Znárodněný Jarek Nohavica

Články na téma Jarek Nohavica by se daly přehazovat přes zeď. Kdosi jásá téměř se zaťatou pěstí, kdosi má v mlčení tíži na prsou, někdo nadává, kdosi je laxní, protože ho to nikdy nebralo, někdo si řekne: jeho nebe...

Jsem z těch, co říkají: jeho nebe, protože ho vážně osobně neznám. Nevidím do něj a nevím, do jakého nebe se chce ve svém věku, odvedené práci, při všech svých prožitcích, svých případných  vinách a svých pochybeních, případných donuceních, případných bolestech, na co se chce dívat. Co ve svém nebi chce všechno vidět, co považuje za neuchopenou příležitost, a nebo co tak vůbec nevidí. Na co si on sám chce v nebi udělat první místo? Jak uvažuje? A já si dovedu představit, že uvažuje tak, že má dilematickou, ale zcela přirozenou chuť za svou tvorbu dostat zaplaceno. Uznáním, co se nosí jako metál, nebo medaile na krku. Představuji si sebe a jiné, vím, jak v noci koukám do stropu, a vím, že zvažuji, jak mi bude, když. Když á - vezmu, když bé .- nevezmu. Připsala bych to asi pocitu, jaký máme z čarodějnického procesu, kdy vás natáhnou na skřipec a je uplně jedno, co řeknete. Protože za nepřiznání vás vytáhnou do délky tří metrů a po přiznání vás potom blahosklonně upálí. Nevzít, přizpůsobit se vidění ostatních a nevzít... a nosit si v hlavě celý život, že mi to vlastně mrzí ( leč život šance jen tak nevrací), vzít - být jedněmi odvrhnut a druhými znárodněn. Daň slavných.

Vzpomínám si na své mládí, a jak jsme s ním jako dav takzvaně šli. Tak jako herec řekne, potřebuju, aby se mnou ten divák šel. A my zpívali, on rozsvěcoval. Dělal přesně to, co se dělává ve všech válkách, kdy mlčí Múzy. Ale protože Múza je ženská, co mlčet moc dlouho stejně nevydrží, tak si cestu ke slovu stejně nějak najde. Děje se tak oklikami a paralelalmi sdělovaného. Výlety do historie třeba... František Palacký píše svý Dějiny, František Palacký píše svý Dějiny - to podruhé zopakuje dav.

Ne nadarmo se říká, že sborový, nebo hromadný, zpěv má sílu. Dav, co zpívá, je síla, Alexandrovci jsou demonstrací síly, husité už se nám o své síle zaštítěné zpěvem chorálů zaplaťpánbůh nerozpovídají. 

My totiž měli tenkrát sílu. Byla tam. Taková na chvíli, co s ní jdeme všichni skoro za ruce a zpěvák nás vede. Co nás semkne a na kterou je najednou síla těch nad námi krátká. Nebo nesilná. Ŕíkám si  někdy, pánbů ví, jak to tenkrát vlastně chtěl, nebo jak jsme to doopravdy měli, jak to všechno bylo. Jestli to byla radost ze zpěvu a té sounáležitosti jen tak, jestli to tak chlap, co si před dav sedne s kytarou, nějak vůbec dopředu zamýšlí, nebo se tohle šťastně povede a pak se to stane docela významnou značkou. Kterou si pak s sebou už koncert a zpěvák nese napořád. Jak to bylo, že jsme ho brali, že je prostě náš? Že to všechno, čemu se říká politika - čili věci lidí, které ale naše tehdy nebyly, že to za nás nějak vyzpívá? V jinotajích, v alegoriích... bylo to tam? My to tak prostě cítili. Znárodnili jsme si ho jako dav už tenkrát, ale lhala bych, že to nebylo oboustranně hezké, dojemné, silné, a to určitě pro obě strany. Bylo. Navzdory tomu, že písničky, co jsme je možná jako protestsongy vnímali, takové vlastně nebyly.

Protestongy se zpívaly v Sokolově a možná do toho zatáhnu i Děčín. To nevím. Každopádně to byly protestsongy proti po zuby ozbrojeným silám na našich hranicích, co nám chtěly uloupit tu vymoženost, že jsme měli všichni zhruba stejné nic a stejný strach. Jarek Nohavica si nás uměl získat tím, že na první metě bylo vyzpívání se za naše ustrašené já, vlastně pro každého stejné. Duše se nám tetelí svými osobními strachy úplně každému. Strach z budoucnosti, strach, že se mi s holkou pomiluje někdo jiný, strach, že něco neustojím, že nemám odvahu, anebo zase naděje, že kolem nás jsou ti nejobyčejnější a že jsou to hrdinové všedního dne. Bláznivá Markéta je něžnost, která duši pohladí. Jarek Nohavica dokázal, že v době, kdy Rusko a pojem Rusák měly zápach nad zápach, jsme seděli jak přikovaní, a vnímali, že pod těmi pojmy se vyplatí najít člověka, který je nám ve svých radostech, bolu, nadějích a strachu podobnější, než se zdá. Jeden se to z učebnice naučí, ale od něj si z písničky docela přirozeně nasál onu podstatu, že ruská literatura patří k tomu nejlepšímu na světě, že je to vždycky ponor do duše až na dno. A i kdybychom tohle nepřeceňovali, že v těch písních cítíme přírodu jako neodlučitelnou součást textu a že Rus je prostě vlastenec na entou a široká rozdávačná duše. Možná těžkopádná nátura.

Jarek Nohavica se zpíval, citoval, pobrukoval na mejdanech, byl zkrátka národním. Byl tu národní společný nepřítel, byl to nepřítel definovaný. Proti němu stál člověk jako jednotlivec bez svobody, zato s tužbami a strachem, s kapsami natajno naditými nadějí zakázaných knížek, písniček a zpěváků. Doba se změnila a my zůstali v pocitu. Pocit dostal šrám, co má jizvu z minula. Jizva se jmenuje odtajněná spolupráce. Ten, co má ke sklenici blízko, je snadným terčem, ten co má touhu dělat, co umí, co dělat potřebuje, ale má nad sebou strach, je terčem ještě snadnějším.

  Já u toho nebyla. A ti, co si ho našli, ho našli. Ne on je. Jakmile něco umíte moc, odpradávna se hodíte. Zpíváte-li, hodíte se; pěvci se pro opěvování hodí báječně. Jste historikem? Jste zapisovači událostí? Nechají vás jako jediné, či jen jako jediného žít. Abyste o vítězi psali. Aby zbyl někdo, kdo o králi umí psát. Legendy, co se ujmou. Tak to je. Umíte? Budete už nadosmrti řešit dilema. Nechat se koupit, nebo ne, nechat si zaplatit, co umíte. Přijmout něco za něco, čím léta žijete? Jak těžké, když něco milujete a taháte to za všeobecné nechuti z bláta, abyste lidi přesvědčili, protože v tom cítíte bohatství!

Ve světle věcí se jeví pro mne jedno. Mně navzdory hledání Seifertů a Mišíků nevadí tolik metály, co s fanfárou dávají v předpokladech bardovy přimknutosti ti nejvyšší. Tohle se děje, co svět světem stojí. Mně bolí situace, za kterou zpěvák sice vůbec nemůže, ale kterou tím gestem bohužel posvětil, které dal glejt. Dal glejt mnoha takovým, co mu "píšou"

 Pane Nohavico, vy mě pochopíte, vy mě zachráníte, vy přece dobře víte. Že jsem nedokázal být svobodným, přestože mně tu bezmála třicet let ani zvnějšku, ani zevnitř nic nehrozí. Že jsem nedokázal naložit s možnostmi, co jsem měl. Že jsem volil tak, že to byl nerozum a já se nikam neposunul, že neumím za sebe a své činy ručit a ze svých chyb se zodpovídat. Že nějak neumím a nechce se mi za sebe si věci rozhodnout, že čekám a chci, aby mě zase někdo vedl. Že se zase bojím budoucnosti tak, až mám zatemněno pro přítomnost a bojím se člověka. A vy jste to hezky řekl za mě. Já a my si vás do svých tužeb projektujeme. Jinými slovy, my si vás opět znárodňujeme.

Jaromír Nohavica možná cenu převzal proto, že chtěl zažít a dopřát si - ústy Kloboučníka - tu takzvanou Alenčinu Svoucnost. Je nakonec ukotven v regionu těžce zkoušeném, vlastně se lidu v obyčejných tužbách nezpronevěřil, na znárodnění si už hrát tak úplně nechce a nehraje. Je to jinak a on chce být svůj. A navíc...má věk a odpracováno pro tu svou Svoucnost. Má ale trochu smůlu. Není úniku. Není Svoucnosti.

Po týdnu vřavy lze celkem jasně pozorovat, že dav kdysi znárodňujících, co možná i křičel, dnes už spíš rezignovaně krčí rameny. A nechává věci být. Nechává to nějak být. Dav, který ho znárodňuje dneska, je nemálo reprezentovaný těmi, co mu "píšou". Píšou mu revolučně a ve vítězném jásání.

A já nevím, jestli ta vyhrocená radost, co se děje jako při fandění jeho milovanému Baníku, je tím, čím nás tehdy všechny tak semknul. Jestli tohle fandění a plná ústa, jak to těm a těmhle přijetím Puškinovy ceny nandal, jestli tenhle esprit kdykoliv do svých písní on sám vkládal. Nevím.

Dovolím si mít dojem, že vítězství v jeho písničkách byla vždycky spíš plachá. A že to všechno, co se kolem něj točí právě teď, je diametrálně odlišné od toho, čím jsou jeho písně. Jenže Znárodnění člověka - který se svým znárodněním pak bohužel po nějakých těch činech musí počítat, bývá takové, že se už pak většinou znárodněného člověka vůbec na nic neptá. Líto mi je...Jak je jemu, vážně nevím.