Dva dny před vysvědčením známý rituál. Bavil mě. Loučit se s odpracovaným a vstřebaným otroctvím, ale čekat další. Každý chce pěknou. Vašek se prohýbá tíhou třiceti knížek a rozdává pro oddělení u okna. Hele, hééj, natahování rukou, dej mi tuhle, tu pod tím, tyjo, tohle je salát!...zaťatá pěst a "jo", když Vašek protočí oči, vyhoví, přehodí, dá tu lepší. A Karásek za mnou má smůlu! Semtam saláty pro všechny, semtam knížky čerstvé, voňavé a nové...máš? Pocit krásný, jako když pohladí ramena. Slunce jedenácté dopolední svítí, vepřová taška je naditá stejně jako ráno, víc, a i když je školy plný zuby, je tu i nadmutí bejt zas vejš a konečně aspoň na ty dva dny dohnat borce nad náma. Mam už jejich knížky...
Bavily mě čítanky a taky, kdo je kreslil. Bavily mě, tedy jak kdy, ale tam jsem salátní oběť Karáska dělat nehodlala. Tady jsem chtěla čistě poskládaný text, co se nerozpadá vazbou. Vzpomínám, jak jsem si hned listovala. Na některé texty si pak z hodin vzpomínám pořád. Třeba Houževnatý Sun, nebo Jun? nebo Jan? To je jedno. Byl Vietnamec, mezi velmi přísnou školou a prací na poli, rýží, polními zvířaty a rodiči, tvrdou realitou vesnic po válce v jejich zemi a zásadní je, že byl houževnatý. Byl to článek sice masážní, ale v té realitě je ověřitelné, že i dodnes pravdivý. Ti kluci a holky šikmých očí pořád drží onu houževnatou lajnu práce na prvním místě. Dneska míň, ale pořád dost vážněji i oproti nám. Vzpomínám ráda na text od Alena Marshalla a setkání s klukem, co pro mne doteď jen ve filmu zase skákal přes kaluže. Ale tady jsem měla konečně text. A v tom klukovi v řádcích viděla filmového kluka v čepici a bílé košili Vláďu Dlouhého o berlích. Moc ráda mám čítankový text o Volání divočiny, o zvířecích instinktech a kódech vyšší šarže, které ani ze svého psa nevymažete nikdy úplně dokonale. Někde jsou...
Dodnes nemám sílu likvidovat staré, když se do tříd nanesou čítanky nové, nově udělané. Lepší. Dnes už dokážu posoudit, jak je některých náhrad škoda a jak někdy neošetříme, co by zůstat mělo. Nechci plakat, život jde dál. Mám svobodnou vůli z těch čítanek pořád číst a pořád vědět, kde ten text je a který ke škodě dětí už nikdy nebude. Dobře, tak tam bude jiný. Možná nakonec v svém dosahu lepší...někdy to tak je. Někdy ne...
Toulala jsem se včera mezi stromy, dumala a jako v Kimově hře porovnávala, co je jinak, jakože jinak je toho dneska dost. A zjistila. Dnes se jede na názornost, dokladovost, špikování otázkami pro upevnění získaného, na vypichovanou čtenářskou gramotnost a na atraktivitu. Že taky já odchovaná jen těmi ilustracemi a hlavně ale souvislejším textem častěji a častěji kolísám v své kdysi lásce k čítankám.... A to díky čím dál rozbitějším celkům slov mnoha fotkami, mnoha barvami a deseti typy písma na jedné stránce. My neměli tehdy vůbec žádné problémové otázky, které zabraly půl stránky, nebylo tam nic. Možná byly tyhle otázky pro učitele v metodikách - metodiky byly, být určitě musely v té době, ale já přesto nevím.
Nevím, co ano a ne z dneška. Anebo je to jinak a já můžu mluvit o štěstí. Že jsem totiž měla paní - soudružku učitelku, utajenou věřící, velmi přísnou němčinářku a češtinářku, kdy jsme si ten text přečetli a to čtení, aby bylo jako od dospělých, chtěla od nás bravurně a jako samozřejmý základ. A pak - bez všech fotek a obrázků začala lovit v hlavě nějaká místa, která jsme mohli velmi prostě každý znát a která začala s místy v právě přečteném propojovat a pak začala hlavně vyprávět. Takže tím povídáním roztála a připodobňovala a snažila se všemožně vtáhnout. A nakonec jí nevadily ani ty naše podepřené bradičky a že se do ní očima vpíjíme. A taky jsme na konci hodiny tenhleten text asi i dobře chápali. A měli jak spisovatele nějak zařazeného, tak leccos o něm, a i "duši" toho jeho textu jsme měli zařazenou. A zápisů moc nebylo, i malý stačil...Ale i když to byla doba nesvobody, byla to ona, co dokázala z textu vždycky vytáhnout něco, kdy nám tím směrovala charakter. Kdy to vždycky bylo něco o člověku a jeho síle, nebo o síle naší země, historii, nebo o síle přátelství a toho, co by člověk nějak dělat měl. A co by zas dělat neměl.
Školní knížky, zvlášť čítanky, jejichž stránky se čím dál víc podobají našemu písí monitoru plného lišt a ikon a vyskakujících reklam, napěchované obrazovým materiálem, snad i v podcenění dětí, nikdy myslím nenahradí pravou podstatu knížek a hlavně smysl textu. Ponořit se. Nemělnit, neroztěkat pozornost, podepřít si bradu a někde vysoko jako na křídlech se na věci podívat jinak. Nově objevitelsky. A tou hlavou to nechat jako zážitek a prožitek projít. A posunout se jím. Vylepšit se...protože tohle je nakonec smysl knížek.
Uznávám ale... Já v těch dobách obyčejných čítanek měla totiž vážně jedno opravdu veliké štěstí.
(Hezké léto všem mým dobrým učitelům)