Co žere Gilberta Grapea, co žere mě...

Gilbert nemá na růžích ustláno, řeší svého autistického bratra, matku škoda mluvit a denně se potýká s tím, jak dostát zodpovědnosti. Kdo, když ne já - a pořád dokola. Film z roku 1993. Máme rok 2021 a nezodpovědnou hru se slovy 

Slovo má význam. A zvlášť v době, kdy se považujeme za pověřené něčím vyšším svou slovní stopu zanechat v širokém prostoru, co se internetem a mediální sférou před lety otevřel. Svoboda učinila pro nás všechny možnost doslovně rejdit, kde nás napadne, číst si, co chceme, nechat se ovlivnit kdečím, k čemukoli se vyjádřit, získat si podporu pro své jedinečné pravdy. Většina lidí ctí nějakým způsobem pluralitu názorů, ale menšina na hraně pod polovinou lajny dokáže vnímat, kdy se slovům demokratickým - s oprátkou v ruce - z nějakých vyšších morálních pohnutek mají přistřihnout křídla. Právě o nich tohle posmutněle konstatoval kdysi Václav Havel jako o stinné stránce svobody. 

Není jedno, co kde napíšeme, a je nasnadě, že právě kvůli tomu si každá společnost ošetří prostor svými pravidly. Někdo to nazve hystericky cenzurou, někdo vnímá ono - hochu, tohle si vykládej u Jirky a Milana, ale můj prostor nechť je tvých pravd prost. Svobodně říkám, jdi si s tím jinam, prostoru všude dost a uši jiné jistě najdeš. Moje to nebudou.

Zvykli jsem si tedy na ukňouranou floskuli - nechce se slyšet jiný názor. Budiž. Jakkoli je tu však možnost vnímat jiný názor, už nikdy se neošetří jistá autorova dospělost či nedospělost, s níž je názor předkládán. 

Co mě tedy žere? Právě tohle, kam je schopný, až nedospěle, zajít dav - nebo jeho hlasatelé - kterému se přece právě vzala práva a kterému se práva berou přece už rok.

Nezabere-li protest jeden, jdeme na dřeň dál. Setkáme se tak s názorem, který přeřve etiku a přebije ji plátem; etika totiž velice obtěžuje. Na jednotkách intenzivní péče se loni v nejhorších měsících rapidního nárůstu úmrtí kmitalo prý i z důvodu, že ty Jipky přece ošetřovaly první vlnu očkovaných s potížemi. Vy to nevíte? Tečka. Senzační zpráva! - ta paní, co si z Namibie přivezla tu novou mutaci, byla očkovaná. Vidíte? Hned vám to běžím říct - i to, kolik je momentálně nemocných s covidem, ovšem pozor lidi -  zdravotníků, co se nechali Očkovat!!! Vidíte? - nemocnice plní očkovaní. Uhuhňaný Vojtěch má covid. Sice spadla lanovka a máme tu i úmrtí, tady máte mou fotku - ovšem jak vidíte, dokládám, že já respirátor nenosím a nosit jako pravý hrdina nebudu, i tady si potřebuji svůj díl přihřát - cvak (chybí mávání). A samozřejmě - mažeme se s lidmi nad hrobem, když mladí mají imunitu a ti staří to stejně mají za pár...stejně byli očkovaní a stejně umřeli. Vidíte? Umřeli...očkovaní!

Radostné smýkání prostorem, kde si užíváme dětinskou radost, že je někdo nemocný. Dokonce, že umřel...Co říct? Mnohým se touto zprávou o "nápravě věcí" lidských svěsí ruce...Jak v těch radostech celkem bez problému opomíjíme, že by to pro onemocnělého, byť ho nemusíme - mohl být jeho týden  třeba i poslední. Absolutně nás míjí při tom radostném dokazování vlastních pravd dokázané pravdy s čísly smrti, jakož i prostý fakt, že se jedná o hraniční etiku, kdy se radujeme na místech, co se k tomu hodí nejmíň. Hele, on onemocněl...Máme prostě radost a přibíháme tohle po vzoru sousedky Obecné školy nejapně a se zmrzlinou na nose - jako s výrazem bezstarostného dětství, všem honem rychle vyjevit.

Ztišení ....a jiný přístup by byl na místě naprosto u všech. Onemocnění není nikdy k radostem a je mírou vkusu a výchovy se k němu stavět s pokorou, ať jsme, kdo jsme.

Jestliže kdokoli šíří prostorem své pravdy v boji za neexistenci nemoci, pravdy podporuje sdílením návodů, jak co obejít, jestliže se kdokoli doslova neštítí nemoc a smrt devalvovat a nevážit si práce těch, co se s nemocí potýkají - zvykli jsme si. Ale proboha - pokud se viditelně sami vzdáváme jako  pubertální děti zodpovědnosti a nad onemocněním toho a toho si radostně mneme ruce, nečiňme si nárok na nějakou úctu. A je doopravdy jedno, zda je nám dvacet, padesát, sedmdesát nebo sto. Nezasloužíme si ji.

Gilbert Grape ve mně... I mě něco žere. Neetika. Na místech, která jsou a mohou být a bývají pro některé věcmi posledními...

Je zkrátka důležité věcem čelit a vědět, že dělat něco musíme. Trpělivě. A věřit v nějaké štěstí. V botách toho dalšího nikdo z nás nechodí. Zvláště v těch, jejichž majitelé někoho ztratili...Ztišení.

 (Blog je věnován příznivcům paní Boškové a pan Cilicha... a některým dalším...)