Běžet po ostnech svého dětství odvážně a zcela čistě ... vědomě bolavě. Naboso...

Film Po strništi bos je otloukaný i chválený, prý ne pro diváka, ale filmem syna pro tátu, sentimentem, prý málo výrazným, bez akce. Což si spočítat filmy, které s tímhle vzácným viděním věcí dětskýma očima na české scéně máme.

Kdo četl knížku, hit roku 2013, má určitě zažitou i spisovatelovu psanou promluvu, že se jedná o jeho dětství, a do jaké míry jsou v ní věci pravdivé, že má přece jen zůstat trochu nevyřčené. Zároveň je tu přiznáno, že hlavní snahou tu je věci dětství odtajnit, s věcmi se vyrovnat. Při čtení se tak děje to takzvané benigniovské - smích a strach v jedné vteřině, nebo také jenom smích, nebo něco, kdy se přistihneme, že i nás něco bodlo a držíme plotem řas náhle povodeň. Knížku v knihkupectvích nabíraly povětšinou ruce věku středního či těch odrostlejších, z pultů opravdu mizela a nebylo by šťastné zůstat jen v tom, že se zkrátka jednalo o spisovatele Zdeňka Svěráka. Byť tenhle fakt převáží, knížka by se nestala nikdy tak žádanou, kdyby se v ní čtenář nenalézal. Kdyby nenacházel spiklence v řádkách, s nimiž se nějak identifikuje a kdy sám rozkrývá dětství dávno odříznuté a seříznuté do bodavého ostnu, s nímž si nikdy neporadil a po němž se pořád chodí se zatajeným dechem a s bolestí.

Film, který relativně nedávno vznikl, se předlohy drží. Jak jindy docela příkrá Mirka Spáčilová trefně napsala, jako by chtěl syn udělat tatínkovi radost, aby to bylo tak, jak by si tatínek přál. Filmovou kritičkou je toto řečeno bez obalu, a přesto to nelze brát jako kritický píchanec. Když si divák sáhne do škatule jakýchsi znalostí ze školy, najde jistě spoustu jiných autorů, o nichž se učil, že je Toto dílo autorova autobiografie. Může být jakákoliv, může to být autobiografie i dokonce zakuklená toho typu, že takový Nabokov má Lolitu - Dolores jako nedostižnou ruštinu, a tedy své životní trauma. Že v tom nádherném jazyce už nemůže psát. Je zkrátka zcela běžné, že spisovatelé se více či méně se životem vyrovnávají, a diváku, dovolíš-li pohled zpod brýlí - lehké právě tohle není vůbec. Jak Arnošt Lustig říkával - nedejbůh, když se v tom rodina pozná, a máte se vztahy vystaráno, s Tolstým doma prý nikdo nemluvil. Jestliže se tedy vyčítá filmu i knížce sentiment a že je to příliš ,,pro sebe,, a příliš rodinné, je to maličká ukázka toho, jak zapomínáme na veskrze slavnou literaturu (i kinematografii) světovou, které odpustíme bez přemýšlení zcela všechno, nehledě na autorovo položení se nám srdnatě na dlaň k rozmačkání.

Film jako v knížce nemá nic, co by bylo tím ústředním bodem nějaké očekávané akce, sílou výrazného příběhu, nedočkáme se nijakého velikého zvratu, ten největší patří asi spravedlivě a správně hrdinovi, kterého Eda navzdory vydírání jako hrdinu vidí. Zcela v souladu s viděním dítěte je pak režisérem tahle scéna přece jen tou zásadnější. Jinak je příběh nepříběhem a spíš mozaikou života kluka v nepoznaných vztazích rodiny, tenatách  ,, pravdy,, vesnice za protektorátu i v kouzelných chvílích party s bunkrem ze hřbitovních věnců. Tak jako v knížce, i režisér Jan Svěrák nechává věci plynout a dětskýma očima se chce vrátit k něčemu, čemu jako dítě nerozumíme. Nevědět, proč někoho nemáme mít rádi, netušit proč, když ho ty naše oči tak nevidí, snášet manipulace dospělých a vidět je žít v jejich vnitřním vězení. Vidět hrdiny jinde, než kde jsou nám jako dítěti přikázaní vidět, utíkat se ke zvířatům, která mlčí a budou vždycky s námi. A poprat se s tím, jak ti, co by nás měli milovat, nechápou, koho milujeme ...králíčku, vidíš mě?

Kdokoli by vyčítal filmu obsazení a nevýraznost herců, by měl spatřit věci jinak. Začasto se v recenzích objevují stesky právě na herce dospělé, ale nikdo neupře kouzlo klukům v dětských rolích. No baže! Nechť převažují, nechť ční nad všemi! Pro hlavního hrdinu je to svět nejbližší a my jsme  prostřednictvím režiséra přepisujícím text vtaženi do pohledu světa dětí... kdy svět dospělých je ten, který by vlastně ve svých podivnostech potřeboval trochu převychovat. Nevyčnívání maminky a nevyčnívání tatínka, jakož jiných postav je tu v pořádku... a mimo jiné, Tereza Voříšková je ve své něžnosti, civilnosti a citlivé upozaděnosti postavou takhle uchopenou velice krásná. A zkrocené očekávání výčnělku jménem Ondřej Vetchý je v pořádku také. Pro hrdinu filmu se jeví jako zázračnější prostě někdo jiný. Ale scéna, kdy Eda právě mamince tak bezprostředně skočí kolem krku, patří ve filmu k těm nejdojemnějším.

 Od tandemu Svěrák Svěrák přece všichni víme, co můžeme čekat. A přesto očekáváme snad skoro uměleckou klubovou záležitost, trhák s výraznou pointou a posláním, prostě něco, čím oni nikdy nebudou. Filmy, co reflektují dnešek, které mapují naši zmatenou moderní dobu, tipy filmů Knoflíkářů a Války barev, Poupat, Samotářů... dělá je někdo jiný a budou a budou. Filmy našich já ve válce opravdové, nebo i té studené,  ty máme také, a dokonce o ně roste filmařský zájem. Ale řekněme si, proč donekonečna, a zaplaťpánbůh za to, opakují v televizi pořád  Kachyňův Vlak dětství do stanice Naděje? Proč opakují film vyprávěný očima dítěte jako vzácný pohled, který má jenom čisté dítě, a to nám říká, že válka neválka, dobro a zlo většinou zůstává  a dobro zlomené zlem, že se smutně přizpůsobí. Ale nás to na doživotí zabolí.

Počítejte dál... kolik tedy v Čechách máme takových  filmových děl, kde se mísí válka a čisté vidění dětí?

Zdeněk Svěrák má na retrospektivu svého života - a to až na své bolavé pole dětství s pozůstatkem strniště - nárok... a nadto - k tomu přistupuje jedna prostá pravda. Filmů, které dávají odcházející generaci možnost identifikovat se v kině s traumatem doby, kdy válku jako děti žily a jako děti viděly, těch přibývat rozhodně už nebude. Svědectví vyprávěné v rodinném kruhu je možná pak o to pravdivější - a ať si kritika říká, co chce, vyprávěné věci synovi vlastním tátou dostanou tak ještě širší niterný rozměr.

Nejnovější film téhle dvojice je hluboký, smutný, bolavý a zároveň osvěžující v té nejčistší možné  radosti . 

Z jejich dílny jeden z nejlepších.