Vychovavatelé v přímém silničním provozu aneb že by zas hrozili cyklofašisté?

Pan Barák to v svém blogu tak neřekl, ale takhle nějak se cyklisté označili kdysi slovy jedné blogerky před čtyřmi lety. Jednalo se o Dánsko, kde řada lidí "s divným myšlením podlehla" boomu zbavit se aut a jezdit do práce na kole

Každopádně smutné je, že se vždycky skončí u modelů řešení věci někde v cizině. Takže i já malý reportážní příklad.

Je horké léto a my z přímořského letoviska zažíváme výletní ranní tlačenici v Římě. Z pohledu patrového busu. Celá křižovatka lidově řečeno zašprcnutá na 150 procent možného všemi možnými dopravními prostředky, co existují, vzdálenost nárazník na nárazník, ti, co tam dávno neměli být, tam trčí dál, barvy na semaforu si skáčou zcela samy pro sebe...troubení, chaos. Jenže taky za sklem gesta mávnutí, pobídnutí, úsměv, děkovné zdvižení ruky... a ono to nějak jde. Řím stojí dál. Vystupujeme a jdeme obvyklým turistickým okruhem. Za slavným Mussoliniho balkonem v Palazzo Venezia pobídne náš špalír průvodkyně Jít! Na červenou! Gesto poděkování řidiči a za sklem městského busu zase širokánský úsměv. Pohoda.,,Na tu červenou a zelenou kdyby tady všichni dali, tak se dneska nikam nikdo v přecpaném Římě nedostane. Lidi si zvykli tohle navzájem vnímat. A jde to..." říká nám naše průvodkyně.

Balkon diktátora najdete i dnes, nespadnul...bratru osm let po téhle mé historce tam je...

Naše české silnice jsou přecpané. Leccos se změnilo, ale leccos funguje dál v režimu provozu aut před třiceti čtyřiceti lety, nebo zdaleka ne pro systém dneška - u nás doma přece máme každý své auto.

Jsou ti, co to auto i doma mají, ale kdy nejezdit do práce autem, ale vzít to na kole, je jejich životní styl. Dlouho. Když to jde, využívají nápadu a vzniku cyklostezek, obvykle naprosto dobře vědí, jak se v takovém pruhu chodníku chovat (vědí, jak se vůbec chovat v silničním provozu a vychovávají tak i své děti), ale cyklopruhy vždycky někde končívají, pak nastupuje silnice. A zeptáte-li se jich - nastupuje taky čím dál větší strach z aut a čím dál víc úvah k návratu zas sednout do hromadných dopravních prostředků. Začarovaný kruh, když zas znova do aut.

Můj děda byl profesionální šofér, také bývalý osobní řidič paní továrníkové z kvasinské automobilky, posléze podnikatel, co mu únor autodílny vzal, ale stejně byl dál jeden z nejvyhledávanějších automechaniků široko daleko. Byl rád, že mám ráda kolo, chtěl ale, abych měla i řidičák. Miloval auta - tedy jako majitel volhy spíš vozy, a kladl mi velmi důrazně na srdce jedno - Nikdy nejezdi moc u krajnice. Ani jako řidič, ani jako cyklista. Nechť si tě předjedou. Nenech se na silnici nikým vychovávat a zatlačit na úplný kraj vozovky, kde jsou výmoly, které nečekáš a které tě můžou stát život. Chovej se jako účastník silničního provozu s povinnostmi, které jako cyklista máš, ale ne jako někdo, kdo tam nepatří. Doplatíš na to.

Děda nikdy nikoho za volantem nevychovával. Nepotřeboval to. Nepotřeboval se dohadovat a dokazovat si převahu a jedinečnost svého já a v provozu se choval tak, že kde profesionálně vyhodnotil situaci, která by vedla k maléru, měl čas. Pustil, počkal si. Uměl nespěchat. Uměl vlézt každému ztroskotanci u krajnice pod auto a to auto mu opravit...Miloval automobilismus, pravý silniční řád, a miloval, když nepřehledným náhle vzniklým situacím na silnici i on nějak prospěl v bezpečném návratu do normálu. Když se věci zvládly a nic se nikomu nestalo. Obávám se, že tohle je ten naprosto zásadní a nejvyšší základ, který ovšem vyžaduje nejen to, že máte řidičák.

Namítneme, že doba byla jiná. Jenomže té historce z Říma je jen nějakých nepatrných osm let. Cizina...a taky, právě že doba je natolik jiná, že od nás všech vyžaduje mnohem víc.

Moje historka z Říma nebyla tak úplně o bicyklech, co tu tedy dělá? Problém není o ničem jiném než o naší chuti a dobrém základu, že máme především vnímat jeden druhého a semtam umět nevyhrát. Řekněme v jisté pokoře upozadění toho, kdo má větší sílu, byť má i tah na branku... Nadto dobře znát předpisy a vpodstatě se pořád tak trochu bát, aby se i naší vinou nestala nějaká šlamastyka. Kde ji cítíme, ustoupit. Chodci by neměli podceňovat silniční provoz, měli ctít pruhy pro cyklisty na chodníku, pokud po takovém jdou, cyklisté v pruzích jezdit umírněně rychle a vnímat chodce těsně vedle, vždycky spíš předpokládat, také nevjíždět bohorovně na chodníky pro chodce a myslet si, že má každý povinnost jim uhnout. Nemá. A řidiči vnímat, že cyklista nemá kolem sebe plechy a ochranu jako oni a nemachrovat a nevychovávat průjezdem stovkou ve třiceticentimetrové vzdálenosti od cyklisty, je-li nějak v pravidlech, že účastníka silničního provozu objíždíme opatrně a v rozumné vzdálenosti.

V svém profilu mám, že jsem zastáncem jízdy na kole. Jezdím na něm od čtyř let a vidím problematiku tak, že mi nedělá problém přiznat, jak jsou cyklopravidlům mnozí cyklisté dnes vzdálení. Ani mně se to nelíbí a ptám se, kam se jim poděl zdravý rozum. Když ale vidím, jakými nervy se ubírá provoz na našich silnicích, vskutku pochybuji v onu lásku v bližního svého účastného v silničním provozu vůbec, a to obecně. Nechť se tedy do cyklistů hozených do jednoho pytle opírají ti, co se chovají v silničním provozu tak ohleduplně a vstřícně, jako jsem tohle zažila já u svého dědy, který za volantem nevychovával ani řidiče, tedy ani svou vlastní skupinu. Všude dojel včas, když se zpozdil, věděl, že se zrovna v tomhle odvětví skutečně nejede na vítězství a že život i s tím malým jeho zpožděním, protože z důvodu bezpečí zpomalil, půjde klidně dál.

Nechť se do nich opírají tihle? Vsadím boty, že zrovna ti se opírat nijak razantně nebudou. Budou většinou chápat, že cyklista není nikdo "méně" než v autě oni, řidiči, bylo-li dáno se jim na silnici spolu setkat.

Poznámka na závěr - na kole jezdím čím dál méně. Něco totiž jako cyklista nevyhrajete, i když vyhrávat vůbec nepotřebujete. A už vůbec ne to, aby vám, nebo nějakému bicyklismu někdo nějak striktně podléhal. Chcete se jen domluvit. Aby život pro nás všechny na silnicích i chodnících šel zcela normálně a bezpečně dál. Nic víc. Bojím se ale, že domluvy jakéhokoliv druhu nám tady jdou čím dál hůř.