Smuteční řeč o pěstování jabloní, ohlédnutí za hořící pochodní

Odprodám tu část smutného příběhu, jehož jsem byla malou součástí. Dvěma lidem z mého okolí odešel ze světa dobrovolně syn. Na den, kdy se to stalo, nikdy nezapomenu, na smuteční řeč, o níž půjde, také ne. Cosi k Janu Palachovi.

Je to tak čtyři pět let. Na tu zprávu, co za mnou přišla v pravé poledne, na tu semknutost a  nezměrnou bolest v pláči, držet se za ruce a v objetí beze slov, na to nezapomenete. Bolí to pořád. Kdykoliv vidím maminku, která má v očích nebo za nimi tohle probolené, mám pocit, že mezi námi vzniká nějaký drát, kdy se nemluví a užíváme si z těch očí nějké to zvláštní melancholické světlo. Ona ho v nich má a je za ním příjemná síla a naděje v jednom.

Na pohřeb jsem tehdy nemohla jít, nešla, byly i důvody, proč ne. Ale právě proto jsem dostala poštou i parte a i smuteční řeč. Vzpomínám, jak jsem ji četla dokola a dokola. Celou tou řečí se táhla jistá civilnost a o bolesti tam byla jen jedna věta. Skočím hned k pointě, která uzavřela titulek té zvláštní krásné řeči, že jen možná neumíme pěstovat jabloně.

Přiznám se, že ta řeč, bez většího patosu, ale zato jako poctivá promluva o synovi a jeho touhách, o jeho opravdovém já, mi zcela přeorala vidění, jak se lze i v té nedozírné bolesti s dítětem rozloučit. Představila jsem si sebe v té situaci a přesně vím, že by tohle moje hlava nezpracovala, možná by mi pomohl kněz. Nevím a vědět nechci.

Z celé té řeči rodičů, která pro mne znamená dodnes otevírání do jiné dimenze, je asi to nejdůležitější - zdaleka nejen to  - že má toto vyznění :

Rozumíme ti, Tvoje rozhodnutí plně respektujeme, snažíme se poctivě ohlédnout a víme, že v Tvém osobním nastaveném uzpůsobení bylo těžké tady setrvat. Máme pro Tvůj čin pochopení jakož i pro to, že máš právo nevidět bolest, která tvým rozhodnutím zůstala.

Co se týká těch jabloní, bylo tam o tom, že je možná neumíme úplně pěstovat.

Nedovedu si představit se na podtext toho všeho kdykoliv ptát, ale já v tom spatřuji třeba to, jak si v dětech uvědomujeme život a plody, ale ani tak naše, jako to, co všechno mohou a jak vzácná jablka bez ustání ze sebe vydávají... a také, jak jabloním máme rozumět. Jak jim máme porozumět.

Říká se tomu bezpodmínečná láska, tomuto rozloučení.

Neumím si při nejlepší vůli představit se do příběhu téhle rodiny napřímit s nedůstojnými úvahami a litováními, co by bylo - kdyby, jak mohlo být a nebylo, nedejbůh začít vědecky zkoumat okolnosti a příčiny, a být moudrou v nějakém resumé, které to celé urovná v nějakém pragmatickém konstatování. Nepřísluší mi to celé - smrt dobrovolnou zkrátka soudit. Nepřísluší mi jednoduše stavět moje předvádění v předkládání pravd, či i protipravd, a domněnek  nad smíření matky i otce, kteří neměli jednoduchou cestu se s něčím vyrovnat.  A vyrovnali se tak, že se před nimi uctivě skláním. Nepřísluší tohle posuzování nikomu, a zvláště ne tehdy, zaklíná-li se kdosi právě tou bolestí způsobenou všem, matce zvláště. Z prosté slušné piety se jakékoli soudy a přehodnocování činu právě vůči rodičům nehodí. Děje-li se opak, cítím to vskutku jako nešťastné, necitlivé, neslušné.

Příběh tedy nachází propojení s komentáři ke smrti Jana Palacha.  Ke zbytečné bolesti způsobené těm okolo a ke smrti téměř bez ceny...prý. Toho, kterému i věc dobře zamýšlená přece vlastně vůbec nevyšla. Budeme se bavit o jabloních...

Napsáno a porovnáno bylo hodně. Zjednoduším to, ale i já doplním. Mistr Jan Hus chtěl vlastně jediné. Aby církev nebyla nadřazenou, ale aby byla jednou z rovnocenných skupin, tou, která má  možnost lidem dávat rozřešení skrze Písmo, protože je k věci nejvíce vzdělaná. Kdyby jeho čin, příběh, byl pro některé jen okrajovým a marným - jakož v celém procesu Kostnického konsilu popravdě tehdy byl - možná by zapadnul a měli bychom s jeho jménem problém si ho vysadit výš, mít ho v povědomí jako jméno známější. Příkladem jeho odkazu jako pochodně může být hned za rok po jeho smrti Jeroným Pražský. Věděl, že jde hájit myšlenky kohosi už po smrti, jemuž se pro svědomí nemusel dívat do očí. Ale Husovu pravdu šel s vědomím jasné smrti obhajovat. Církev se nenapravila ze čtvrtka na pátek, ale ejhle, cosi se časem stalo a dělo se dál. Hus i Jeroným Pražský jistě jako jediní nezahýbali církevním vesmírem,  jsou však jedním  z upozorňujících plamenů v celém procesu reformačního hnutí - Hus byl nakonec ten, jehož jméno bylo v devadesátých letech minulého století na církevních sympóziích skloňováno jako to, pro "uzdravení paměti". Učíme se o něm dodnes a to, za co zemřel, máme dokonce vyšito na prezidentské standartě.

Myšlenka činu tedy nemusí slavit vítězství hned. Muž, který sázel stromy, byl blázen, který zasadil stromy do smutné a k smrti odsouzené pustiny bez lidí a za dvacet let byla tahle pustina plná lidského štěbetání a dětského smíchu. Plná stromů.

Jan Palach chtěl udělat něco, co by vytrhlo národ z letargie a odevzdané pustiny, kdy cítil, že ideály rovnosti lidí se nekonají, že on nastupuje žít život, s nímž on nemůže mít ve svém uzpůsobení nic společného. Pokusil se odevzdané vzbudit.

Jak pravil nedávno evangelický farář, který stál  před padesáti lety nad jeho rakví, matka Jana Palacha si prošla bolestí. Ale když viděla tu vlnu, jaká se po jeho činu vzedmula, jak odkaz přece jen nějak žil, vyrostlo v ní z tohoto činu smíření a narodila se jí naděje.

Bylo by hezčí neumět jen slavné pohřby a piety, ale umět tu zažehnutou pochodeň statečně každodenně i dnes uchopit. Nevolit třeba nějak jen z letargie, ale vrátit se ke kořenům prvního zážehu.

Kdo si nemůže pamatovat, nebo nechce, měl by alespoň uznat, že zvonění klíčů roku 89 vyrostlo na základech činů těch neodevzdaných, kteří pochodeň složitě udržovali. A kdo si nechce pamatovat nic, ať si vzpomene na to, co kontinuálně i na smrtelném lůžku Jan Palach přerývaně říkal...jako podmínku pro to, aby se žádný "další" už neupálil.

Snad bude jako připomenutí stačit tento závěr.

Jsem ta, co jeho čin plně respektuje. A nehrozí mi dnes za tohle napsané už skoro třicet let cenzura. A jsou ti, co mají proti jeho činu tisíc "ale" a sto rozborů a deset nepochopení. Cenzura, ta opravdová cenzura, nehrozí ani jim.

Slova pana faráře Jakuba Schwarze Trojana: Jan Palach je tu po padesáti letech s námi.