O některých věcech z pera muže, co prošel Osvětimí

Bože, zastav mě a nedopusť, aby boje o Trčálka převálcovaly stoletý boj o Rukopisy. Nezastavíš mne, viď? No protože na tebe nevěřim. Mám to stejně jako ten můj milý Arnošt Lustig. Taky na ty všechny nevěřil, věřil v solidaritu...  

Bojuji boj bokem a vede mě k tomu víc důvodů. Jedním z nich je fakt, že mé psaní dnes z velké části kradu z mé osobní bible. Tou je kniha paní Dany Emingerové Živel Lustig, kterou nosím v kabelce vedle zrcátka a rtěnky (ona tohle paní Emingerová o mně ví). Dokonce jsem tu knížku kdysi nakoupila v množství nemalém a studentům senzitivnějších světel a slechů ji věnovávala. U kafe a vína po maturitě, kdy už to bylo ty a ty a ahoj.

Arnošta Lustiga netřeba představovat. Nebudu jediná, kdo si léta schraňoval novinové výstřižky jeho rozhovorů a kde jeden nestihl žasnout, jak poučeně tenhle člověk vyšel z životní zkušenosti žida v koncentračním táboře. Jak miluje život, jak objektivní pohled bez zášti na člověka představuje v svých úvahách a knížkách. Jak jsou mu nade vše základní věci morálky pro člověka v tady a teď - bez nánosu očekávaných pěkností, a jak ho náboženské ikony omílané v dobách hrůzy, a zato nefunkční, jak ho míjejí. A jak se s nimi nepáře - Nevěřte ani Ježíšovi, ani Bohu, ani Mojžíšovi, ani straně, nakonec ani Aristotelovi, věřte sobě a člověku...Zápisem paní Emingerové z kurzů tvůrčího psaní s Arnoštem Lustigem -  tohle pak spisovatel dokládá na německém dozorci, co si vezme za vlastní osud kněze. A jde do plynu místo něj. Na klukovi, co ve vlaku z Osvětimi do Buchenwaldu jako ozbrojená stráž přizná - že by si jeho němečtí rodiče vzali život z té hanby dozvědět se, čeho byl jejich syn účasten. Dokládá tohle padni, komu padni i tím, kdy říká - komunisti, co věděli, že půjdou rovnou na smrt - vyhodili do povětří komoru číslo 4. A šli na ni okamžitě. Jako zvířata. Do plynu tak i díky nim napochodovalo cestou poslední mnohem méně židů - jak říká - možná jsem díky nim zachráněný i já - jakož říká i to, že často šli přednostně komunisté v první lajně před židy a že se tohle o komunistech říct patří.

---

,,... pane Lustigu, slyšel jsem, že učíte, že nic není tabu. Platí to i na fóry o Židech?" ptá se muž za kasou  - a Arnošt kývne, že židovské vtipy miluje. Rozvykládá se o Aristotelově Poetice a jeho knize o smíchu a - poctivě řečeno, sděluje tu v řádcích paní Emingerové - že humor by neměl ubližovat. Následně věci rozebírá a říká, že ale jakmile sáhnete na něčí ideologii, skutečně se to nesetkává s pochopením. Tedy je tohle v tom ublížení neublížení dost složité.

,,...Povím vám, o čem přemýšlím celý život," řekne Arnošt: ,,Vezměte si třeba takové přikázání Nesesmilníš. Nepřemýšleli jste, proč to nikdy nefungovalo?... vrtíme hlavami, asi jen málokdo si dovolil o Desateru, základu evropské morálky, nějak zásadně pochybovat. ,,Protože to bylo inspirováno negativně. Nejdřív museli chodit lidé za ženami svých sousedů, aby Mojžíš mohl říct: Nesmilněte. A aby přikázání mělo větší autoritu, tak to Mojžíš svedl na Boha, což je velice pohanské." ,,Proč?" bouří se Fjodor. ,,Vždyť si to představ, bejku. Člověk se sejde s Bohem, Bůh mu předá kamenné desky, na kterých  stojí Deset přikázání. Je to prostě pohanské. Navíc přikázání, které tam Mojžíš nezahrnul - a to Mojžíšovi vytýkám -, je slušnost. Přikázání, aby si člověk mezi dobrem a zlým vybral to dobré. A aby tohle nevztahoval jen k sobě, nýbrž ke všem," vysvětluje Arnošt svou teorii jedenáctého přikázání.,,Slušnost pokládám za nejdůležitější zákon člověka. Starozákonní Židé říkali, že slušnost je jako motýl nad mořem. Musí pořád mávat křídly, aby se neutopil. To, že jsem byl slušný včera, mi nepomůže, když nebudu slušný i dnes..." - ,,...jestliže necítíš, že někoho zabít je zločin, možná tě netrápí výčitky. Ale zločin to je. Nacisté pošpinili Německo Kainovým znamením vraha na tísíce let."

,,Mravnost je jako pták nad oceánem. Jakmile přestane mávat křídly, zahyne," zdůrazňuje znovu Arnošt. ,,A to mi připadá důležitější, než že Ježíš měl hřebíky v rukou, nebo že Mojžíš se flákal po poušti, aby ho lidi nerušili, když vymýšlel Desatero, a pak to svedl na pána Boha... z čehož vidíte, že pohádky jsou lidem vlastní odnemapěti. To říkám proto, abyste viděli, že autor nesmí ničemu věřit. Ani Mojžíšovi, ani Ježíšovi, ani Bohu, ani straně, nikomu. Ani Aristotelovi! Nejlepší spisovatelé musejí o všem pochybovat, aby neopakovali, co už bylo řečeno!

,,Hele, jsi jako rampouch, pojď, my tě zahřejem. A vzali mě do svého středu a tiskli mě a bylo to nádherné, přestože mne hřáli jako buzeranti svým vlastním tělem! Svým teplem mě zachránili, protože věděli, kdybych omrznul, že mě při nástupu vyberou a já vyletím komínem... tihle vězni to věděli, a přesto pomohli neznámému sedmnáctiletému klukovi. Od té doby mě už nikdo nemusel přesvědčovat, že existuje lidská solidarita a slušnost, zákon člověka. Tito lidé to do mě vtiskli jako desatero..."

                                                                            (úryvky z knihy Živel Lustig, Dana Emingerová)

-------------------

Ach ten Trčálek, prý jsem jeho babička, když ho omlouvám a vysvětluju...

Spisovatel je spisovatelem tehdy, když se mu podaří popsat dobu, popsat hrdinu doby, otevřít povahu doby. Když otevře dveře, které se třeba i neotevírají snadno. A třeba se proti danému ani nakonec nevymezí, ale udělá posun jen v jednotlivosti, která nám přes viděný les jako strom nešťastně velkoryse unikla.

Vím, jak tu zmíněný autor dokáže podráždit, jak neuctivě vypadá. Jak si pohrál s holokaustem a s celou tou svatou generalitou a jak přehazuje věci nebe a pekla. V jedné diskuzi ho někdo označil za takového Hieronyma Bosche. Myslím, že je to velmi trefné. Protože podle jednoho úžasného dokumentu, co ho mám v paměti, je skutečně otázkou, proč všechny ty orgie Zahrady pozemských rozkoší a jiných námětů dostaly v jeho době podporu a nebyly zavrženy. Naopak získával zakázky panovníků, králů. Už tehdy jim zřejmě církevní dogmata byla těsná - dávno před tím, než tu hlavní práci odvedou muži osvícenství, možná dávno - aby se i král od zaháčkovaných fanatiků církve osvobodil. Anebo se víc naslouchalo filosofiím, probíhalo více disputací...Dokonce v době Boschova života existovala sekta katarů (bogomilů) - Ďábel je syn prvorozený, syn z žárlivosti padlý, a Ježíš je jeho mladší bratr. Vše má posun ve výkladu a Mojžíš tam nedopadá kladně... Církev však skutečně nedělala Boschovi problémy. Téma bylo uchopeno jinak. V rozborech slavného triptychu se setkáme i s názorem, že Bosch velice dobře cítil, kam lidstvo směřuje. Do skutečného pekla. Leč náhled na to pravé peklo, na jeho trýzeň měl Hieronymus Bosch svéráznou. Že vše nesvobodné, vše potlačované je pro člověka peklem již za jeho života. Sama lidská mysl je strůjcem pekla, vše, co nenaplněné se v nás hromadí, je peklo. Boschova rajská zahrada je i proto někdy nazírána zcela opačně, než jak se nabízí...jako stav nevinnosti, byť se všemi análními a orálními sexuálními scénami. Neboť z božského pohledu je vše čisté. A dokonalé...Karel Trčálek  měl možná putovat světem dřív, nebo si bude muset na dobu svého pochopení ještě počkat...

Druhá věc pro rozbor našich bojů (snad už zašlé slávy) je téma holokaust.

Je tu jedna z věcí, již přiznám. Je to možná zbytečně dráždivé načasování, které se našemu autorovi podařilo. Ale jemu jde v prvé řadě o spravedlnost. A o tom mohu mluvit i já. Napsala jsem kdysi blog, který sem protivně vetknu znova. Přemýšlela jsem, proč už tehdy neměl až tak širokou diskuzi. A vím už proč. Už i já jsem se v tom blogu dotkla nespravedlnosti v tématu holokaust. Vůči Romům. Kdo v Osvětimi byl - neměl by lhát, že neslyšel průvodkyni a neviděl vitríny a tuto pravdu nevstřebal... A kdo se chce cítit čistým, měl by zvážit plus pod výkřiky, jak je holokaust Romů kdesi za židy daleko. Nelze to totiž poměřovat. Je to z mého pohledu poněkud neetické...Židé velmi dlouho neměli v Osvětimi žádné papírové kartotékové vedení své osoby. Jediná dokonalá kartotéka hned od samého počátku, velmi dokonalá, patřila právě Romům, byla vedena na Romy. Pro Mengeleho byli právě Romové ti, které zprvu nejvíce zkoumal, byli pro něj skutečně těmi prvními a těmi pokusnými. Paradoxně se o romském holokaustu a o Romech v Osvětimi nemluvilo dlouho. A až v roce 1982 se konečně po velmi nedůstojných a nespravedlivých tahanicích o něm začíná poctivě mluvit a je oficiálně uznán. 

Spravedlnost?

Všem židům se omlouvám, jejich oběť budu zdůrazňovat vždycky. A podám každému vše, co o tématu jejich tragédie vím. Kde co kdo najde, co je dobré zhlédnout, co přečíst. Ale budu i s nimi vždycky připomínat i genocidu Romů. Kteří byli jedni všelijací a druzí jako i mnozí židé schopnými podnikateli v evropských metropolích. Nebyli to zdaleka jen pochytaní zloději. Vlastnili stejně jako židé krásné udržované domy a byli pracovití a na úrovni. Plynové komory však patří i k nim...a ve svém článku o nich píšu. Je dobré být spravedlivým. Jakož souhlasím s tím - že se sice Palestina zapletla s terorismem. Ale že každý národ má své právo na své území. A že nelze jeden národ odříznout od vodního zdroje a cítit se vítězem. Spravedlnost...ne nenávist...

Dort kočičky a pejska? Ano...je to ale odpověď panu Stejskalovi. A kdo nechtěl, číst tohle nemusel...

Karlovi naposled:)...třeba mne opraví a třeba si to vezme. K oslavě jedněch narozenin:)

(můj blog  -Nejen o Céliné, o Romech a Bohu, který byl i nebyl v Osvětimi... o těch, co malovali

https://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=743449

.