Když hoří "naše paní", Panna Marie, Notre-Dame

Notre-Dame, Panna Marie se ocitla v plamenech. Smutek u mnohých, vážné obavy u těch, co mají s uměním cokoliv do činění. Státníci, mecenáši, politici ze všech možných stran slibují podporu, je autentická. Memento. Síla minulosti  

Požár, který včera zachvátil slavnou katedrálu v Paříži, zaměstnává média, zaměstnává především spoustu lidí, kteří čelí zcela autenticky a nekompromisně tváří v tvář té zkáze, činí tak pro uchování budoucím, pro nás. Zpráva působí tíži na prsou podobnou té, když v roce 1997 zemětřesení v Itálii poškodilo baziliku San Francesco. Kdy tehdy všichni znalí té krásy Assisi, čapkovského - ty modři nebeská, prožívali strach, jak to celé bazilika ustojí, jak moc zasvé vezmou všechny ty krásné nejen Giottovy fresky. Tehdy i teď slzavo. Panebože, snad se to zachrání! Assisi je dál krásným Assisi, panebože, jsme za to tak rádi!  Najednou si o to víc uvědomíme tu starou pravdu, jak jsme se zas o tolik dál neposunuli. Protože smeknout před starými architekty, mistry staviteli, se patří. Před mistry znalosti statiky, tedy toho, co si stavba může dovolit, co má a musí vydržet, pozastavit se nad jejich jasnou filozofií, že chrám Páně má a musí věky mnoha generací překonat, poklonit se do hluboké úklony je namístě. Bez dobrého základu, který se zhoubě plamenů a zakuckání Země jen tak nepoddá, bychom sotva mnoho zachránili.

V dnešních článcích se k celé záležitosti pařížského požáru vyjadřují odborníci. V obavách i v nadějích. U nás odbornice na středověk, historička Bartlová, zmiňuje jeden důležitý fakt, kolika požáry kostely a katedrály v minulosti prošly, spolu s ostatními má obavy o klenbu, ale je nadějného výroku, že šťastnější požáry jsou ty od střechy. K ničící síle se vyjadřuje i Ondřej Šefců, ředitel Územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu, Jiří Fajt, ředitel Národní galerie, vyjmenovává bohatství uvnitř, vzácné středověké chórové lavice, vzácné zvony, hodnotné varhany, všichni sdílejí obavy o zdi, o slovo statiků. Ministr kultury se připojuje s nabízenou pomocí, k věci se vyjadřuje i Andrej Babiš, Tomáš Petříček, ministr zahraničních věcí.

Mluví se o jisté symbolice, mluví se o podobnosti - třeba s osudem našeho Národního divadla. Můžeme mluvit o tom, že dojde-li k neštěstí, až teprve, dojde-li k takovému, jež má přesah hranic, jako bychom se vzpamatovali a najednou tíha možného zániku symbolu historie vše znesvářené propojí v jeden uzavřený a čistý kruh. Kdy si jsme podobní v obavách, ve smutku, v čekání na verdikt a to dál, v nadějích.

Kdo zná ten úžasný letecký záběr na katedrálu Panny Marie, Notre-Dame, jistě se v něm rozpláče právě ztracený obraz ukázkového latinského kříže s věncem chórových kaplí, s krajkovím pavoučích noh opěrného systému i dvou rovně zakončených věží, kdy se věže, jak jsme častěji zvyklí my tady u nás, později nedodaly, místo také pospojené s nehezkým mužem, který nikdy nebyl, ale spisovatel Hugo jím rozhoupal jako zvon srdce mnoha čtenářským generacím a téhle stavbě vetknul nesmrtelnost.

Snad nesmrtelnost. Snad se nám i těm po nás tenhle záběr shora vrátí. A pokud opravdu ano - požár katedrály Notre-Dame je jistým vzkazem pro nás pro všechny. Mějme v sobě nejen horizontalitu, která spěchá v liniích a rozpíná se bez zastavení, rychle, dočasně, a už honem spěchá dál. Mějme v sobě i spiritualitu vertikály, která spěch horizontu jako kříž protne. Donutí nás zastavit se, vzhlédnout po vzoru ideologie středověku vysoko, zadívat se k Bohu, všehopodstatě, v té kráse klenby nebe spočinout a zasadit mnohem pevnější pilíř věcem i stavbám tak, aby přetrvaly věky.

Pokud se tak stane, pokloňme se dnešním stavitelům, co toto ví. Pokloňme se starým mistrům, kteří nepotřebovali okamžitý rychlý efekt, ale díky nim máme násobeně staletou lekci trvání... a nekonečné krásy. Pokloňme se všem, kteří Pannu Marii, Matku Boží, v Paříži zachrání... věřme.