Koncert s balónem

Klára usedla vedle paní Vlasty, jejíž oči společně s němou gestikulací - držím vám místo - Kláře pomohly, kde si v poslední minutě před zahájením koncertu rychle místo najít. Zahrada malé galerie dýchala příjemným čekáním.

Klářin syn měl absolventský koncert, a když Klára konečně na trávě u svých nohou umravnila několik papírových tašek s malými dárkovými pozornostmi všem protagonistům, několik chlapeckých košil rozsvítilo jevištní pergolu. Ladilo se. Ještě z toho běhu "to sem stihnout" těžce vydýchávala, zatímco ji vlídná ruka paní Vlasty sevřela a ten obličej věčného úsměvu se ke Kláře naklonil.

,,Tady je to hrozně krásný. Malá galerijka, ale paní galeristka je úžasná a dělá tu hrozně hezká zahradní setkání...vždycky je to tu tak krásný..." šmejkla hlavou ke schůdkům, kterými Klára před minutou sestoupila celá uřícená sem, mezi diváky. Klára paní Vlastě přitakala - měla paní Vlastu, maminku synovy kamarádky, léta ráda - a oči tedy stočila ke schůdkům z galerijní místnosti do zahrady. Usedala na ně právě galeristka, obyčejná, ale zajímavá, malá kulatá ženská s živýma tmavýma očima. Usmála se doširoka a soustředěneji kývla ke Kláře hlavou, aby si na dálku několika metrů vyměnily vzájemné pozdravy.

Byl hezký červnový podvečer. Ještě s plným sluncem, které bylo tušit za střechami okolních činžáků, jež kolem zahrady vytvářely příjemný zastíněný komín vedoucí do modré oblohy. Tóny tu rezonovaly v milé akustice a melodie občas zcela přirozeně vynášely pohledy posluchačů vzhůru... tak nějak automaticky. Při Yradierově La Palomě Klára vytažením krku překontrolovala za hlavami přítomných v poslední řadě stůl a na něm občerstvení pro raut. Usmála se během písničky na několik synových spolužáků a po potlesku před nástupem dalšího kusu zaklonila hlavu směr nebe.

Ve výřezu modrého čtverce se objevily dva balóny, co rázem vyčarovaly nejen Kláře, ale i několika jiným okouzlení ve tváři. Bonus už k tolik pohodové chvíli! Klára s vyvrácenou hlavou pozorovala balóny a hlavou ji problesklo, že pohled z výšky na zem musí být fantastický. Jo...dívat se dolů a taky dole vidět všechny problémy jinak. Nebo je aspoň nechat pod sebou. Plout nad nimi.

Prostor se rozezvučel potěchou. Klarinet nasadil hravě skákavou melodii Enterteineru Scotta Joplina a přetavil rázem melancholii vyrobenou předchozím barokním kusem v energii, kdy se zachce zlobit. Klára nechala oči vyvrácené k nebi, tahle melodie s ní vždycky škubala a měla to s ní tak napůl. Měla ji strašně ráda i nerada... spíš ráda, něco se jen tak nepohřbí...a tenhle pocit nebyl úplně nový. Hlavou jí společně s tóny proběhlo tak dvacet let zpátky až do takové zastávky, kdy film Podraz běžel v televizi ve vedlejší místnosti.

Bylo odpoledne a taky taková červnová neděle. Viděla se po létech, ve třeťáku vysoké, jak zvoní po týdnu krajiňáku v jižních Čechách na zvonek bytu, kde už dva roky spala spíš a víc než na koleji. Rozpaky se poznají. To uvítání bylo jiné a s udupaným tajemstvím. Patnáct minut podivné tísně a pak pravda: Vyspal jsem se s ní. Tenkrát se svezla s pláčem na zem, i když tohle trochu tušila. Ta holka se před měsícem najednou objevila někde v klubu, submisivní, malinká a křehká...říkalo se: neschopná si pomoct, prý...A on a jeho kamarád ji vlastně chtěli z něčeho, o čem se moc nemluvilo, vytáhnout. Vzpomněla si na svůj odjezd od něj s polním stojanem, plátny a taky tou blbou tíží "možného" na hrudi, až se k němu po týdnu zase vrátí. A viděla se, jak po týdnu v zoufalém pláči na zemi stočená v klubíčku v koupelně dobojovala s intuicí. Hlavou se jí ted vracely jeho omluvy, smutné oči, že ví, jak ujel, jeho hlazení po vlasech a po těle, a na své ruce, co se s ním perou a bijou ho. Z dálky dvaceti let se dívala na jeho lítostivé škemrání a zase hlazení, ona, co tu ležela a nechtěla nic. A jen vedle v obýváku v televizi The Enterteiner Podrazu přinášel tak šesté, skoro poslední dějství. Viděla se, jak je k nepřežití sesypaná. Jak on jí napouští vanu a ona vnímá všechno přes ten žal jen tak sotva napůl. Jak by ji rád umyl a jako vždycky si k ní vlezl a společně s vodou se s ní mazlil. Jak se jí omlouvá a lituje. A jak mu ona probrečí noc a nedovede si představit, že ty ruce umazané nějakou jinou budou Ji!!! v noci hladit... Že do ní bude strkat něco, co bylo jinde...Vzpomněla si na boj, slzy a ranní hrdé vstávání tehdy a beze slova odchod pryč. Na kolej. A navždy. A na jeho čekání po přednášce před školou druhý den po poledni a na její hrdý průchod kolem něj bez jediného pohledu. Anebo toho - už tě nechci, všechno jsi zabil. Bylo to naposledy, co ho "pro sebe" viděla. Viděla ho víckrát. Ale už šťastného s jinou. S ní. Křehkou, drobnou, opravdu takovou tou s potřebou ochránit, s tmavýma očima. A s takovou nepřehlédnutelnou pihou pod nimi...Viděla je mockrát.

A viděla je s lítostí. Pozdní...kdy věci, co by najednou odpustila a vrátila, vrátit už nešly. Trápila se tehdy jako pes dva roky. Chybělo jí jeho zlobení, jejich milostné pohrávání, její milostné prohrávání, jejich krásné udobřování, jeho poctivost vůči ní... v něčem až moc velká. Školu skončila v náruči jiného a i on si pak stejně vzal jinou... tamté byl konec bůhvíkde. Život šel dál. Dva tři chlapi po něm a pak táta jejího syna, co tu dneska hraje.

Enterteiner dávno vystřídalo Kukalovo Clarinettino a Klára, co se jí balóny už dávno z očí a nebe ztratily, pomalu přesunula pozornost k tomu poslednímu, kde se jí její šestnáctiletý syn tak líbil. Závěrečná skladba pro sextet - Klezmer suite. Nádherná skladba plná překvapení a změn rytmu života téhle překrásné živé židovské hudební linky. Po tomhle posledním kusu a několika přídavcích v ovacích se v zahradě rozproudil uvolněný hlahol. Cinkání skleniček, blahopřání, smích a hloučky v rozborech. Klára se bavila také, ale během hovoru plných chvály pořád neslušně utíkala očima a hledala balóny. Byla to už notná chvíle, co z výhledu kamsi zmizely, a ona si teď o to víc musela přiznat, že kamarádovi, co si balón nadělil ke čtyřicátinám, přece málo platno - tohle fakt vždycky záviděla. Problém si nejen jakoby zvizualizovat - být nad věcí, ale opravdu se nad věci povznést. Klára se přistihla, že po tomhle zážitku zatoužila a že se pokusí balón vyfotit - firmu...třeba ten nápis zvětší a přečte. Ale určitě si tenhle zážitek dopřeje. To si na internetu najde. Nejen si to v hlavě uvědomit, ale nad to všechno, co momentálně řeší a co jí padá jako domky z karet, nad všechny starosti v práci, i ty podělané vztahy s chlapama, se prostě povznést. Plout nad věcí, což lidi dokážou i bez balónu. Ona to dokázala nakonec vždycky. Ale teď chce plout doopravdy.

Večer se v barvě slunce posunul k červenějšímu, mladí muzikanti se v chladu zdi s břečťany ve smíchu bavili a popíjeli a uzobávali křehké lahůdkové drobnosti. Syn ji ujistil, že o věci uklízení se tu s ním všichni postarají, že může jít. Klára se na zahradě rozloučila s učiteli a několikrát potřásla rukou všem ostatním. Vystoupala po schůdcích do prostoru galerie, v maličké průchozí místnosti se zastavila u nějakého obrazu, co ji zaujal, a spěchala k východu.

,,Vy už jdete?" dívaly se na ni vlídné oči paní Vlasty, která tu v chodbě nad sklenkou vína cosi živě rozebírala s paní galeristkou. Klára omluvně přikývla, galeristce poděkovala za skvělou organizaci a pokrčila rameny, že musí... balóny snad při troše štěstí ještě pluly v zorném úhlu ulice.

,,Tak to je škoda, že už jdete. Ale tady paní galeristka je moc schopná bezvadná paní a tyhle akce tu dělá furt... tak se zas brzy uvidíme, viďte?" zůstaly na Kláře viset oči paní Vlasty v otázce.

,,Určitě...určitě se tu zas setkáme, je tu moc fajn..." přitakala Klára a otevřela dveře na ulici, kde se nad domy štastně nebem houpal balón. Usmála se a vytáhla mobil. Ještě se zpátky do chodby galerie otočila...tak nějak automaticky.

 A podívala se trochu delším pohledem gesta rozloučení na paní Vlastu a na paní galeristku... Malou kulatou příjemnou paní s tmavýma živýma očima... a s takovou nepřehlédnutelnou pihou pod nimi.