Mezinárodní konference - Český rozhlas Plus, 30 let bez železné opony
Chci mluvit hlavně o Milionu chvilek a asi by mi ten samolibý kormidelník do přístavu své ješitnosti za tenhle úvod ani nestál. Ale kdo si pustil záznam z konference v Rozhlasu a měl možnost exprezidenta Klause slyšet, dostalo se mu projevu plného skepse a taky jistého důkazu. Varování před vším možným nechám v přesném výčtu stranou až na jedno. Na samém závěru řeči uchopil Václav Klaus jakýsi citát, jak největším neštěstím je, že ty novodobé hrozby nelze pojmenovat. Pak že se jim nemůžeme bránit. Panu profesorovi v přiznání zbývají oči pro pláč tehdy, když nemá nálepku. Jinými slovy, v předchozích větách jsem si užil nalepení, ale tohle je propletenec všeho a já bych tak bojoval, kdyby to - slovy převzatými "bylo možno jednoduše pojmenovat". Jednoduše mít nálepku a nalepit. Napadá mne šíře záběru na cokoliv v pohledu mnohem poctivějšího Václava Havla, který zkoumal a hledal. To, že věci zasluhují neplacatý posudek, vnímal jako bohatství a o boji nijak moc nemluvil. Nešlo-li tedy o lidská práva - oběti zlovůle, vražd a kriminálů. Tedy rozlišoval a nestrašil vším.
Že svět není jednoduchý, není tajemstvím, a že věci dávno přesahují termíny a mění hranice pojmu, je momentální atribut doby. Jenže při vší úctě, tohle s sebou nese pravá svoboda a demokracie. Vyhlížená unifikace se nekoná. Zaplaťbůh. Pan profesor je roztrpčený, co jsme do života museli přijmout, co na nás tlačí - jen pro příklad názory LGBT komunit, a že se tak ztrácejí tradice. Bylo by toho víc a já jsem schopná o tomhle vést debatu, protože to lpění na tradicích i já celkem chápu; Jsem veskrze nostalgik a konzerva. Jenže svoboda je i o tom, že se mám bez manipulačních technik na okolí umět přes informaci a novou věc přenést, vnímat ji a snažit se dobrat. Třeba se snažit nemusím a třeba se nedoberu. Ale vnitřně svobodný se snaží nevytvářet podporu přemrštěným zvěstem, kde se kolikrát zviditelnil jeden fanatik, co mu byl nešťastně dán mediální prostor.
Nelžeme si tu do kapsy. Život naší země se na základě nějakého průvodu pýchy, nějakých přiznaných sexuálních orientací a pobytu dvanácti uprchlíků kdesi v Čechách od ranního vstupu do metra, osmihodinové fachy a práce kolem rodiny vážně za poslední dobu nijak rapidně nezměnil. Ani pro mě a ani pro ty, kdo mají profesora i rádi. Co se mění, jsou různá otevíraná tabu témat Člověk a O tomhle se nemluví - která se v dávkách postupně otevírají už tři století minimálně, kdy se vlivem kapitálu noviny a taky knížky od realistů a naturalistů 19. století až po literární zpovědi dneška staly horkým a žádaným pokrmem. Václavu Klausovi vadí alarmujícím způsobem věci, které o něm v bumerangu říkají:
Nezvládáš být ani po třiceti letech vnitřně svobodný, žiješ v pozici, že o něčem i tak intimním tu pořád rozhoduje někdo druhý. Neumíš přijmout společnost v proměně, která ti defakto nijak nebližuje, viditelně osobně ti naprosto nic neukrádá a na tvé vlastní svobodě tě neomezuje.
Chvilkaři
Tohle sdružení je trnem v oku. Můžeme namítnout, že jsou to političtí neumětelové, slovy exprezidenta Klause - prý nás vracejí před listopad 1989 - já si to nemyslím. Můžeme říct - a já tohle tvrdím razantně, že někde ubrat z emocí a patosu by v čenčnutí vystoupení v tvrdé argumentaci číselných a výčtových povah neškodilo. Některé řečníky nechat doma - protože některá zviditelnění některých řečníků s vyhřezlou neuchopenou příležitostí třiceti let se posunout, tady však chytit rychle lem košile - jsou ku škodě věci evidentně. Ale suma sumárum - klobouk dolů a palce v držení. Proč?
Je to fenomén - Umět lidi svolat. Umět je oslovit a v tom počtu je zvednout od počítačů a rozhýbat je. Dokázat politickým špičkám, že existuje jakýsi dostatečný a znepokojivě silný společný hlas, co si zajistí techniku, postaví podium, zorganizuje návaznost po celé zemi - dovede se semknout. A připomene právě tím množstvím lidí listopad před třiceti lety. Že - a to je trochu nepohodlné, na Letné a na Václaváku v létě nestály jen proklínané elity, ale že se událo, co je právě pro atmosféru doby listopadu 89 příznačné: Dva metry ode mne stál Jiří Fajt, dál dva herci z Plzně, řezníci z jižních Čech, farmáři, studenti a maminky, dělníci i umělci, řidič autobusu...jindy zas majitel Dinoparku, novinář, učitelky, kulisáci i prodavačka ze sekáče, hejtman, proděkan, technik... možná vypadá podivné tohle tu mentorsky zjevovat.
Ale jestli bylo pro dobu sametu něco příznačné, byla to právě ohromná semknutost napříč společností, ba co víc, ukázalo se, že lidi, kteří se před tím naprosto neznali - ať už docela podobně zalezlí, jako jsme i my dnes, nebo ti velmi stateční a pracovití z disentu - dokázali náhle něco spoluvytvářet. Spolupracovat, vnímat jeden druhého, Dokázali se přes všechno cílené rozeštvávání v předhazování té jediné dobré pracující dělnické třídy dobrat něčeho, co se povedlo. Milionu chvilek pro demokracii se po usazení společnosti v pozici mrtvých zklamaných brouků - tohle listopadu 89 vážně podobné je - daří už mnoho měsíců tahat lidi všech profesí do ulic a na náměstí a nutit tu nejvyšší politiku k reakci.
A je tu ještě jedna věc. A není nepodstatná. Zůstanu čistě doma, že to vidí svět - byť důležité je, jako věc třetí nechám stranou. Zůstanu doma, kde je aparát řízený někým, kdo stát řídí jako firmu. Milion chvilek umí být a umí nějak fungovat, a jak jsem napsala - umí zařídit pódium, techniku, mikrofony a je hlasem nespokojených. Vznikla síla. Která je vidět. A díky které je už obtížnější, aby se někdo - třeba panu premiérovi nepohodlný, v tichosti vyhodil z práce a aby někdo v tichosti podváděl a aby si šla jen jedna strana říci na různá fóra své. Chvilkaři, co budou na naší společenskopolitické scéně i možná jen chvilku, možná chvilek víc - vyrovnávají nepoměr. A nadto jsou poněkud nepohodlnou jistotou, a tedy dost možná i chytrou pojistkou, která může být jádrem pudla. Se svými rozhozenými sítěmi v komunikaci s celou zemí - třeba v informovanosti. V momentě, kdy se pomalu obáváme o další osud veřejnoprávní České televize.
Pro pravou demokracii je právě toto vyrovnání nepoměru a pojistění věcí věc víc než žádaná...A ozdravná. Protože, znáte to přece - když tak přespříliš vadíte, něco znepokojivého není ani tak na vás, ale právě na těch, kterým vadíte.