Nejfrekventovanější uličky v obležení předvolebních slibů, nejužší uličky mlácené zvuky najatých kapel. Pseudokabáti, Pseudobeatles, Pseudonirvána, Pseudoarakain... město rozeřvané do šílenství k nepřežití - pryč. Pak zas v tichých vemlouváních v hloučcích město zklidněné. Asertivní tváře, které "jako" přece nikoho nenutí. Zásadně nepřemlouvají, krčí rameny a v očích mají tajemná prapodivná táhla, která zpochybňují mysl toho, kdo se tu v pokušení zastavil. Nebo zůstal, protože je to ten s malou vnitřní silou tvrdě kolem projít a Ne, nechci. Vemte si propisku, tady je kalendář, magnetka... Máte malé děti? Chodíte rádi do bazénu?
Spěchám ulicí, jejíž domy odhazují protivný řev nějaké té předvolební kapely jeden na druhý. Pink, já to nechci, předávám. Domy si mezi sebou tenhle řev posílají a já mezi těmi tlučenými tóny utíkám. Vyhýbám se na úzkém chodníku lidem a přede mnou se objeví copatá holčička. Mává rukama a nohama u pootevřených masivních dveří do průchodu domu. Špičkou nožky honí bílý balónek, co jí ho vrazili na nějakém mítinku cestou ze školy. Balonek se líně povaluje po zemi a zase trochu nad zemí a zase po zemi a nápis strany se válí po chodníku a pak se otočí, balonek se kolíbá a holčička si ho usměrňuje. Procházím kolem.
A když ji těsně míjím, zvednou se ke mně oči a dívenka se zeptá asi nejen mě, protože vedle mě je taky ta takzvaná předzahrádka restaurace s hosty.
,,Nebude vám vadit, když skočím na balónek?"
Zasměju se a říkám opravdu ohromená:
,,Ne, nebude..."
Děje se mi právě širokánský rohlík a nálada se mi odlepuje od šedého dne do oblak. Zpomalím se v letu, na ty tři metry ode mne se na ten možný a předem ohlášený akt otočím.
Soustředěné štelování a pak i soustředěné odlepení obou nožek od země. Dbalý výskok pevných kolenou a rázný přímý dopad na latexové vejce.
Práásk!!!
V záběru mám všechny ty hlavy, co se leknutím otočily, co je dokázal strhnout jediný balonek v jejich - tím rámusem - dávno rozjitřené pozornosti, co teď koukají na holčičku, která přikrčí svá malá ramena a kousne se do spodního rtu. Provinile, spiklenecky...mile.
Je mile, zkrátka. Je mile. Procházím s úsměvem klidného, co sebral blahodárnou sílu, mezi volebními naháněči a semtam mi vleze do očí zase ten protivný vid dokonavý:
já tohle udělám, my tohle uděláme. Budeme, postavíme, zajistíme, vytvoříme, zrušíme, zavedeme, připravíme, zasadíme se, prosadíme...
V jednom kostele ve vitríně, co tam bývají hned po vstupu, jsem četla slova papeže Františka. V rodině je nezbytné používat tři slova: dovol, děkuji, odpusť.
Procházela jsem na trolejbus mezi hesly a poslouchala, četla ty letáky vražené mi do ruky a něco mi tam chybělo.
Ani z jednoho letáku jsem nečetla a ani z jednoho stánku se neozvalo cokoliv podobného tomu, co má v sobě jedno malé copaté dítě. Ptát se těch druhých, když mám nějaký plán, jestli jim to nějak nevadí.
Je mile. Není s námi do budoucna snad tak špatně. S dětmi to zkrátka vůbec není špatné, jak se tak často říkává.
Dovol mi...
...možná by bylo mnohem líp už teď.