Moje vzpomínka na Jana Jílka (k příležitosti zádušní mše sloužené za Jana Jílka 28. září)

Otevřít se v tomhle psaní jako to uměl on, to bych teď chtěla. Nehledat klenutí a psát čistě. A je mi jedno jako jemu, jaký z toho nakonec vyleze formát. Protože vypravěč jako on asi spíš pábí…hezky pábí. A jemu tohle šlo.

Nestihli jsme se osobně poznat. Co napíšu, nemá vyznít jako holedbání a pro kohosi bolest, protože jestli mi nad vše známé imponoval, byla to nezměrná úcta k té, jež se v dobách zvlášť zlých o něj starala. A on o ní psal…Radka, moje láska. Velebil ji a nešlo nevyčíst, jak si té péče váží.

U sebe v diskuzi mě kdysi obešel jako vzduch. A pak, zhruba před rokem možná dvěma nastal obrat. Proč? Jak? Už nevím, stal se. Začal mě číst. Není žádným tajemstvím, že mi párkrát vyseknul poklonu a taky že mi přál v zdejší soutěži vyhrát, prý že právem. A že mi někam do diskuze vetknul telefonní číslo s výzvou zavolat, klidně si přijet nad kafe popovídat a připsal: Kdykoliv.

V životě jsem prokaučovala pár věcí, tahle k nim patří. Otálela jsem, tohle lákání přemohl ostych v koktejlu dalších věcí. Mrzí mě to. Já nemám věci duše tak v pořádku, abych si jeho rad nevážila: jak se změnit, co dělat a nedělat a jak se z lecčehos vymanit. Kdosi blízký ví, že jsem ho v době osobní krize oslovit kdysi chtěla. Nejednalo se o nic z toho, čím se zabýval. Byla to zacyklenost jiného ranku. Leč věci zkrátka odkládám. Přišla nemoc, za sebou táhla stvoření s kosou a v hádance lehké k rozluštění to sem nakonec i napsal. Hráli jsme si on i my u monitorů na naději. Věděli jsme on i my, že skoro vlastně nebyla.

Když umřel, nemohla jsem už nějaký čas psát. On věděl proč, zprávu dostal. Zkrátka nějaká moje hrdost, rebelie a sebezáchovnost nemarnit čas nepodstatným, si vybraly rozumnou časovou daň zdejšího nebytí. V chvíli Janovy smrti mě tohle nebytí mrzelo. Něco nezvládnete, nechytíte už ani za ten pověstný nárazník, ale slušnost vám velí dát vědět, že jste zemřelého ctili. A že i vám bude chybět. Napsala jsem tehdy administraci dopis. Neprosila o návrat, ale poprosila za přijetí mého vnímání a vyzpovídala se z toho, že blog ztratil zdejšího Hemingwaye. Zní to možná servilně, nadneseně, ale já mám celkem pádný důvod tohle říct. Kdo chtěl, stál mu Jan za bližší objevení, on se nechlubil. Mohl klidně víc.

Jan se tu prezentoval přímočaře a bez manévrů. Nepotřeboval lhát sobě, ani jiným, a ve svých zaznamenaných životních krocích, nestačil-li na něco, byť se to mohlo zdát postojem zády ke cti, zcela obyčejně to v pamětech přiznal: Já na to nemám, já na to tenkrát chuť neměl. Vyhodnotil jsem, že tomuhle sílu už nevěnuju, že nechci. Vycouval jsem. Důvody mám…měl jsem je, viděl jsem to tak.

 Jak se v chvíli, kdy věděl o nepevném šlahounu nad propastí, zamýšlel nad svými vinami a odpuštěním, nechť je zapsáno do zdejšího zlatého fondu. Nejenže je to krásné, pokorné a přesmutné zároveň, ale je to i doklad pro všechny, kteří mu v diskuzích připomínali hříchy a nit na něm nenechali suchou. Možná by se sem hodilo spíš tvrdé y. Kladu si otázku, zda by tohle vůbec kdo udělal, aby svůj blog takhle pokorným sebezpytováním víceméně vědomě uzavřel. Zkrátka ať byla pravda třeskutá a nepříjemná semtam k druhým, srdnatě čistě s ní dokázal naložit i jako s osobním zrcadlem. Třeba mně tohle nepřekvapilo. Chlap. Ženy ho milovaly, stály o něj - tím se netajil - a je v tom evidentně tohle tajemství. Tohle chlapství, poctivost. Chlapství, co možná kdysi v situacích života navenek třeba nevyznělo a on hledal na konci života odpuštění. Že ho v sobě někde chlap má, ženská ale stejně vždycky ví. Nedivím se žádné ani za mák.

Jednou napsal něco, na co nezapomenu. Že mu vstupují do cesty věci, písničky a knížky a lidi, co se mu v tu chvíli hodí. Že si k němu cestu tohle všechno samo nějak v pravou chvíli najde. Že neví proč, ale že to tak funguje. Děje se mi tohle někdy taky. Nebudu jediná. Možná je to tím, že mám taky ráda sílu…věcí a hlavně sílu někoho, kdo souvislosti zdánlivě jasných věcí nadstandardně cítí, vidí obšírně a za roh. A je mu těsno a podezřelé spokojit se s momentální populární pravdou. To tehdy, když je až moc lehce uchopitelná. A s tou skutečnou pravdou se tedy de facto nepotkává. Nebo někdo takový rozpozná, co je zas podezřele složité. A tam nastupuje ta pravda takzvaná “svatá“. Je třeba chtít vidět - zkrátka. Je to nutné, aby se věci spravedlivě bez emoční houpačky daly rozsoudit. To je alfou a omegou zemské pouti pravých osobností. Jsou ukotvené, mají rádi reálné koleje, ale neberou je jako jednoduše položený kus železa. Vidí leccos i s bídou dřiny Nerudových Trhanů a s úskalími, která dobrým kolejím v pevném zasazení předcházejí. To znamená dost prožít. A Jan prožil myslím dost.

Janova Dlouhá bílá nit

A tak mi do života vstoupil film Dlouhá bílá nit. Černobílý film v syrovosti sedmdesátých let českého venkova. Přišel ke mně náhodou, dokonce mne po dlouhé době ukoval k televizi. A já pak zjistila, že ten film, který tak nemilosrdně popisuje marné naděje ženské samoty, zároveň břitce kosí mužské slabošství, přiznává mužskou lenost zastřešenou vypočítavostí, co si neodpustí narážky na neženskost, ztrátu přitažlivosti v manželství, kdy jeden úkoluje druhého, že je natočený podle scénáře Jana Jílka.

Hlavní role tu hrají Slávka Budínová, Rudolf Hrušínský a hlavně mladičká Jana Šulcová. Představuje tu mládí, které má smysl pro to Opravdové. Kdy dívky odolávají jako to děvče z Hemingwayovy povídky Nahoře v Michiganu, aby stejně jako tohle děvče na tvrdé podlaze po svém Poprvé přišlo o iluze. Jan Jílek se málokdy stavěl do role bijce za ženská práva tady v blogprostoru. Razil, že je dobré princip tradičních rolí ctít, protože má-li chlap pro podstatu ženy pochopení, svět by měl být v pořádku.

Když jsem ho za tenhle film chválila, děkovala mu za zážitek a psala, jak si vážím jeho na piedestal postavený ženský život jako ten obtížnější - a často mnohem čestnější než mužský, nakreslil mi v odpovědi diskuze jen to žluté sluníčko s úsměvem. Možná přihodil jen plus, už nevím. Nerozebíral to. Chápu. Kdo chce, ať si tuhle jeho poctu ženám najde a vychutná. Předhazovat ji zdejším hašteřivým – pro něj bylo možná příliš jednoduché a laciné, zbytečné. Nechť si objeví. Ucelí si obraz.

Pominu pořady na České televizi, které si pozornost zaslouží a v jeho blozích se dají nalézt. Tam Jana vidíme, slyšíme, a já třeba pozorně poslouchám. Z dopisu na rozloučenou se všichni dočtou, kolika lidem pomohl a oni našli svou roli v životě. Díky němu. Stal se jejich přítelem, svědkem na jejich svatbách. Napíšu něco osobního.

Odešel spisovatel

Jan Jílek není prvním, kdo naše řady opustil, je ale prvním, komu obšírnější vzpomínku věnuji. Pro mne zemřel vypravěč. S tím zařazením bych dneska neodmaturovala. Protože on nevyprávěl jako hororový specialista, jako povídkář a mistr point záhadných příběhů. Nakonec na tohle často nemáme čas a ani trpělivost, je to možná i složité, povídka od nás chce prostě víc. Zato každý z nás jsme odmalička jako děti s ušima v pozoru a očima navrch hlavy nastavení na popisy děje, s kterými se můžeme identifikovat. S nimiž se lze někdy v životě setkat. A každé dítě doufá, že se s nimi stejně tak jako ten úžasný vyprávěcí strejda určitě jednou potká.

Postřehy života předával Jan jako zkušený námořník, co nehodlá zachránit obeplutím celý svět, ale který cítí, že nad rozvlněním života ční šíře oceánu, co malichernosti pohltí. Tím Věčným… a že bude líp. Vlny přijímal jako nutnou a jedině správnou výzvu, protože jediné ony ho někam posunou. Uměl vyprávět civilně, kdy jsem s hlavou podloženou rukama naslouchala a těšilo mě i to, že si jde udělat kafe, pustit televizi. Nechal mě i ostatní nakouknout, co bude dneska číst. Přemýšlel o textech nahlas. Mezitím jen tak mimoděk zasazoval coby pozorovatel na místa kousky puzle, co vysvětlují naši hru s názvem Život. A u toho říkal bez většího mentorství, že člověk si spoustu věcí přivodí sám. Ale že právě jedině v něm je ta největší síla to napravit. Jestli to můžu nazvat jeho principem víry v Boha, nevím, mluvila bych troufale bez mapy. Ale docela si to myslím. Když děje nepopisoval, nevnucoval plamenně názory, netahal si nikdy esa z emočního rukávu pro překvapivý úder. Názor nabízel.

Odešel mi v něm spisovatel. Tím bývá označen ten, kdo umí popsat úskalí doby a zasvěceně věci pojmenuje. Právě bez hrocených soudů a rozborů, jen s klidem oceánu jevy a všelijaké hrdiny doby okomentuje. Jevy pro nás mají náhle jméno. Autor pro nás věci popíše jednou větou, ale pod ní je cítit objemná zkušenost. Hemingwayův ledovec. Jack Kerouac napsal knížku Můj bratr oceán. Oceán jako přesah mnoha věcí, jako mír a klid a síla velikosti. Jako něco, co je mojí rodiny, a tudíž mé. Bratr. Jan Jílek v sobě měl cosi takového. Zvláštní sílu a klid, přesah. A zpracování života na základě mnoha svých naboso nebo v pohorkách prochozených cest a poznání ze svých osobních zkušeností - pozitivních, i těch negativních.

Je mi líto mého s Janem Jílkem prokaučovaného kafe. A je mi líto, že nemoc a smrt jsou ženského rodu. Je jasné, že ženy, jak napsal, o něj stály. Ale je mi moc líto, že Jana Jílka musely chtít ruku v ruce právě tyhle dvě.

Čest Vaší památce, Jane. Chybíte…jo jo.

Poznámka:

1. Jana Jílka jsem osobně neznala, neznám dobře celou šíři jeho práce, nevidím do jeho života. Proto je možné, že mohlo cokoliv mnou napsané vzbudit u těch znalých a především blízkých pochyby a nesoulad s tvrzením. Prohlašuji, že jsem nečinila cokoliv v rozporu s dobrým úmyslem.
2. Věnováno blogerskému kolegovi Janu Jílkovi u příležitosti nadcházejícího setkání s ním při zádušní mši a při večerním divadelním představení, které kdysi režíroval    Zádušní mše za Jana Jílka bude sloužena v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na Královských Vinohradech,     nám. Jiřího z Poděbrad, 28. září 2019 v 10 hodin dopolednePoznámka: na upozornění z diskuze se omlouvám, film Dlouhá bílá linie není z autorovy dílny, šlo o záměnu jmen. Pravému autorovi se tudíž velmi omlouvám  Zdroj: https://info.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=728221
3. https://info.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=728221