Luboš dnes slaví a já vzpomínám na první vážnou lásku

Jméno, které šestnáctého července vykouklo z kalendáře, nebude vykukovat dlouho. Pod Lubošem sedí jméno Cedrik. To je ten nový kalendář, kde jsou ženské odvozeniny zrovnoprávněny a nová  jména našich vod vítězně zadupávají domácí

Jméno Luboš je staroslovanského původu a vychází ze slova "ljub", tedy něco příjemného, milého, líbivého. A protože tu nacházíme podoby se jmény Lubomír, dokonce tak vnímáme předurčení muže jako mírumilovného. Není to však zdaleka vše, protože jihoslovanská, tedy bulharská, podoba našeho jména Luboš je Ljuben a ruština se nerozpakuje a nasměruje nás jménem Ljubim k něčemu, kdy nás cosi zašimrá - kde se jedná o koketování s láskou. Domácích podob je mnoho - Lubek, Lubor jako další jméno, Lubík, Luba, Lubča, Lubek...

Samotné jméno pociťujeme jako jedno z takovéhle řady. Luboš je tedy svou konečnou "povahou" a podobou jménem zjednodušeným; oproti těm dlouhým ...slavům a ...mírům. Tady nás možná napadá stará pravda, že předci Slované rádi slavili, mír pro ně - malé - byl nade vše, a dost možná, když už se válčení stalo, oslavit mír se jaksepatří vždycky umělo. Tak jaképak copak - vždyť to víme, jak to máme, můžeme i zjednodušit, netřeba to cpát do každého jména. A Luboš byl na světě!

Lubošům, kteří u nás právě v tento čas běhají, je v průměru 46 let. To znamená jedno: Lubošové se dávali, už se moc nedávají. Budeme-li hledat nějaké slavnější a známé žijící nositele, dost možná skoro poslední v řadě, statistickému šetření to prostě vychází. Ošidím to jen jedním geniálním už z hudebního nebe, protože genialita je tu bez diskuze  - Lubošem Fišerem, a pak mi nedá nevzpomenout Luboše muzikanty - Andršta a Pospíšila. Pak jsou v mém životě nějací dva tři mladší, je jim tak nějak statisticky podobně, mladší už neznám. Statistika nelže. Statistika do sebe semele i to právě narozené miminko odvedle a z miminka se sice nestane téměřkmet, ale rarita jména, to už určitě. Lubošové nefrčí. Neznáme žádného takového krále, neznáme po něm pojmenované lázně ani prameny, nekonkuruje Denisům a Alexům, Cedrikům, Samům, ani Svenům. 

Lubošové se nedávají. To nevadí. Mně ne. Protože u málokterého jména se neštěpím v mysli a stojí tam hlavně ten jeden. Strejda Luboš, kvůli kterému mé první ženské fintění.

Byl jedním z týmu rokycanské zubárny, laboratoře, kde pracoval s mojí milovanou tetou. Myslím, ne, já tohle vím...že je to vůbec první mužský v mém životě, kde jsem si začala vehementně brousit své ženské zbraně. Bylo mi šest? Osm? Dvanáct?...Bylo mi asi šest. A dost možná ještě míň. Babička mě a tetu tenkrát obháčkovávala k mořím do Bulharska a ty šaty byly vždycky strašně krásné. Bleděmodré, bílé, růžové, se stužkou ku stažení pod ňadérky, a to nebylo všechno. Mívávala jsem občas - když se teta musela pro něco zastavit ve městě - slíbené koupit mi u Bati střevíčky. S kytkou, knoflíčkem, jen tak s přezkou přes nárt, v laku i kůži, milovala jsem to. A tohle dohromady s šaty od babi, to bylo pak velkou zbraní, když se řeklo: Půjdeš za tetou... a víš, kdo tam bude? Strejda Luboš! Asi takhle - mužský, co voněl všemi těmi zubními hmotami a nějakým cementem, v bílém plášti, a hlavně s očima plnýma jisker, výrazem věčného nadšeného kluka, laskavosti i milého flirtování s malou slečnou. S hezkým smyslem pro humor, asi čtyřicetiletý mužský a úplně božský spiklenec. Říkám - asi takhle, ale řeknu to asi takhle: Kdyby se Gérard Philipe, ten překrásný Fanfán Tulipán trochu snažil, byl by stejně krásný jako strejda Luboš, jak ti dva si byli naprosto neuvěřitelně podobní. Vzpomínám, jak jsem se postupně začínala stydět, co mi začaly růst ty různé ženské věci, už jsem končila základní školu a přecházela dál... a dál...Potkat ho? Vidět ho? Zkoumat ho, jak zase pracuje s tou laborantskou bruskou, se všemi těmi kotoučky, vidět, jak se podívá a usměje...tohle se jen tak z hlavy neztratí, líbit jsem se mu chtěla vždycky. Bylo mi pár let po vysoké a já se u tety, co v tu dobu nemohla moc chodit, vylíhla nečekaně na návštěvě - to teta byla už čerstvě v důchodu.

,,Luboš slaví ted večer v zubárně šedesátku...se posere štěstím, když se tam zjevíš jako překvapení. Koukej tam jít, já už mu přála."

Byl překvapený. Byl. Hodně...Povídali jsme si, věnoval se mi a vím, jak mi s ním u vínka bylo dobře. I když se přemlelo pro mne trochu trapně, leč ve smíchu, to mé ženství ženy pětileté, co vystrčilo růžky a hlavina tohoto zrzavého pihatého samáruka samánoha ženství, co tomu všude koukaly žebra, ta měla zamotáno a dirigovala s ženskou rafinovaností outfity našich setkání. Vždycky jsem se dozvěděla, jak mi to sluší - přece - a já poskakovala z toho nemocničního kopce šťastná jako malá Kapuletová. Smáli jsme se tenkrát na tom setkání šedesátníka a děvčete kdysi strejdou zmámeného a teta jako by doma věděla. Věděla, proč to říká, že na té oslavě mám pro Luboše být. Bylo to naše poslední setkání. Když mi teta po čase oznámila, že tenhle můj Fanfán Tulipán šel jednoho dne jen tak po zahradě a jeho srdíčko zažilo ten nejhorší atak, vím, jak jsem si hořce uvědomila, že dětství zas nekompromisně popošlo velký a smutný kus ode mne.

Mohla bych napsat, že to nemá pokračování. Má. Strejda Luboš svému synovi jméno Luboš dal. Nacházím tam milou a pro mne moc potřebnou spojnici, když mi nasazuje korunky, opravuje to, co už se snad opravit ani nedá, a já považuju za štěstí, že to může být on, syn mé první dětské lásky, kdo o mě léta jako zubař pečuje. Jeho tatínek tu není dávno a moje teta tu není pár let. Na jeho tatínka, co měl určitě nejen pro mne charizma - které žena zkrátka a dobře v životě hledá - se zapomenout nedá. Vzpomínám na něj, na tohoto mého Fanfána strejdu Luboše, vzpomínám vážně hodně s láskou...

Lubošům ostatním, těm přeji všechno nejlepší. Přeji jim hlavně lásku kolem sebe a přeji, aby si užívali výjimečnost, kterou mají. Moc jich není... Lubošů... to nevadí.

Lubošové, krásnou oslavu! A všechno nejlepší.

Z krásné a vzácné hudební pozůstalosti Luboše Fišera - z toho předlouhého sloupce Wikipedie všech filmů, které nás svou melodií dojmou, neboť je tak důvěrně známe, není lehké vybrat, neb je to jeho slovy - opravdu záležitost ekologie duše. Že dám přednost ukázce, kdy Prdelka objevuje krásu řeky a s tím ruku v ruce okouzlení v podání nádherné paní Rozvědčíkové - asi nemusím zrovna dnes nikomu vysvětlovat.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lubo%C5%A1_Fi%C5%A1er