravdy,, vesnice za protektorátu i v kouzelných chvílích party s bunkrem ze hřbitovních věnců. Tak jako v knížce, i režisér Jan Svěrák nechává věci plynout a dětskýma očima se chce vrátit k něčemu, čemu jako dítě nerozumíme. Nevědět, proč někoho nemáme mít rádi, netušit proč, když ho ty naše oči tak nevidí, snášet manipulace dospělých a vidět je žít v jejich vnitřním vězení. Vidět hrdiny jinde, než kde jsou nám jako dítěti přikázaní vidět, utíkat se ke zvířatům, která mlčí a budou vždycky s námi. A poprat se s tím, jak ti, co by nás měli milovat, nechápou, koho milujeme ...králíčku, vidíš mě?

Kdokoli by vyčítal filmu obsazení a nevýraznost herců, by měl spatřit věci jinak. Začasto se v recenzích objevují stesky právě na herce dospělé, ale nikdo neupře kouzlo klukům v dětských rolích. No baže! Nechť převažují, nechť ční nad všemi! Pro hlavního hrdinu je to svět nejbližší a my jsme prostřednictvím režiséra přepisujícím text vtaženi do pohledu světa dětí... kdy svět dospělých je ten, který by vlastně ve svých podivnostech potřeboval trochu převychovat. Nevyčnívání maminky a nevyčnívání tatínka, jakož jiných postav je tu v pořádku... a mimo jiné, Tereza Voříšková je ve své něžnosti, civilnosti a citlivé upozaděnosti postavou takhle uchopenou velice krásná. A zkrocené očekávání výčnělku jménem Ondřej Vetchý je v pořádku také. Pro hrdinu filmu se jeví jako zázračnější prostě někdo jiný. Ale scéna, kdy Eda právě mamince tak bezprostředně skočí kolem krku, patří ve filmu k těm nejdojemnějším.

Od tandemu Svěrák Svěrák přece všichni víme, co můžeme čekat. A přesto očekáváme snad skoro uměleckou klubovou záležitost, trhák s výraznou pointou a posláním, prostě něco, čím oni nikdy nebudou. Filmy, co reflektují dnešek, které mapují naši zmatenou moderní dobu, tipy filmů Knoflíkářů a Války barev, Poupat, Samotářů... dělá je někdo jiný a budou a budou. Filmy našich já ve válce opravdové, nebo i té studené, ty máme také, a dokonce o ně roste filmařský zájem. Ale řekněme si, proč donekonečna, a zaplaťpánbůh za to, opakují v televizi pořád Kachyňův Vlak dětství do stanice Naděje? Proč opakují film vyprávěný očima dítěte jako vzácný pohled, který má jenom čisté dítě, a to nám říká, že válka neválka, dobro a zlo většinou zůstává a dobro zlomené zlem, že se smutně přizpůsobí. Ale nás to na doživotí zabolí.

Počítejte dál... kolik tedy v Čechách máme takových filmových děl, kde se mísí válka a čisté vidění dětí?

Zdeněk Svěrák má na retrospektivu svého života - a to až na své bolavé pole dětství s pozůstatkem strniště - nárok... a nadto - k tomu přistupuje jedna prostá pravda. Filmů, které dávají odcházející generaci možnost identifikovat se v kině s traumatem doby, kdy válku jako děti žily a jako děti viděly, těch přibývat rozhodně už nebude. Svědectví vyprávěné v rodinném kruhu je možná pak o to pravdivější - a ať si kritika říká, co chce, vyprávěné věci synovi vlastním tátou dostanou tak ještě širší niterný rozměr.

Nejnovější film téhle dvojice je hluboký, smutný, bolavý a zároveň osvěžující v té nejčistší možné radosti .

Z jejich dílny jeden z nejlepších.

Autor: Radka Kielbergerová | čtvrtek 14.9.2017 12:20 | karma článku: 19.55 | přečteno: 670x

Další články blogera

Radka Kielbergerová

Dobrá fotka je ulovením vzácného momentu, co neumře časem (obhajoba vítězného snímku)

Stejně jako to říkáme o dobré reportáži, co vytáhne věc v čase aktuálním na světlo boží, ale dobrá, čtivá a platná obsahem a poselstvím je i za sto let. Jako se zdaří stejné malíři, jako Michelangelův David má v očích odhodlání

23.11.2017 v 13:17 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 438 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Třetí listopadová neděle je Světovým dnem vzpomínky na oběti dopravních nehod

Je sychravo pro tělo i duši a dnes dvojnásob. Pozůstalí nezapomenou nikdy, to zkrátka nelze. Nejde o jitření bolesti, ale o to, že připomínky děláme pro vážnost věci. Kéž tohle oznámení zní odevšad z médií a nutí nás jít do sebe.

19.11.2017 v 23:43 | Karma článku: 11.37 | Přečteno: 187 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Pomstil hlavy na prahu a každý večer zapíjel prázdno... aneb dobrý pocit se nekoná

"Za uříznutou hlavu namlet a dát jako krmivo pro dobytek"- se objevilo nejen jako konstatování v diskuzi v konkrétním článku, hlásalo se i jinde. Jenže já se kdysi s tím, kdo ,,mlel,, za uříznuté hlavy, setkala osobně. Jugoslávec.

11.11.2017 v 3:21 | Karma článku: 23.80 | Přečteno: 2554 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Ne! Želvy nemohou létat a děti někde ani chodit. Táhněte do snu, co vás probudí...

Vztek, lítost, Reportéři ČT. Takové to přesdržku všem... Ne, já tu reportáž neviděla celou a já se nevracím...nezlobte se. Já se s ní setkala, když maličký kluk v modré košilce nastupuje do auta. O berlích... jedna noha - pahýl.

8.11.2017 v 21:01 | Karma článku: 19.93 | Přečteno: 975 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Martin Faltýn

Dřěvo sě šišou odievá

Což není nic jiného než parafráze názvu známé české středověké lyrické básně. Nuže, na jaře listí - na podzim šišky. Ale lyriku ode mne nečekejte, spíše pár fotografií a úvah.

23.11.2017 v 18:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 82 | Diskuse

Klára Tůmová

Nechoď pryč!

"Miláčku, poď domů, já fakt musim jít!" Koukám na hodinky, což v zimní výbavě není jen tak, a přemýšlím, zda má ještě cenu stresovat se tímhle autobusem, když za chvilku jede další...

23.11.2017 v 17:01 | Karma článku: 6.72 | Přečteno: 156 | Diskuse

David Vlk

Pane, vy jste čuňas, aneb rána jsou již chladná a vánoce za rohem.

V kapse mi šustí pytlík na psí hovínka a já čekám. Včera jsem zrovna četl, jak je takový hovínko pro horolezce na Nanga Parbatu vítaným zdrojem životodárného tepla.

23.11.2017 v 14:36 | Karma článku: 26.74 | Přečteno: 847 | Diskuse

Petr Omelka

Gitans - cikáni po francouzsku

"Svoboda je poznaná nutnost," prohlásil kdysi jeden vousatý chlapík. Měl pravdu. Cikáni to ale věděli od nepaměti.

23.11.2017 v 14:03 | Karma článku: 20.46 | Přečteno: 906 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Dobrá fotka je ulovením vzácného momentu, co neumře časem (obhajoba vítězného snímku)

Stejně jako to říkáme o dobré reportáži, co vytáhne věc v čase aktuálním na světlo boží, ale dobrá, čtivá a platná obsahem a poselstvím je i za sto let. Jako se zdaří stejné malíři, jako Michelangelův David má v očích odhodlání

23.11.2017 v 13:17 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 438 | Diskuse
Počet článků 149 Celková karma 19.56 Průměrná čtenost 689

Ráda kreslí, nejraději čte povídky a publicistiku, sleduje dokumenty. Preferuje svobodomyslnost a jízdu na kole.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.