Koněv - start šťastných odstřižení od našeho vnímání umění očima 19. století

Před Koněvem za Koněvem nesmí nikdo stát, nebo nebudu hrát. Ne nesmí, ale zkrátka už za Koněvem dávno na konci 20. a v počátku 21. století nemá nic monumentů stát. Může, pokud jsou sochy hravé a baví a nedráždí. To je 21. století  

Vzpomínám, jak mě v Brně v nějakých patnácti celou uřvanou popadla kamarádka z intru - a pojď, já tě rozesměju. A postavila mě pod obří sochu Leoše Janáčka. V pohledu zespoda na našpuleného Mistra knírače. Betelní brněnští borci, sochař i hudbymilovní prominou, ale zabralo to. Navzdory rozpakům a uculování dlužno přiznat, že zapálení Mistrovo je tu postižené a umění je pravým tehdy, voní-li pravdou. Jenže proč si věčně lhát do kapsy, kolik sochařských děl za posledních několik dekád nebudilo a nebudí spíš právě rozpaky. Sochařina je věc přetěžká a s architekturou je v mnohem zodpovědnějším levelu oproti malířství, co se "osazení" prostoru týká (barák a sochu za skříň neschováš).

Udělám-li malý exkurz do minulosti, kdy zadupu své orgasmické bobtnání nad umírajícím Keltem, Mojžíšem v hněvu, barokními sochami v krajině pro hraběte Šporka od Matyáše Brauna, Zannoniho Dantem veronským, Marcem Aureliem, začnu právě s posledně jmenovaným monumenty, co zahajují éru slávy na koni. A tam budiž věcem počátek. I tam už jsou však jako u koněvů rozpaky. Jezdecký pomník kondotiera Bartolomea Colleoniho vzniklý na objednávku najdete na jednom malém benátském náměstí. Slíbeno zaplaceno, jenže...Tenhle protivný chlap požadoval - pak jakožto zvěčněný, zdobit náměstí svatého Marka. Benátčanům se nechtělo, nestavěli tam pomníky ani dóžatům, ale báli se, tedy učinili úskok: Na náměstí vojevůdce stojí. Jiném. Když se mu kouknete do tváře, orosíte se hrůzou a nedivíte se radě, jak rozhodla, byť se Verrocchiovi u sochání kolem rukou motal mladičký Leonardo da Vinci coby učeň. Jenže co s někým, kdo představoval hrůzu, rozpaky a problém? Sláva vojevůdců a panovníků na koních pak kvete napříč světem a s pomníky jezdeckými vpravdě olbřímími se setkáváme i na počátku 21.století. Zůstaneme-li u nás, dostaneme se k vyhřezlé zálibě zvěčňování figur politického, veřejného a uměleckého života konce 19.století, přes patrona naší země a akademismus až k secesním a symbolistickým záležitostem počátku století 20. Ať si vezmeme kohokoliv a cokoliv té doby včetně zajímavého Šalounova staroměstského mistra Jana Husa z roku 1915 - kdy byl mistr Jan Hus velmi častým oblíbeným námětem -  děje se tomu v těchto dobách hlavně na základě vzepětí touhy našeho národního posílení a hrdosti (nebo zvláštního návratu k mystice). Tak chápeme i pomníky z dob, kdy se nová republika po roce 1918 upevňuje a dá se pochopit i to, kdy se po roce 1989 sochařsky zvěční náš první československý prezident.

Ponechat tu nostalgii až sem se jeví dostačující a dost možná už i to je v rozpacích. Neb sochařina zvláště figurální těžká a nevděčná věc, Michelangelem v uchopení výrazu není každý, a zcela upřímně, historie dávná je milosrdná v tom, že vám nikdo v podobě nepodobě dotyčného nevynadá. Zvěčnit však minulost nedávnou? Současnost? Odvaha a risk. A tak se bohužel stane, že je pro nadšeného ruského turistu tatíček Masaryk Leninem a Věru Špinarovou od Milana Steindlera horko těžko kdo rozezná.

Chraňme se nostalgie v pěstování sochařských figur, neumí-li to někdo v současné době tak, jako to třeba s Kafkou dělá Jaroslav Róna a kdy to nás a cizince baví. Nelpěme už konečně na figurách, které jsou kusem bez větší umělecké hodnoty, protože bez psychologie a ve schématu a v diktátu. Jen ti, co jdou  nevyšlapanou cestou, vejdou do učebnic jako géniové. Ale v jejich sochách najdete výraz, je tam okamžik jako majstrštyk fotky v pidisekundě a je v tom onen člověk. Je v tom zklamání a zmar v duši Mojžíšově Michelangela a nezměrné utrpení v tváři Mojžíše a Krista Františka Bílka... zanícení Leoše Janáčka a hluboké zamyšlení Alighieriho. A vy se zastavíte a ta tvář a to gesto vás baví a rádi se vrátíte.

Nevěřím obhájcům sochy maršála Koněva, že jim dotyčný kus bronzu stál někdy za nějaké niterné zastavení a skutečný pocit, že je socha znova a znova osloví a oni se k ní vracejí. Že prý válka? Že osvobození, že vzpomínky.? Člověk vážně nepotřebuje obří modly. Vzpomínky na svobodu roku1945 zaručeně líp vyvolá doba května jako taková a kvetoucí šeřík. Ne socha maršála Koněva. Jakož mě nic neřekne studená bysta Václava Havla, ale spíš Havel jako srandovní lítací muž na gobelínu Petra Síse a já se na něj kouknu ráda zas. Jako geniální v duchu konceptu mi přijdou Havlovy lavičky a nepotřebuju jeho tvář. Jako mi přijdou geniální gestikulační ruce Vlasty Buriana a jakož je geniální skřivánek na mikrofonu v ohrádce pro obžalované jako památník Milady Horákové.

Odstraněním sochy maršála Koněva se konečně odstřihujeme od historického patosu potřeb óbrpomníků, co měl skončit před čtyřiceti léty jako přežitkovost táhnoucí se ještě ze století 19 a jenž sluší minulosti a bojům o zítřek. Ne rychlému tempu jednadvacátého století, kdy se věci v Evropě dávno urovnaly. A my jsme rychlí a zážitkoví a ralaxační a individuálně hloubaví, když už. A moderní. Před Koněvem tedy možná, ale za Koněvem tedy pro mne smí stát už jen jako nostalgie Masaryk. Poslední.

Ještě pro jeden nový pomník pochopení i mám... S koněm. To je totiž zcela něco jiného. Střezetice - pocta válečným koním, kde jich během půlhodiny padlo na 2 000.

Colleoni - Benátky, Dante A.-Verona, Kafka- Praha, Střezetice, osobní archiv - Chýnov

https://www.flickr.com/photos/28433765@N07/5302962748

https://www.alamy.it/fotos-immagini/ugo-zannoni.html

http://ghmp.cz/online-sbirky/detail/CZK:US.P-1524/?

https://www.turistika.cz/mista/pomnik-jezdecke-srazky-u-strezetic/detail