Čas meruněk, co létávaly, aneb Vítězství bariér

23. 07. 2018 2:02:20
V tuto dobu byl čas vzít kárku a jít ke trati. A tam čekat a pak zběsile mávat a vidět v okýnku tátu a dva kluky, jak na jeho "tři" vypouštějí krabici na laně a ta letí. A je plná meruněk. Ze Slovenska. Táta se vracel z puťáku.

Táta jako mlaďas podlehl kouzlu Tater. Všech, zdaleka ne jen těch Vysokých. Jako sotva třicetiletý začal jezdit s takovým svým guru, mnohem starším kolegou, na puťáky na Slovensko, kde se staral o děti zaměstnanců jedné textilky totálního cípu Československa. Tahle doba se pak pro něj vyznačovala dlouhým přejezdem přes celou naši tehdy ještě společnou vlast tam ... a koncem července pak z tábora domů vlakem zpátky. A v poslední třetině cesty domů táta mohl počítat, že u trati v Rokycanech budu s babičkou a tetou já, co jsem byla tehdy ještě na takový tábor malá. A že podle domluveného scénáře čekáme na letecký transport meruněk. Nebyly žádné mobily, připomínky v nich, jen za sklem kredence v kuchyni zastrčený lístek s vypsaným průjezdem rychlíku Praha - Cheb stanicí Rokycany a že v osudný den a hodinu máme u trati vyhlížet rychlík. Tu krabici pokladu, který se v Ovoci-zelenině zkrátka málokdy dostal, táta na Slovensku vždy pečlivě připravil, obalil pevnými lany, zaúkoloval na tuto odvážnou drážní misi dva zdatné budoucí deváťáky a já viděla nachvličku tátu, co vlakem jede domů až na západ, dává povel klukům a znalý nějakých těch sil, jež nutno překonat, krabici všichni odhazují i s lanem daleko od vlaku. A pak vlak přejel, ale ruka mého táty a ruce všech dětí z tábora mávaly do umávání a byly vidět ještě v daleké dálce, než v oblouku načisto i s vlakem zmizely. A my s tetou naložily krabici a měly jsme se. Se ví, něco vzalo přistáním podobu džemového předpokladu. Ale měly jsme se. Knedlíky, koláče, džem a jeho sladké dobré vaření. S léty mi dochází, jak nebezpečné a zakázané počínání tohle vyhazování z vlaku asi bylo, ale dělo se... a krabice se zaplaťbůh od vlaku vždycky bezpečně a daleko skutálela.

Meruňky přilétly a přistály. Měly totiž jak. Měly kudy.

Jako děti jsme mávaly vlakům pořád. Stály jsme u té prašné silnice u trati a těšily se, že nám někdo z okýnka zamává. Ohromovala nás síla řítícího se stroje, co se s funěním a silným zvukem železných kol valila skoro na nás, a v té ukryté síle, co přece víme, i v nějaké - sice jiné podobě - rajtovala i se samotným Antonínem Dvořákem, jsme chtěly odezvu člověka, lidí. Chtěly jsme ruce, co se můžou z vlaku umávat, a taky úsměv jsme chtěly... a měly radost z takového frnkpryč krátkého veselého setkání v letu těch uhánějících vagónů. Vlak byl pak slyšet v ozvěně ještě dlouho, věděly jsme, že už je u přehrady, mezi obilnými lány pod Čilinou, a všem nám bylo občas jasné instinktivně a bez všelijakých norských modelů i to, že tenhle zvuk se děje, když je ve vzduchu déšť.

Mávaly jsme vlakům pořád.

Když projíždíte tímhle místem dnes, musíte ho mít v paměti a musíte brát z toho, že jste jako děti vnímaly taky střechy a štíty všech těch domů, co trať lemují. To místo létajících meruněk a naši ulici jinak nenajdete. Jedete totiž dobré tři kilometry betonovým koridorem, bariérou, která má prý mnoho funkcí. Odhlučňuje, zabraňuje, aby do trati někdo nebezpečně vstoupil, ulevuje prý celému okolí. A zabraňuje polétavým meruňkám ze Slovenska. To především. A taky zas o kus dál zabraňuje, aby dítě z vlaku zakusilo, jako jsem to milovávala - a miluju dodnes já - jak se vlak opravdu kolem hradu Točníku točí. Beton je beton a Točníku to prý - říká se - nevadí. Je to bezpečnější. To se také říká.

Jenže pravda je k tomu taková jakási podivná a jiná. Jako děti jsme mávaly a přes trať i občas se zatajeným dechem, vědomím nesprávného a zakázaného a se strachem staženými půlkami přešly. A přesto si nepamatuju na jediný moment, kdy by se na téhle trati a v tom místě stalo nějaké neštěstí.

Jezdíme dnes bezpečnostními koridory, máme vlaky, kde okýnka neotevřete, máme betonové nebo plastové bariéry, koukáme do betonu, plastů místo do otevřené krajiny a posloucháme průvodčí, kteří si stýskají, že denně se na trati stane neštěstí i dvakrát; už si prý i zvykli. Člověk v kolejišti je něco, s čím se zkrátka častěji a častěji počítá. Vlaky zatím stojí v polích a ve vlacích lidi za neprodyšným dokonale utěsněným sklem oken... moc mávat se z nich nedá. A z kolejiště se " uklízejí" ve smutku lidi, z nichž možná mnozí nějak nemohli najít sílu zdolat ta mračna svých osobních betonových bariér, kdy třeba jen chyběl v správnou chvíli člověk, co na bariéry nehraje.

Zlatý čas, kdy jsme jako děti mávaly vlakům. Z cest, z pasek, společně s našimi babičkami, z polí, z trávy u řeky, kolem nichž se tratě vždycky stavěly.

Věci bezbetonově dýchaly a my děti běžně mávaly vlakům. Užívaly jsme si bezbariérová krátká setkání s člověkem, co kolem nás profrčel a ztratil jedno zamávání, výkřik ahoje v řevu železných kol a ztratil široký a tlakem jízdy ještě o to víc rozšířený úsměv, který prolomil bariéry v duši jak u něj, tak u nás. To nevadí, že krátce. A někdy, jednou za rok v tento čas, to bylo mávání s vůní meruněk, které by dnes už neměly kudy létat. Což jako argument v parlamentní síni jistě neobstojí. Ale že je v našich žitích něčeho poetického zase o kus méně, to se zalhat nedá.

Pokud někdo třeba včera viděl děti, které mávají vlakům, nebo vám prostě z nějaké cesty mávají, prostě a obyčejně a jen tak...podejte o tom prosím zprávu. Určitě hodně potěší.

Autor: Radka Kielbergerová | pondělí 23.7.2018 2:02 | karma článku: 18.36 | přečteno: 388x

Další články blogera

Radka Kielbergerová

Profík se pozdrží arogance a hlavně zná dobře vlastní kodex, Patriku Bango a paní Janků...

Diskuze pod článkem o novém vzhledu Blogu se svezla přesně tam, kde být nemá. Zda to vědí oba admini, těžko říct. Blikat by jim kontrolka měla už proto, k jakým blbostem kontra svá okodexovaná prohlášení se svou vehemencí dostali

27.3.2024 v 2:44 | Karma článku: 11.07 | Přečteno: 113 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Doktorská pohádka

Nečekejte majstrštyk Karla Čapka. Čekejte spíš pokus o epigonství ruského Daniila Charmse - tedy surrealismus, co na případné čtenáře klade maličko vyšší nároky. Ale tu pohádkovou biblickou trojku, tu tam najdete. Žádný strach...

14.3.2024 v 10:45 | Karma článku: 13.62 | Přečteno: 183 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Filip Vracovský - mužská orchidej mezi páprdy aneb něco na té Kashcheevě je

Napsal blog, odpálil tlačítkem a jedno nechal v klidu, neboť diskutovat s neomylnými páprdy je ztráta času. Že je něco emočně přehnané? Nelíbí se? Trhá to formát pořadu? Ale kvůli tomu se nemusí vytahovat, že je to nabubřelá Ruska

13.3.2024 v 1:55 | Karma článku: 7.52 | Přečteno: 88 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Bloger roku, který nejlíp zvládá náběh na vidle?

Babiš je figura, která ty v cajku odrazuje a dodává jim co chvíli štempl. Netřeba soupisek, nejnovější "zmrd" je venku, do toho způsob mafií a putinstylu: Najděte něco. Ale, pane doktore, zanechte otazníku s osobním nahlédnutím

12.3.2024 v 14:16 | Karma článku: 11.27 | Přečteno: 133 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 23.56 | Přečteno: 392 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.40 | Přečteno: 296 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 515 | Diskuse
Počet článků 470 Celková karma 14.07 Průměrná čtenost 808

Ráda kreslí, nejraději čte povídky a publicistiku, sleduje dokumenty. Preferuje svobodomyslnost a jízdu na kole.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...