Funkce diskuzí aneb Stůj, noho, posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš...noho, nožičko

Věčné téma diskuze. Někde je neotvírají vůbec a vědí, proč. Někdo je neotvírá vůbec, vše podstatné je článkem řečeno, pak možnost polemiky. Normál žurnalistiky. Diskuze je pak zpětnou rychlovazbou. Nevede-li však k reflexi?  

Nezdá se to, ale i samotnými diskuzemi tu máme na leccos odpověď. Diskuze má jednu - měla by mít dnes bohužel špatně a smutně zastrčenou - funkci. Zpětné vazby, která i poctivého autora může opravit. Měla by to být právě u článků politicky a historicky citlvých jedna z věcí, která napomáhá přínosně celospolečensky napravovat široce zaryté nepravdy. Šířené písmeny zbrklých a manipulativních, nebo jen špatně informovaných autorů, jejichž horlivost, neerudovanost, ale touha po výsluní publicistiky je žene a prostor je jim svobodně dopřáván. Jejich zásluhou se věci pak stávají nebezpečným mýtem. K tomu si tyto nahozené pseudopravdy a mýty ponechávají i tu vlastnost mýtu: šířit se pokoleními vesele dál.

Jinými slovy -  stůj, noho, posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš - kde mi tohle zapůjčení mistr patetik, panslovansky smýšlející Ján Kollár, z pod velikého dubiska odpustí.

Celá desetiletí se katyňský masakr z roku 1941 ponechal v žití "svého" života, kde ho přece - jak jinak - režírovali Němci. Masakr se konečně přestává popírat a naplno se v celé své pravdě začíná odhalovat až v letech devadesátých. A oficiální ruské přijetí své národní viny - kde se od Stalina v prohlášení pochopitelně vládní garnitura odstřihuje -  existuje až z roku 2010.

Jsou to dnes už světu dobře že zjevená v historii nepředstavitelná jatka, popravy střelou do týla, několik stovek popravených denně, někde se mluví o 22 tisících, někde v propočtech je to kolem 28 tisíc celkem. Stalin nechal popravit národní polskou důstojnickou elitu, elitu národa. Léta se dařilo to, co leželo nezměrnému množství pozůstalých Poláků na srdci jako kámen, nechat jako něco, co "přece" spí. Celý život nedošli pozůstalí popravených narovnání křivdy od země, která jim defacto velela, jakož všem zemím socialistického bloku, a celý život se potýkali nejen s vraždou blízkého, ale i se lží, proti níž nebylo odvolání.

Neodpustila jsem si v titulku žertovně nožičku, což mi tento, v očích někoho, úspěšný muž stejného jména, autor poněkud zaťatě nastřelených článků s všelijak vyznívajícími alarmy jistě i tak odpustí. V oblasti sexuální orientace zažertuje bez větších výčitek, neb jest to prý podle něj stejné, jako když někdo zažertuje o profesi. Nic strašného, nic se neděje. Stejně jako se nic  neděje, má-li čtenář diskuzí zjevené dokreslené pravdy, že ne vše se dá nacpat do režie vlasovců a že bylo by záhodno ruku v ruce s historiky spíše pochybovat a poctivě pravdu hledat než podlehnout chrlenému šťourání.

Můžeme se tu bavit v případě Katyně o nafouklé paralelnosti, s cílem Rusko poškodit - je-li tohle pragmatické vyčíslení dějepisných učebnic někomu blízké, zmapují-li se příběhy blogu autora Nožičky, kdy se zvěrstva týkají Němců. A jak bloger zjevuje, spáchaných společně s vlasovci. V nejnovějším článku Paměti národa se už setkáváte s grafikou "vlasovci", kterým tak sice říkali místní, totiž do hry tu vstupuje dost pravděpodobně element kozáků. Nejde tu skutečně tolik o vyčíslení... Jenže pokud se máme jako celek posouvat k našim lepším já, aby se při příštích zvěrstvech, neřku-li jejich zametání, tak snadno s našimi já počítat nedalo, je to o prosté rovině morálky. Být právě v mapování příběhů smrti a násilí pravdivý a té pravdy se chtít dobrat. A i uznat, že jsem něco neznal, spletl se a nechal se svést někým, kdo někoho (ač s bůhvíjakou pověstí) pro svůj účel svým článkem - a zdrojem pro mne - možná i zneužil. Pochopitelné je nové zjevení věci. Aneb jak historici praví, konec války se komunisty velmi brzy po válce zdatně překresluje, aby nebylo vidět, že některé zločiny si s těmi německými příliš nezadají. Je třeba znát situaci minimálně od podzimu roku 1944, je třeba věci pořád hledat.

Nemůžeme znát všechno. Ale pokud se máme bít za otevřené diskuze, měli bychom z nich tedy i něco brát. Právě v takto bolestných a nejcitlivějších věcech válečných obětí. Nezískávat na nich kredit a laciné body a tristně nedokazovat, že se zdánlivě borecky otevřenou diskuzí si neumím víc než nechlapsky utřít pozadí. Namísto poděkování za doplnění a nasměrování. Protože je tu hlavně to téma. Takže, noho, posvátné je mnohé, zvláště život a okolnosti jeho ukončení. Tedy pokud kráčíš, koukej kam a jak hlavně kráčíš...

Jsou skutečně historici a ti, kteří nejsou odkázáni jen na internetové články. Ale jejich celoživotní mantrou je být obklopen knihami a nové knihy a nová fakta získávat a posouvat sebe sama v opravách. Aspoň my starší to mladší takto učit máme. A aby se pseudohistorici dokázali sklonit před oponenty, kteří jsou z oboru, a abychom se neučili kopírovat systém, že hurápřiklepnutí zločinu někomu, kdo není zrovna můj parťák, je v pořádku... ostatně z podobných důvodu se dnes opatrněji chodí i kolem filmu Habermannův mlýn.

Některé diskuze se neotevřou, protože článkem autor řekne všechno, a některé se otevírat nemusejí, protože dokazují, že diskuze neposouvá nic. Pouze se třeba dozvíme, že číst a brát si za své slova oponenta je zoufalost, kdy se stébla chytáme. Je těžké přiznat, že stébla jsou mnohdy pevnější a v čemsi dál.

https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/zakrovsky-masakr-ze-sklonku-valky-vysel-najevo-az-po-osvobozeni

https://echo24.cz/a/wzpJG/neznama-fakta-o-vlasovcich-kteri-zachranili-prahu

https://nozicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=751573

https://trcalek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=751641

:) kdyby se nám někdo pořád nekroutil...:))