Hitler šel na leccos přes dálnice aneb dobrý Hitler, co eliminoval nezaměstnanost

Není o tom pochyb, to se nepovedlo nikde a zcela jedno, jaká kde byla ideologie. Ale chce to podrobnější exkurz. Do Hitlerových silnic se vidí dobře až v novější éře. Vidí se do systému, kde si sami Němci - zaměstnaní - užili své

Fenomén Hitlerových dálnic je známý.  Hitlerovo okouzlení Mercedesem, jeho dopisy z vězení, kdy tímhle autem - modelem 11/40 fascinován dokonce prosí prodejce o slevu, je známo také. Jeho touha takové auto pro Německo vytvořit neméně. K tomu jsou zapotřebí silnice. Vlastně dobré dálnice. Celá síť dálnic. A k tomu dobrý architekt -  Fritz Todt.

Fenomén dálnic na sebe váže mnoho. Věci, jež budou fascinovat v celé skvěle promyšlené strategii - která je místy zrůdná v své realizaci a která právě velmi často zůstává pod povrchem kliknutí na "pojem" a na nějaké základní vysvětlení.

Potřebovalo se auto, auto, které je skutečně opravdovým snem Hitlera a které se geniálně stává zástupným symbolem předloženým jako sen. Dát sen mnoha německým rodinám frustrovaným nepovedenou světovou válkou. Dát lidem vizi,  jak budou cestovat německou krajinou provázanou dálnicemi, kochat se krajinou jako v dotvoření architektonického plánu, užívat si jízdu a dovolené. Německé rodiny se v systému předběžných zájemců o vůz upisovaly finančními příspěvky, kdy se nesměl jeden jediný příspěvek vynechat, jinak by rodina přišla o vše již vložené. Nekompromisně. Předplácelo se něco, co nebylo. Co zatím nebylo, ale "bude" a oni budou mezi prvními.

Potřebovaly se dálnice. Celá síť dálnic, aby tahle auta mohla po něčem jezdit. Po něčem výstavním. K tomu byla zapotřebí každá ruka a Hitlerovi se fenomenálně daří eliminovat nezaměstnanost. Tohle v té době nikdo nedokázal.

Vzniká silná propagace v tisku, natáčejí se dokumenty, každý úsek či kilometr je slavnostní přehlídkou vůdcova velkolepého plánu. Mladí Němci píšou dopisy, skládají básně, ódy, jak jsou šťastní, že dálnici mohou budovat. Nastupují na práci každý den v polovojenských uniformách, za budovatelských zpěvů s naleštěnými rýči jako zbraní v stejném úhlu držení v celém útvaru - jako na vojenských přehlídkách - a semtam za účasti kamer. Budují, odvádějí velmi těžkou manuální práci a nad nimi stojí velitelé vojenského ražení pracovních táborů a manýr.  Hitler dává práci, mzda se líbí, nebo nelíbí. Vojenský dril pracovního lágru se líbí, nebo nelíbí. Komu se nelíbí víc, než je velitel a Hitler ochotný snést, jde do jakéhosi vězení - malého, řekněme koncentračního tábora. Je vyfocen, administrativně veden jako vězeň, hlava je mu vyholena a uprostřed má z vlasů ponechaný pruh. Německá dálnice...To kdyby chtěl utéct - aby se vědělo hned. Dělník, který s něčím na stavbě dálnice nesouhlasil, je to ten, který stavěl dálnice.

Po vybudovaných dálnicích se semtam projede někdo z důstojníků vyšší šarže, svá předplácená auta rodiny nikdy neuvidí, vyrobeno je jich zoufale málo, do věci promluví válka. Válka, která na dálnicích zaměstná jiné národnosti, netřeba pokračovat.

Existuje velmi dobrá kniha Hitlerovi inženýři Fritz Todt a Albert Speer, Hlavní stavitelé Třetí říše - autorem je Tailor Blayne. Přesto je velmi dobré se věnovat ještě dalším dokumentům, televizním, které jdou ve zkoumání a nově zjišťovaných faktech ještě i dál.

Hitlerova taktika nakonec dojde tak daleko, že jeho fenomén masového vraha a ovšem i toho, kdo zajistil Němcům práci a mzdy a nějaké i rekreace - dodnes zaměstnává badatele a historiky a odkrývají se další střípky, rozhodně ne nezajímavé. Hitler se ve snaze zaměstnat co nejvíc mužů a co nejvíc mužů poslat do války - kam nakonec posílá i děti - snaží prosadit a mluvit do porodnosti. Existují řády na prsou pro zasloužilé rodičky a matky...neexistuje je na ulici nepozdravit...Existuje systém lebensborn. Co ještě ? Co ještě?

Jak a kam až daleko bychom museli pokračovat, abychom se "někteří" zbavili pocitu, že někdo byl přece dobrý, když dal vlastním lidem práci. Abychom si to sice mohli svobodně říct , ale abychom se konečně naučili vnímat věc zhlediska dlouhodobějšího a šířeji uváděného hodnocení a všech aspektů, které nám historický pohled skutečně jako poctivě ponorný a objektivní nabízí?

Není to nedůležité v dobách, kdy vůdcové zdaleka nenosí odpudivý masivní knír či směšný knírek a vojenské holinky, ale kdy cítíme, jak snadno lze na dojem a pocit bezpečí v době krizí lidi utáhnout.

„Hitlerův systém dálnic byl všeobecně oceňován jako jeho vynalézavý, úspěšný a osvícený počin. Dálnice mluvila sama za sebe. Jeden německý historik architektury mohl tudíž – desítky let po pádu nacismu – o nich napsat: ‚Je mimo jakoukoliv pochybnost, že byly nejpopulárnějším projevem diktátorství a veřejnost oslovovaly mnohem více než fóra a modely nových měst.‘ … Svým způsobem byly populární až příliš. V prvních poválečných letech se teze, ale přinejmenším ty dálnice...‘ stala autentickým refrénem zatvrzelých nacistů, kteří chtěli říci o Hitlerovi alespoň něco dobrého.“ (americký historik Frederic Spotts v knize Hitler a síla estetiky)

(Svůj blog věnuji Filipu Vracovskému a diskutérovi Josefu Havránkovi)