Bylo to poprvé už v březnu. Vejdu do prodejny látek a galanterie. Jen tak. Co mají. Nojo, dokoupím si pružnou gelovou nit a nitě do stroje, černý. Vstupuju do tohohle sto let známého prostoru pořád stejného zboží, co je pro něj sametovka holčinou, a do očí mě praští výjev u pultu. Chlap totálně v zeleném. Vodník. Aha, odběhnul si z nějakého dětského programu, nějaký defekt, říkám si, pobaveně ho sleduju... Hmmm, fakt jedničkově vyšperkovaný kostým. Ótkutýr ...Rozhlížím se ne teď už po tomhle krámu a po látkách, ale po něm od hlavy až k patě. Zatímco on chrlí požadavky, až se mu plyšová žába na klobouku chudák malá celá třese.
,, ...ale tohle mně zase nebude držet, ZASE ne...Simvás, co tam ještě máte?... Dyť tohleto už tady neni možný..." bere látku, její pruh, žmoulá, žmoulá, mlaská, váhá, neštěstí ho právě ušlapává do země, a on kňourá, vyčítá a naléhá jako kabaretiér, co mu praskly gatě a on musí zachvíli na scénu. Praští rukou do pultu. Tlumeně. Ránu chlapa to nedá... ruka totiž v obří zelené rukavici. Tvář v starostech, svět galanterie v bídě...
,,Nemáme, a řikám vám to tu furt. Já vám zkusim dát tohle pevný plátno na podžehlení místo toho šikmýho proužku, protože nic jinýho už vyzkoušet nemůžeme. Ale to vám zase bude trčet a ty šosy to ale v celý tý dýlce zvednutý stejně neudrží, to byste tam musel dovnitř všít nějakej drát!" vysvětluje prodavačka, co teda nikdy extra příjemná nebyla. Ale...jestli na ní něco nechápu ani tak, tak to, jak je možný si zachovat poker face, kdy já za sloupem bublám smíchy.
Vodník se odplouží v nadávkách a s nepořízenou a já se chci doptat. Jak to, že se prodavačky tak drží, když já se smíchy řežu, a kde je tu blízko nějaký dozvuk masopustu, či co takového. I když mi něco říká , že ten existenciální tón otázek dotyčného neni uplně průvodním jevem strejdy, co dělá dětem radost na poutích.
,,Nikde neni nic. Žádnej dětskej program. Chodí sem už půl roku. Každejch čtrnáct dní problém. Pořád mu máme pomáhat vylepšit tohle a tohle, pořád to neni vono...Dneska měl konečně přišitou tu žábu, všimla sis Liduš?... a vzal na milost ten umělohmotnej leknín, co jsme ho objednaly, to nám dva už taky nevzal... Teď řešíme šosy, co mu maj trochu trčet...do toho maj bejt vláčný, mají jakoby vlát, když jde, nesmí ho to tlačit pod zadkem, když si sedne, když jede trolejbusem, nesmí se mu to celý taky mačkat, ty šosy musej bejt ozdobou..." kroutí hlavou jedna přes druhou. Nemají ani náznak úsměvu, a zatímco mě spíná, o co gou, ony vykazují zbořenost ducha, mysli, těla a nápadů, co do těch blbých šosů už po měsíci a půl prokristapána nacpat. Když už si myslely, že osmkrát přešívaná a desetkrát odpáraná žába v deseti systémech přichycení byla konečně vyřešená, prej přišel domů a zhrozil se, jim říkal, jak nedomyšlený má šosy...Ráno přilítnul uplně na nervy a že se to musí řešit..
Festival spokojeného zákazníka se nekoná...Krčení ramen a z mé strany uznání, jak je nakonec asi bonus, že tyhle báby celý léta bez tváře nakonec vypadají profi, protože já bych se smála sic v pochopení, že tu vystoupil jeden z lodi bláznů a dějin šílenství, ale smála. A museli by mě vyhodit.
Jsou dva typy, co když nemaj všech pět pohromadě, není to tak uplně metafora. Zažila jsem čtyřicetiletou Hedviku, bosou i v mrazu, sprostá, tlustá, s ušmudlaným kočárem plným haraburdí... a hlavně bez rozumu. Zažila jsem padesátiletou Jarušku, coby nemocniční personál, která že je prý šedé kůzle. Pod okny naší véeš koleje zas vodil asi sedmdesátiletý pán svou paní shrbenou dočista až k zemi, aby se mohla před spaním vyštěkat. Vyla nám pod okny vydatně obzvlášť v dobách zkouškového a on ji stylem předobrého vychovatele tišil a tahal domů...
A pak jsou typy číslo dva... Přemci Baštýřové z povídky Zdeňka Svěráka, co se sprchujou v kabátě a mají to jako promyšlenou nejčistší mravní brigádu v místních nálevnách, a dál třeba vizionář Cibulka se svým kyvadélkem v politice. Nebo malíř Špála, co prý prodal skoro všechno a pak se na sklonku života převlíkal za svou tetu, aby si v přestrojení v aukčních síních svý dílo zpátky kupoval.
A mezi tím je tenhle pán. Vodník s ustaranou tváří, co bude dál. Vystoupí z trolejbusu pravidelně na stejném místě, má soustředěný nevyrovnaný výraz, šosy mu vlajou a trochu trčí. A jsou v té šedi těch pracujících v jiných oborech opravdu ozdobou a barevným rozsvícením stejně šedé ulice. Jejich majitel mastí do galanterky nandat to prodavačkám jako plastickému chirurgovi, že je za ty prachy zminula ve výsledku nějak žalostně chabý efekt.
Ale než vystoupí, stane se v tom trolejbusu kouzlo. Skloněné hlavy se od svých mobilních miláčků zvednou. Zvednou se taky koutky úst a v tu ránu se kolektivně nabourá veškerá jistota. Že všemu rozumíme, že je to jasný a že je něco daný a přece takhle. Najednou nikdo neví. Co s tím...? Naproti vám sedí vodník, co jede jakoby taky po nějaké šichtě domů. Plný vodních kytek a roští, se stále zdatnější zásobou našitých a připevněných plyšových žab, a dneska, panečku, s novým čerstvým červeným fiží jako by ho ukrad Lermontovovi. V své tradičně blbé náladě. Jak je blbě voblečenej a že nemá co na sebe... Ale zatímco on má starost, no vážně starost, nesmějte se ... lidi, co se normálně nevidí a nevnímají, pokukujou jeden po druhým, jestli někdo nezná kód a celým prosotorem hraje úsměv a oči. Tedy to, co jinak zoufale chybí. Pomalu by jeden spolupracoval s druhým, jen za tu sladkou cenu vědět, co se to děje.
Já bych věděla. Fakt ho chápu. Když už tu byla ta řeč o té sametovce, kdo je z oboru, ví, jak v dobré krejčovině tehdy s novým zákazníkem kapitalismu zoufale chyběly všechny ty věci, takzvané přípravy. Které vám to vymazlený sako buď uplně něžně vyladí, nebo pohřbí látku a práci a všechno. A byť nejsem rusalkou sympatizující s týmem českých vodníků, ani tou, co tvrdí, jak jsme se od revoluce nikam neposunuli, v galanterii mám ten pocit semtam dost.
Není to ani sucho, ani špinavé řeky, co vodníky ničí. Zatím se ale nikdo nevzdává. Ani vodník a ani prodavačky. Je to dobré. Koneckonců - advent je příchod.
A tak nevím, zda není vlastně krásné být prodavačkou, která když dávno přestala věřit na ježíška, má proti nám všem jednu hmatatelnou jistotu. Vodník i v té galanterní bídě fakt přijde:)...nakonec přijde i nový moderní náhled na vodníky. Nejsou to trhači dětských hlav od tělíček, ani ti, co vás stáhnou ve Vltavě dřív než jez. Jsou to veskrze zelené ženské, co chtějí pro svět a pro sebe vypadat dobře, věčně taky nemají co na sebe, řeší každý detail a potrpí si na styl. A jak jsou chvílemi na zabití, tak ten rohlík v tom šedém předadventním sychravu za to stojí.
Hezký den před první adventní nedělí:)