Vždycky jsem na soše, která to tenkrát vyhrála, nejvíc okukovala to překrásné učesání koníka, na němž svatý Václav sedí. Václav se tu skví v parádní zbroji, v plné síle, rytíř, který, jak v symbolice vnímáme, vyjede v čele vojska a nedá nám zahynout. Málokdo tomu věříme, spíš nikdo. Představu léty otahaného zanedbaného, v denním světle umžouraného vojska, co se na vyběhaných koních v polospánku plouží vstříc nepříteli řízenému počítačovými systémy, kdy rázem všechno živé strachem zkamení, hledat sotva u dětí. A kdoví jestli.
Jistojistotně, Václav jako patron České země sedí tak, jak sedí, a tam, kde sedí. Doba, kdy se věci křesaly, byla nakloněna vzedmutí národního sebevědomí a snad i dovršováním snah všech etap národního obrození. Václav Myslbek po doporučení poroty poopravil a vytvořil sochu důstojnou, reprezantantivní, a Bohuslav Schnirch se ocitnul na příčce druhé, té nevítězné. Jeho Václav byl nebojovné a duchovnější povahy, světec, co kyne davům. Tohle se ve školách neučíme, neb dějiny píšou ti vítězní. Případně ti, kteří nezvítězili, ale měli na záznam štěstí kdysi, když legenda získala na úspěchu svým rozšířením a dostala, tak jak byla, status pravdy.
Je třeba se proto poněkud ponořit do situace a nebát se si ji trochu zvizualizovat. Rázem si uvědomíme, že životy těch, které velebíme, známe opravdu jen ze záznamů. Že jsme u toho tenkrát prostě nikdo nebyl. O době Václavově, o všech těch, co se kolem něj kdysi motali, známe věci zprostředkovaně ze dvou ze tří legend; tvrdě řekněme, víme velmi málo, nebo skoro nic. Máme možnosti odhalovat půdorysy zaniklých sakrálních budov, zjišťovat, jak jsme kdysi odpovídali stejným způsobům uvažování v praktičnosti žití Němcům nebo Francouzům. Máme možnosti odhalovat právě i ten nám na míle vzdálený život, ale nikdy ne chraktery lidí, věty pronesené, opravdové úvahy, myšlenkové pochody a pocity hlavních herců na tak důležité scéně jako je utváření dějin, či národního symbolu. Pramálo je těch, co se skalně postaví za jedinou pravdu, jak svatý Václav opravdu ze života sešel...hádáme-li se nadto dodnes, který rok to opravdu byl. Ba co víc, jakou úlohu v tom celém sehrál zatracovaný Boleslav. A to tehdy, víme-li, jak snadno se dnes přisoudí veškeré panování nad českou zemí Václavovi, který měl ve správě, poctivě řečeno, jen nějaké to velmi omezené území - drobným příkladem směr západ - někde tam, kde končí a začíná Beroun. A víme-li, že tím velmi schopným lobistou pro zemi a správcem země je historiky označovaný právě Boleslav. Zpátky k legendě se nám však vybaví Boleslav jako zákeřný pes bez známky lidskosti, jako vrah. I ten však, uchopeno jinak, kdesi říká svým pomocníkům nad bratrovým tělem - proboha, co jste to udělali? A jsou teorie, které se k téhle domněnce kloní. Babička Ludmila možná mohla být natolik horlivá, že bychom ji dnes nazvali fanatičkou na obtíž a Drahomíra, i dost možná jako nepravá Václavova matka, měla oba syny stejně ráda. A oba synové měli své plusy i mínusy. Každý to své.
Dnes vnímáme odkaz, legendu. A hlavně symbol, který je nodoložitelnou vizí, v hlavách zavěšenou pravdou, ale je to důležitý (jako třeba tady) spojovací národní prvek. Václav sedí na koni a je voják. Václav je však i přes všechnu Myslbekovu snahu - opět, co my o Myslbekově opravdové vizi víme - hlavně rytíř. Rytíř, který bývá ve všech národech poněkud idealizován. Rytíř, který ve jménu Boha šíří a hájí křesťanství, rytíř, který ctí lidskou existenci, život, práci a je ochráncem vdov a sirotků. Který má všechny rytířské ctnosti a je vitrínou všech morálních hodnot smluvně zapsaných s Bohem.
Na slovo sirotek mnozí právě chytáme alergii; pravda, je to pojem, který odjakživa s každým zacloumá. Legenda ve svém pojmosloví před staletími potřebovala hlavně cloumat, tuto pravdu je poctivé vyjevit. Ale jestliže se léty noříme do Svatovítských chorálů, jestliže vnímáme to uvisení národa na hodnotách lásky, kterou od Václava očekáváme jako ti bědní, jestliže jsme na tom, že nám vyhovuje jeho smírnost i raději zaplacená než uvržení země do bídy války, přiznejme jedno. Že nám tahle povaha říká víc než razance a dryjáčnická suverenita neohrožených. Že je nám klid bytostněji víc vlastní a že do rytíře na koni, co by s už zmíněnými uondanými Blanickými vypadal stejně osamoceně, naděje ani vkládat nechceme. Je nám milý jeho odkaz klidné pohodové síly, kdy se myslí na lidi a je tu tendence ctít ty nejlidštější hodnoty. Věci řešit smírem, druhým pomáhat a věřit si, že tohle všechno zvládneme.
Bohuslavu Schnirchovi to nevyšlo...co my víme, jakým Václavem Václav opravdu spíš byl. Víme ale, že ti první bývávají nejlepší. Protože u nich nejsou zapotřebí kalkulace.
------------------------------------------------------------------------------------------
Jeden filosof kdysi řekl slavnou větu:,,Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit"
Ano, skutečnou nadějí dnešního člověka je asi opravdu jenom obnovená jistota jeho pozemského i kosmického zakotvení a z ní vyrůstající vědomí i schopnost vlastní transcendence. Tisíckrát mohou politici opakovat na všech mezinárodních fórech, že základem nového uspořádání musí být obecný respekt k lidským právům - a nic to nebude platné, pokud tento imperativ nebude vyrůstat z respektu člověka k zázraku bytí, zázraku přírody, vesmíru, k zázraku své vlastní existence. Skutečně si vážit sebe sama i svých bližních - a ctít tudíž i jejich práva - může jen ten, kdo je skloněn před autoritou vesmírného řádu a před autoritou stvoření a kdo si dokáže vážit práva být jejich součástí i účastníkem.
Z toho logicky vyplývá, že cesta ke koexistenci, k mírovému soužití musí vycházet v dnešním multikulturním světě z toho, co je uloženo nekonečně hlouběji v myslích a lidských srdcích než nějaké politické názory, antipatie či sympatie: totiž lidská trasdendence... jako prvek chápající ruky podávané blízkému člověku, cizinci, lidské komunitě, všem živým tvorům vesmíru, přírodě...Jako hluboce a radostně prožívané potřeby být v souladu i s tím, co nejsme my sami, čemu nerozumíme, co se nám zdá vzdálené časově i prostorově, ale s čím jsme přesto tajemně spojeni, protože to spolu s námi tvoří jeden svět. Transcendence jako jediné skutečné alternativy zániku.
V Deklaraci nezávislosti, přijaté před dvěma sty osmnácti lety v tomto sále, se praví, že Stvořitel dal člověku právo na svobodu. Zdá se, že svou svobodu může člověk naplnit jen tehdy, nezapomene-li na toho, kdo mu ji dal.
( Václav Havel, Projev - Medaile svobody, Filadelfie 4. července 1994... kráceno)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Připomínám odkazy, řekněme symboly... které jsou nadějí najít při jistém vnímání naději i v našem národním "pováclaví".