Takhle jednoduché to je. A například u mne, která je doopravdy poděšená nesmysly, co se šíří prostorem v době nemocničních přesunovaček a narůstajících úmrtí, mé mazání platí. Existují tu zkrátka ty a ti, které a kteří už si své vstupy, v nichž zneužívají jakýkoliv jim umožněný prostor znásobenými masážemi čtenářů ve svých proklamacích, tedy ty a ti už si tyto své vstupy odpustí.
Doba není o jalovém hádání politiků blogerů, kdo co vyhraje a kdo dočůrá dál.. Doba je bohužel, jaká je, v důsledcích a následcích víry v slovo psané poměrně tragická - a pokud striktně hájím nějaké stanovisko, nebudu nechávat prostor pro rozvíjení diskuzí, které jsou o sto osmdesát stupňů otočené od toho, co já vidím jako potřebné a prospěšné.
Diskutovat se může i článkem. Otázkou však je, jestli ti leniví, co se jako klíšťata přisají na diskuzi, jsou schopni článků a býti blogujícími. Jestli má kdokoli, kdo vstupuje do prostoru, pocit, že je povinností pisatele čelit výkřikům - a to zvláště těm, jejichž autoři mají pocit, že máte patřit do nějaké blogerské rodiny, leč vy jste projevili to takzvané znectění jejich Plň naše očekávání, je to i jistá jejich vizitka. Jak ti nejsvobodomyslnější pod sluncem chápou svobodu vaši, těch ostatních. Nechápou.
Důvody mazání tedy mohou být různé, ale v současné době se stavím být zcela srdnatě a svobodně být moderátorem své vlastní diskuze, kde jste se rozhodli nedávat prostor těm, kteří si přicházívají přihřát polévky, kterým vy jste dávno vyhlásili bojkot. Protože jde poměrně o hodně.
Pokud se kdokoli cítí, že přece mívá smazané docela slušné a nezávadné příspěvky - je to skutečně svaté právo autora mít dotyčného přečteného a vyhodnotit si, jestli ho má a musí bavit ho číst či poslouchat. On má nakonec tohle právo těž, nikdo mu jej nebere. A je na zvážení ostatních, jestli jen proto, že kdosi nic nemaže, je to opravdu extraborec, který je tím borcem a někým rozumným hlavně v tom podstatném. V reálu. Domnívám se, že se ono hrdinství Já nikdy nic nemažu - rázem zcucne do nepodstatného výkřiku o domnělém a plytkém úsměvném gerojkomlpexu nad klávesnicí.
Adventu se tentokrát bojím, proč bych tohle nepřiznala, nechť jsou přidávané svíce jen vizitkou nadějí a ničeho jiného... A zase se budu snažit, abych v sobě vyšťárala víru lásku a naději.
Hezkou adventní neděli těm, kteří neřeší ptákoviny, ale uvědomují si, že nás nečeká nic extra lehkého a mají víru lásku naději:)