Vy Tři králové, tak už i na vás došlo...

Dočkali jste se. Stáli jste ve frontě za kdekým a lecčíms, a když si muži konečně nasazují na oči pásky model Žižka po Rabí, Pejska vedle Kočičky každý antikvarista černí, lepšolidi si zvykli, není do čeho píchnout, jste na řadě.

 Prožíváme momentálně období Vánoc, které se vskutku táhne několik týdnů, a toto období je nejen u nás, ale napříč národy pojato jako období zvýšeného zájmu o druhé. Svatá rodina je nám příkladem být spolu, být spolu na Vánoce, prožívat spolu naději, relativně po všech těch vzájemných nakrknutích na sebe zjihnout, být si blíž. Pořádají se charitativní akce, koncerty, a byť to může působit dojímacím charakterem, ještě nikoho tenhle stav duše, kdy se pozastavíme, třeba přispějeme, učiníme i své vlastní duši čistší pocit, ještě nikoho tento manévr válcujících emocí nezabil.

Jenže člověk nepřestane žasnout. Máme my to dar rýpat naprosto do všeho. Tříkrálová sbírka je jedním z takových příhodných projevů charitativní činnosti a já ty Tři krále, povětšinou děti převlečené za mudrce, po zaťukání na dveře buď přijmu, nebo vůbec nemusím. Tím by to pro mě mohlo skončit.

V jednom článku a v diskuzi pod ním se však jeden dozví, že děti tímto učíme žebrání, že je tímto vedeme ba přímo k bezdomovectví, že co to ta posvěcená křída je?... no přece čarodějnický proces, že je to zase výmysl proradné církve, která nastrkává děti do pozice králů, aby dojala, vydělala na nás... a proč nechodí muži dospělí? Proč nenesou dary, když by měli, proč je dáváme my.

Označení králové, mudrci z východu - řecky magoi, se událo až někdy v šestém století našeho letpočtu, až tehdy tito hvězdopravci dostávají titul "králů". Matouš neuvádí ani jejich tituly, ani jejich počet. Odvozenina tří je podle počtu darů, které nesou - zlato, myrha, kadidlo. Mentorování jen proto, abychom se vrátili k podstatě. Patří tihle tři automaticky do Bétlémů, do všech vánočních výjevů, pasáčci a ti obyčejní přinášejí Ježíškovi, co doma mají, obraz je doplněn o sounáležitost. Dejme každý, co můžeme, nechtějme od pasáčka zlato, nechť ho dá ten, kdo může...král. Nevidím za třemi králi nikdy ve výjevech nikoho s kvérem, co ty tři žene před sebou. Jdou dobrovolně.

Tak jako jsme se naučili brát Vánoce jako symbol sbližování a narozené Naděje, toho pro člověka nejdůležitějšího, neb to není definitivní a počitatelná věc, ale mile nekonečně a svobodně pro člověka stále otevřená, přijměme i Tříkrálovou sbírku jako symbol. Symbol, kdy ti, co od nás štastně cokoliv vyberou, obdarují ty nejmenší, ty nemohoucí, v hospicech, nemocné, samoživící v nouzi, ty bez přístřešků, a zase zase jen tím, čím budou moci. Člověk člověku.

Tříkrálová sbírka má moc hezké logo. Tříkrálová sbírka má velmi podrobně popsaná pravidla, dokonce s přehledem diecézí, na co ona diecéze v procentech finanční dary věnuje... stačí si zadat Pravidla Tříkrálové sbírky. Tříkrálová sbírka je vpodstatě jednou z nejlepších českých novodobých tradic, stejně jako jsou akce Vánočních adventních koncertů v České televizi, jako je velikonoční sbírka, kdy pomáhá Kuře. A že je spojena s církví? Rezignovaně lze jen konstatovat, že cesta církve, která musí podobně jako menšiny neustále do nebe dokazovat - Jezuity počínaje a nápravou jejich spravedlivého celistvého obrazu až podnes, jakoby tato cesta neměla v zapšklém - a veskrze v tomto směru pořád málo dovzdělaném národě, konce.

Samozřejmě, že děti dojímají. Je to tah na branku. Byl to tah na branku v době baroka, kdy se muselo po renesanci nasadit zhusta silných lan... ukažte mi někoho, kdo se nerozněžní nad obrazem mámy s děckem na ruce! Jenže jsme my i dneska jiní? Lepší ? Nemanipulativní? Ani náhodou nejsme. Každý pustíme slzu u Doby ledové, Charlie Chaplin si vzal pro uchvácení lidí kdysi Kida, Charles Dickens sděluje, všímejte si dětí... jsou zranitelnější, dojme nás. Vítězí u nás Sám doma, Táta v sukních nám ukáže svou nejmladší dceru ... jsme taky jeho děti, a my se rozněžníme. Sejdeme se na večírku abiturientů a dojímáme spolužáky fotkami našich dětí a dětmi našich dětí.

Děti jsou možná dojímací, ale nějak mám za to, že je ta dětská forma kolednictví přijatelnější z mnoha důvodů. Ostatně tohle si děláme i samy... to tvrdé y je tam správně. Dovedete si představit, jak sídlištěm - naprosto neznámým odlidštěným prostředím i pro nás, pochodují naprosto neznámí nějací fousatí tři chlapi, co žmoulají mezi prstíky křídu a zazvoní na všechny dveře? V dnešní době? A mezi nimi, považte - nějaký skutečně černý tam vzadu? Crrr - a zpod fousů se line bručounská koleda mužných barytonů? Navíc v hábitech jako v dlouhých baloňácích? A viděli jste Fantomase a inspektorovu třetí ruku skrytou v hábitu a se střelnou zbraní?  Ne, já tak neuvažuju, ale asi tohle nepíšu jen tak; sáhněme si do našich dnešních katastrofických vizí.

Nemusíme si říkat, že děti to pravé poselství mít tak až pod kůži nemusí. Vzpomeňme na vyprávění našich maminek, všech těch strýčků ministrantů, byly prostě hlavně dětmi. Ale vysvětlí-li se jim, že se stávají součástí něčeho vesměs dobrého, nevidím, v čem je to tak zavrženíhodné, nakonec odchodí toho po svých dost.

Kdybychom nakrásně našli mnoho protiargumentů, měla bych tu argument jeden celkem podstatný. V době Vánoc zkusme neodvozovat spravedlnost horečnatě jen ze sebe. Kolem nás žije spousty osamělých lidí, babiček i dědečků požehnaného věku, o nichž mohu z vlastní odžité zkušenosti na vsi spolehlivě říct - setkání, kdy u jejich dveří někdo zazvoní s nějakou tou koledou na rtech, je pro ně svátkem. Na tohle zazvonění se prostě těší. Těší se na ty děti, co zazpívají, co se u nich zastaví. Právě děti. Slyší, že jim někdo vinšuje štěstí, zdraví, dlouhá léta...někdo se s nimi dá do hovoru.

Zdá se nám tohle tak úplně zbytečné?

Máme den, kdy je nám nabídnuta sounáležitost jednoho s druhým prostřednictvím Tříkrálové sbírky.

Nerýpejme do ní... jako dnes musíme tak nějak do všeho.