Zmáčknete ráno knoflík, reportérka vysvětluje, jak letošní čarodějnická Ladronka bude díky viru jiná, pak naskočí rozhovor s hasičem a nestihnete žasnout. Naše zábava spojená s pálením čarodějnic je zkrátka silnější než cokoliv, tohle si prostě musíme užít. Milý VIP vir promine, ne, je mi teď ukradený. Co mi ukradené není, že se několik dní všude objevují alarmující zprávy o suchu, a kdo ještě posbírá zbytky zájmu i o něco jiného než o koronavirové zpravodajství, jistě si toho všímá.
Tak já nějak nevím. Mám za to, že tu byla právě dnes jakási velmi dobrá příležitost. Celou dobu se na mne valí všemožné zvěsti o rozzlobeném Bohu, o potřebě vnímat současnou situaci jako zdvižený prst a i neznaboh že má být zodpovědný. V rámci toho trdlujeme v rouškách i na širém poli, neboť vládu a nařízení i rozzlobeného Boha posloucháme, skočíme jako bez hlav na proklamované bezpečnější nákupy v Hornbachu, kde se potkáte s tlačenicí jako při Urbi et orbi na Svatopetrském náměstí, a po těch všech srdceryvných výrocích, jak si příroda vybírá covidem 19 svou daň za naši pýchu, nejsme schopni cosi minimálního dokázat. Pane veliteli, pochopil jsem to, měl bych si asi něco odpustit, nojo, ale musejí mi to přikázat.
Takže houby s octem, vážení. Jestliže jsme na tom tak, že si v době, kdy je na průšvih zaděláno, vymýšlíme a nevynecháme ohně, hasiče držíme v pohotovosti, ba jim jako službě lidem hlásíme, kde se urveme pro náš zážitek, celý vir nám zřejmě ukázal málo... po nás zase potopa.
Kdysi jsem držela oslavnou řeč nad textem Oty Pavla, vyznával se k aleji stromů Dlouhá míle. Jak se o stromy štrejchl malý německý letoun a stromům se uřezaly koruny. Jak koně tahali to lipové dřevo na prostranství a to bílé dřevo dojemně a v obrazu hezké čisté sexuality přirovnával k tělu panen, co doposud nepoznaly lásku. A napsal, jak sedláci pro ty lípy plakali a lidi taky a jak vzpomínali, jak touhle alejí jezdívali do města pro vajíčka a med. A z těch lipových květů jak si dělávali čaj. A jak kdysi žádný voják beztrestně nemohl porazit strom.
V tom textu je něco, co jistě nechápu jen já, kdysi v tlustých tepláčcích s laclem, kterou maminka brávala na podběl, a co jsem za několik let zas na podběl jako máma brala svého syna já. Já mám zážitek, on má zážitek a někdy se smějeme a je to hezký. Předaná zkušenost a koloběh radosti, když si to z venku měsíc zpátky s podbělem v šátku přihasím domů. Pokračování zážitku, když je mu dneska dávno dvacet. Koukáme do stromů a pijem podbělový čaj.
Jsme národ zážitkářů...dneska dost jiných, dobrá, život se mění. Ale tak jako by za dob malého Oty Pavla žádný voják strom jen tak svévolně neporazil, nemuselo se za mého dětství hlásit, že je sucho. A do zapalování ohňů šel každý obezřetně a většinou přesně věděl, kdy to jde a kdy to nepokoušet.
Dojemné pravdy o coronaviru a spravedlivé dani přírodě jsem nikdy nepsala, na mě moc patos. Ale tak si tu říkám, když už máme stažený zadek, budeme si po dnešních veselicích brát rozzlobeného Boha do úst majstátně dál?
Ráno bude fajn kouknout na stromy a na to, jak jim vůbec nevadí, že ta zážitkovost je u nich rok co rok pořád stejná a kouzelně obyčejná a prostá. A stejně - jako to tak nějak poklukovsku cítil Mácha, stejně je nad námi.
První máj hezký všem, co jim stačí jako zážitek relativně málo, ale mají nejen oči doširoka otevřené.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
(zdraví Cervantes, Hus, Wilde, Havel, Markýz de Sade a Andy Dufresne. Mé geologické kladívko už každou chvíli dorazí. Zatím si čtu Bibli...a koukám na plakát "někam" za Ritu Hayworthovou... a vím, že za ní je ještě něco i krásnějšího, než je ona..:)))