Táta jako mlaďas podlehl kouzlu Tater. Všech, zdaleka ne jen těch Vysokých. Jako sotva třicetiletý začal jezdit s takovým svým guru, mnohem starším kolegou, na puťáky na Slovensko, kde se staral o děti zaměstnanců jedné textilky totálního cípu Československa. Tahle doba se pak pro něj vyznačovala dlouhým přejezdem přes celou naši tehdy ještě společnou vlast tam ... a koncem července pak z tábora domů vlakem zpátky. A v poslední třetině cesty domů táta mohl počítat, že u trati v Rokycanech budu s babičkou a tetou já, co jsem byla tehdy ještě na takový tábor malá. A že podle domluveného scénáře čekáme na letecký transport meruněk. Nebyly žádné mobily, připomínky v nich, jen za sklem kredence v kuchyni zastrčený lístek s vypsaným průjezdem rychlíku Praha - Cheb stanicí Rokycany a že v osudný den a hodinu máme u trati vyhlížet rychlík. Tu krabici pokladu, který se v Ovoci-zelenině zkrátka málokdy dostal, táta na Slovensku vždy pečlivě připravil, obalil pevnými lany, zaúkoloval na tuto odvážnou drážní misi dva zdatné budoucí deváťáky a já viděla nachvličku tátu, co vlakem jede domů až na západ, dává povel klukům a znalý nějakých těch sil, jež nutno překonat, krabici všichni odhazují i s lanem daleko od vlaku. A pak vlak přejel, ale ruka mého táty a ruce všech dětí z tábora mávaly do umávání a byly vidět ještě v daleké dálce, než v oblouku načisto i s vlakem zmizely. A my s tetou naložily krabici a měly jsme se. Se ví, něco vzalo přistáním podobu džemového předpokladu. Ale měly jsme se. Knedlíky, koláče, džem a jeho sladké dobré vaření. S léty mi dochází, jak nebezpečné a zakázané počínání tohle vyhazování z vlaku asi bylo, ale dělo se... a krabice se zaplaťbůh od vlaku vždycky bezpečně a daleko skutálela.
Meruňky přilétly a přistály. Měly totiž jak. Měly kudy.
Jako děti jsme mávaly vlakům pořád. Stály jsme u té prašné silnice u trati a těšily se, že nám někdo z okýnka zamává. Ohromovala nás síla řítícího se stroje, co se s funěním a silným zvukem železných kol valila skoro na nás, a v té ukryté síle, co přece víme, i v nějaké - sice jiné podobě - rajtovala i se samotným Antonínem Dvořákem, jsme chtěly odezvu člověka, lidí. Chtěly jsme ruce, co se můžou z vlaku umávat, a taky úsměv jsme chtěly... a měly radost z takového frnkpryč krátkého veselého setkání v letu těch uhánějících vagónů. Vlak byl pak slyšet v ozvěně ještě dlouho, věděly jsme, že už je u přehrady, mezi obilnými lány pod Čilinou, a všem nám bylo občas jasné instinktivně a bez všelijakých norských modelů i to, že tenhle zvuk se děje, když je ve vzduchu déšť.
Mávaly jsme vlakům pořád.
Když projíždíte tímhle místem dnes, musíte ho mít v paměti a musíte brát z toho, že jste jako děti vnímaly taky střechy a štíty všech těch domů, co trať lemují. To místo létajících meruněk a naši ulici jinak nenajdete. Jedete totiž dobré tři kilometry betonovým koridorem, bariérou, která má prý mnoho funkcí. Odhlučňuje, zabraňuje, aby do trati někdo nebezpečně vstoupil, ulevuje prý celému okolí. A zabraňuje polétavým meruňkám ze Slovenska. To především. A taky zas o kus dál zabraňuje, aby dítě z vlaku zakusilo, jako jsem to milovávala - a miluju dodnes já - jak se vlak opravdu kolem hradu Točníku točí. Beton je beton a Točníku to prý - říká se - nevadí. Je to bezpečnější. To se také říká.
Jenže pravda je k tomu taková jakási podivná a jiná. Jako děti jsme mávaly a přes trať i občas se zatajeným dechem, vědomím nesprávného a zakázaného a se strachem staženými půlkami přešly. A přesto si nepamatuju na jediný moment, kdy by se na téhle trati a v tom místě stalo nějaké neštěstí.
Jezdíme dnes bezpečnostními koridory, máme vlaky, kde okýnka neotevřete, máme betonové nebo plastové bariéry, koukáme do betonu, plastů místo do otevřené krajiny a posloucháme průvodčí, kteří si stýskají, že denně se na trati stane neštěstí i dvakrát; už si prý i zvykli. Člověk v kolejišti je něco, s čím se zkrátka častěji a častěji počítá. Vlaky zatím stojí v polích a ve vlacích lidi za neprodyšným dokonale utěsněným sklem oken... moc mávat se z nich nedá. A z kolejiště se " uklízejí" ve smutku lidi, z nichž možná mnozí nějak nemohli najít sílu zdolat ta mračna svých osobních betonových bariér, kdy třeba jen chyběl v správnou chvíli člověk, co na bariéry nehraje.
Zlatý čas, kdy jsme jako děti mávaly vlakům. Z cest, z pasek, společně s našimi babičkami, z polí, z trávy u řeky, kolem nichž se tratě vždycky stavěly.
Věci bezbetonově dýchaly a my děti běžně mávaly vlakům. Užívaly jsme si bezbariérová krátká setkání s člověkem, co kolem nás profrčel a ztratil jedno zamávání, výkřik ahoje v řevu železných kol a ztratil široký a tlakem jízdy ještě o to víc rozšířený úsměv, který prolomil bariéry v duši jak u něj, tak u nás. To nevadí, že krátce. A někdy, jednou za rok v tento čas, to bylo mávání s vůní meruněk, které by dnes už neměly kudy létat. Což jako argument v parlamentní síni jistě neobstojí. Ale že je v našich žitích něčeho poetického zase o kus méně, to se zalhat nedá.
Pokud někdo třeba včera viděl děti, které mávají vlakům, nebo vám prostě z nějaké cesty mávají, prostě a obyčejně a jen tak...podejte o tom prosím zprávu. Určitě hodně potěší.