Blogrest: Milujeme emoce aneb šašci a plačky

Tenhle text tu dlouho dlužím. Dlužím ho řadě lidí - tak i tak, těm i těm. A má jít ven. Bude o housce, co ji bereme rádi...    

Je fajn pozorovat, co lidi baví a kdo lidi baví. Nebudu brát zkraje jenom místní blog.

Takové to mediální virtuální hezko milo, čili systém: Neurazím nikoho (vyfocená kytka, jaro na vsi, recept na dort) má popravdě přitažlivost chvíli. Konzumace je pak i únikem a sebekonejšením: vykonal jsem nedělní mši, viděl jsem, četl jsem - jsem dobrý, vstřebávám krásný nekonfliktní svět. Chvíli. Poctivě řečeno už středověká legenda o životě svatých je cílený vyštengrovaný bulvár, co měl hlavně přitáhnout. Dvakrát mučení jako hrom a ne a ne tu ženskou s očima vyvrácenýma k nebi zabít. Napotřetí světici umučili a člověk s očima vůbec ne k nebi, ale navrch hlavy, moh´ konečně začít nadávat na poměry. Tohle baví odedávna nejvíc. Úniků do brutálu anebo tam, kde se něco přetřásá a děje devadesát procent. Kytky, kočky, mše ať odpustí.

Pak zadruhé baví ti, co baví. Umějí se bez problému smát sami sobě, toť předpoklad číslo jedna. Přibližují se nám v těch nejrozmanitějších historkách, získávají si nás, protože - a i navzdory tomu - ač jejich hvězda stoupá, story o jejich trenkách a nedorozuměních jsou blízkost sama s naším nebarevným obyč světem. Máme je rádi. Jsou to naši šašci, baviči a tuhle emoci očekáváme a chceme. Takovou. Dokonce milujeme o to víc, když se šašek přetaví do plačky a přetaví smích na dojetí. Nad tím a tamtím, nad obecně lidským. Milovanost stoupá. Tyhle emoce náš bavič umí. Pěstujeme si ho v ódách a pěstujeme se i my jako jeho fanklub. A očekáváme....a projektujeme si... A chováme se jako nikým nepověření suverénní ředitelé jiných já, což ještě ani nevíme, ale co o nás zcela spolehlivě ověří nějaká situace a čas.

Dokud psal o tamtom, bavilo mě to...dokonce, dokud jsi psal o tomhle...(pro kámoše jsme najednou ztratili maila a peskujeme ho jako ukázkoví pavlačborci na skle před všemi a cítíme se před světem lepší a spravedlivě, ale pojďme dál), dokud se Svěrák nedal na politiku, bavil mě, dokud jsi mi nezačala nadávat na Babiše, bavilas mě, dokud krásná Gábina Koukalová zpívala hymnu a zdravila lidičky, lidičky, bavila mě, teď nadává na Zemana... sluší Vám to, Valičku, když nepíšete o politice (vlastní mozek zkrátka vadí), dokud jste psal o své práci a sexu, Vlku, četl jsem Vás rád, nelitujte se...k Hrušínskýmu jsem do divadla chodil, ale ten emoční gejzír, co předvedl teď... dokud jste psala ty jména, šlo Vás číst, to bylo hezký, dokud...jsi kreslila, pokud jenom fotíte, Marku, pokud píše pan doktor ty epizody ze života...pokud jsi zkrátka "uměl poslouchat". A navíc je to teď blbě napsaný...nafocený...a o ničem.

Lidi, co umějí, mají jistý bonus přitažlivosti, co svět světem stojí (a nás z chudákova vlastních nemožností tohle připarazitovávání na jejich slávě tak nějak povznáší). Mají odpradávna emoce jako tu velmi výraznou výbavu, bez které by nebylo námi vynášené A. Tuto výbavu měl Michelangelo, co se dokázal do krve pohádat s papežem a hodil na něj něco z lešení, měl ji Brunelleschi, kdy nás jeho panoráma Florencie fascinuje a co hrdě z konkurzu odešel, museli ho hledat a v předklonu pozvat ještě jednou. Má ji spousta herců a dobrý rejža i ředitel divadla s tím prostě umí pracovat. Stejně, jako tohle uměl papež, co si zaplatil Michelangela znova, jeho urážky zapomněl a chtěl ho jako jediného stejně znova dál. Emoce bavičů a umělců všeho druhu staví vždycky v nějakém okamžiku tu skutečně hlavní zkoušku především před ty, co doposud rádi konzumovali. Tak to je a je to mimo jiné významná kalibrace konzumentovy osobnosti. Vlasta Burian by mohl vyprávět...

Pokud neumím vstřebat emoce druhých v globálu a vyjadřuji se v obratu "dokud", zvláště jako líný na gauči, nádeník týví a počítače, kafral na všechno, pravidelný čekatel na "své jisté" v předpokladu plnění strany druhé jako ten nadržený konzument, otrávený radil s povzdechem unaveného měšťáka, nestojím za moc, byl-li jsem kdysi A emočním fandou. Jestliže neumím pracovat se svobodou toho druhého a umím jenom brát, co se mi hodí, za co tedy stojím? Najednou jako na písku neumím vzít emoce B... Pak jsem tedy nejen roztodivný dospělec, ale i dospělec jednoduchý. Simply člen davu. Osobnost moc ne, spíš trochu chudák. Papežem opravdu nemůže být každý.

Děkuji tímto všem, které tu už nevídám, i těm, které ještě vídám...které jsem četla ráda, kteří oživovali nebo i ještě oživují prostor silnými emocemi a emoce vzbuzují. Fotí, vyprávějí, kreslí, rozesmějou, rozněžní, zasáhnou... a co časem poslouchali od zástupů těch, co je brali jako housku na krámě, jedno identifikační "dokud".

Ve svém profilu mám, že jsem svobodomyslná. Svobodně tu taktéž děkuji všem svým čtenářům, a to nejen za přečtení tohoto článku. Palce držím všem, kteří umějí reálným výsledkem pobavit a prosvětlit den a mají pořád pro koho tohle dělat. A kteří mají sílu leccos ustát a svobodnými zůstávají. Cesta od malosti vzhůru trochu trvá, ale dá se...