Vidět puntíky

30. 06. 2018 23:35:00
Tam i domů jsme šli pěšky, tak jako v černém smutku dlouhými alejemi na vsích. Synova hlava si nastavila jít, ne jet. Tak s těmi odranými podpatky smutečních lodiček teď letím pro podpatky nové. A vedle ševce krámek, kam léta chci

Mám to období batikovaných šatů volných střihů a až na paty za sebou. Mám za sebou ta režná období, co já se toho našila! a najednou mi něco říká, že chci. Svět je pro mě vůbec nějaký takový, že mě nutí se k věcem a vzpomínkám vracet.

Cink cinkem rozkřičím nemoderní dveře a tím mým otevřením se ke mně stočí pomněnkové oči prodavačky. Sedí za takovým malým stolkem utopeným mezi ramínky a látkami, kanafasem a voňavými mejdly. Zvláštní typ, tahle paní. Až se zastydím nad tím vystřeleným prvním dojmem vyžilejší Italky, nepomůžu si. Tygří vzor na minisukni, černé tílko s nějakými blejskavými cetkami, účes Roda Stewarta, opálená až k nevíře a černý štekle s omotanými sametpásky kolem kotníků.

Nahodíme komunikaci a já se přehrabuju tím režným výtvarnem, zajímavými ramínky - tyhle ne, tyhle jo, ty budou moc krátký, fajn, ale nechám je těm holkám, co mají baťohy a v nich učebnice ze druháku.

,,Ne, vyzkoušejte je, ty by vám slušely," dozvím se na ten můj polohlas o studentkách a hned taky zakroutím hlavou. Ale pomněnkové oči jsou k neodbytí a taky nějak cejtím, že v tom mém blbém prvním dojmu je "něco" zkrátka jinak.

,,Dobře, vemu si tyhle, ty jsou zajímavý s tím vloženým úpletem a taky tyhle zelený."

Paní na mě mrká a ukazuje zkoušecí prostor za paravánem, vlastně takové spíš její zázemí, co je obohaceno velkým zrcadlem.

,,Tyhle jsou na vás moc smutný...a tyhle, zbytečně velký... vyzkoušejte si ty bílý," žadoní a já zase utrousím cosi o nohách dvacítek a o tom, že mini u mě moc navrch v životě nemívaly.

,, Prosímvás, mně je sedmdesát jedna - dneska zrovna - a manžel mi dal dva tisíce, a tak jsem si tu koupila minisukni a neřeším nic. Říkám, že vám strašně sluší a vemte je, dneska jste první, komu to tu u nich říkám."

Nojo, když mám bejt fakt upřímná... Vylezu z pomyslné kabiny a nakrucuju se a pořád řeším dýlku a nohy v ní, zatímco se tu ramínky prohrabuje další ženská a kouká na mě:

,,Proboha... No, jestli je nechcete?..."

Znáte to. Jestli maj něco ženský spolehlivě, pak je to touha vlastnit, nebo aspoň nějak mít: Toho, To a Ty...a proti jakékoliv Druhé v pozici na startu v tomhle vyhrát. Zkrátka se vykutávám z prostoru přesvědčená, že do těch bílých, jak se říká, jdu, a taky to řeknu pěkně nahlas.

,, Tak jo. Beru je," a dávám je na stolek, v krámku jsme už zase samy dvě. Prohodim váhavým gestem zas dokola o nohou nedvacítky, vytahuju peníze. Zaplaceno, rozhodnuto a docela fajn pocit.

,,No, abych nezapomněla, ještě všechno nejlepší k těm vašim narozeninám, hlavně hodně zdraví," podávám prodavačce ruku a ta její mi v té mé vláčně zůstává.

,,Víte," pomněnkové oči najednou zvlhnou a pohled se vydá směrem do přecpané výlohy někam nazdařbůh a bez cíle, ,,nemám prso, vzali mi ho nedávno."

Ruka mi těžkne a k svíravému pocitu z týhle pravdy a svý blbosti pocítím na hlavě dva rohy a v uchu mi zasyčí právě vytetovaný číslo: Krávo pitomá, užij si chvilku převýchovy.

Pomněnkové oči jsou plné slz a prostor krámku je náhle k udušení.

Ne! takhle jí tu teď, ty blbče pitomá, nemůžeš samotnou nechat, to prostě nejde.

,,Počkejte, mě to všecko mrzí, já nechtěla. Počkejte," hlavou mi zběsile lítá stíhačka s cílem ulapit Něco Cokoliv, co by obrátilo směr:

,,Ukažte mi tu vaší koupenou sukni. Ani jste se mi nepochlubila, ukažte mi jí, " naléhám a prodavačka vytahuje minisukni z igelitky.

,,Je moc pěkná, má překrásný vzor, řeknu vám, já jsem původně návrhářka, ale s tou originální vlastní tvorbou tohodle stylu jsem přestala kvůli látkám...že prostě nebyly. Tenhle vzor je krásný, je nádherná..."

A zatímco chválím a vykládám a tu sukni v ruce převracím, pomněnkové oči mají zase jasnější barvu a nadšeně se nechají rozsvěcovat, když vykládám o těch svých kšeftech a malosériích kdysi, oblečených kasínech a byznys outfitu všelijakých firem a oblečení pro Bohemiasklo na Národní a práci pro divadlo a pak mi najednou zazvoní v hlavě zvonek a já se optám:

,,No, ale vám manžel dal peněz víc... když tak vidím, kolik ta sukně stála - tady na cedulce... jo! Já vám vyberu šaty, ještě si prostě koupíte krásný šaty. Jestli mi věříte, že tomu trochu rozumím..."

a přehrabuju se a ramínka na stojanu lítají: tyhle jo a tyhle ne, ty možná a tyhle ... ty že prý nejsou její styl.

,,Houby! Ty jsou prostě na vás! Ty jsou na vás a vy jste do nich ta pravá Carmen, co v nich bude krásná."

Kladu před ní okaté černé plátěné šaty se stříbrným opaspulkováním u decentního výstřihu, kolem průramků, se stříbrnou nití zvýrazněným štepováním až do zvonové sukně. V pase se stříbrnošedým saténovým tenkým páskem ovinutým na čtyřikrát a zakončeným překrásnou vkusnou látkovou růží.

,,Pojďte, prostě si je zkuste, jestli mi věříte, krámek hlídám já!"

Z toho svého prostoru se zrcadlem se ke mně obrací, před sebou šaty a úsměv jí hraje doširoka:

,,Snad máte i pravdu, jsou fakt krásný, ale i když mám jen jedno prso, víte, asi mi právě přes prsa budou malý..."

,,Heleďte, jste u zdroje, tak prostě zavoláte té výtvarnici, udělá ještě dvoje jiný velikosti, ať si můžete vybrat, vyzkoušet, nebojte, to se prodá, co nevezmete vy..."

,,Tak já jí jdu volat hned," bere telefon a vyťukává číslo, co má obsazeno.

,,To nevadí, já tam zavolám pak, ale zavolám, opravdu, protože voni sou fakt krásný, i ta dýlka na mně..."

Usmíváme se na sebe a víme obě, že je něco hezky jinak. Pak mě najednou přitáhnou dvě ruce, co mě chytnou za spánky a jedna mě pohladí a najednou mám přilepenou pusu a objímání bez konce: ,,Vy jste mi udělala moc krásný narozeniny. Děkuju...a jak vy víte, že mi v nemocnici říkali Carmen?"

Pokrčím rameny a začneme se smát:

,,No, já nevím...prostě jsem to jen tak řekla."

,,Jsem tu vždycky ve čtvrtek a v pátek."

Mává na mě, když odcházím a...no, je mi prostě dobře.

--------------------

Je čtvrtek. Ležím ve vaně. Dneska jsem za ní byla. Uzavřít příběh. Zeptat se, potěšit, že ty šaty má, že to dopadlo a já ne marně řekla tak třem lidem, že jestli tohle vyjde, je to moje nejlepší návrhařina v mým životě. Vlezla jsem do krámku a dostala zase tu vlepenou pusu a pomněnkové reflektory. Dostala. A pak jsem se zachvilku dozvěděla, že jo, že je má. Ale že jí hned druhý den ráno zavolali, že jí právě umřela sestra, dvojče.

,,Já si hned říkala, že si člověk nemá kupovat černý šaty...no, stalo se."

Strávila jsem v krámku tak hodinu, zkoušela jsem si batohy a tašky a trička a u toho jsme si povídaly, trochu slzely, na dotykáči jedna fotka za druhou z té večerní oslavy narozenin a té chvíle nevědění, co bude ráno. Pak jsem šla domů, cestou nakoupila pro paní učitelky a těšila se na vanu a tymián, co léčí duši i tělo.

Ležím tu a asi trochu bulím, což v tý horký sounáležitosti vody a výparů prostě nepoznáte. Jsem blbý mág. Myslím si, jak udělám chvíli štěstí někomu, kdo to potřebuje a protože to potřebuju já: když je ti hodně zle, obejmi někoho smutného...a ono to nefunguje. A tak je mi nanic. Neumím to udělat někoho šťastného doopravdy. Vždycky se něco pokazí. Nevíte dne ani hodiny. Ráno se oblíknete, sednete do auta a za pět minut nejste. Koupíte si černý šaty a druhý den vám připadají jako předzvěst.

Horká voda stéká po dlaždičkách a já se jako tonoucí stébla chytám. Počkat, ta její pusa, to přivítání. To přece nejsou ty polibky, co jsou dneska moderní dát, ale třeba taky nic neznamenají... pink na jednu, pink na druhou tvář, lehce, samozřejmě... tak rádi se vidíme. Tohle byla taková pusa opravdová. Taková opravdu ve štěstí...jedna jenom a mířená do středu a s takovým babičkovským pohlazením. Jo, toho se chytím. Ty šaty za tu smrt přece nemůžou. A koupím si u ní ten batoh. Jo. Ten černý. Co má na tom černém podkladu pestrobarevný veselý růžový a žlutý a modrý a červený puntíky. Tenhleten batoh, ten je totiž jako život.

Autor: Radka Kielbergerová | sobota 30.6.2018 23:35 | karma článku: 18.93 | přečteno: 486x

Další články blogera

Radka Kielbergerová

Profík se pozdrží arogance a hlavně zná dobře vlastní kodex, Patriku Bango a paní Janků...

Diskuze pod článkem o novém vzhledu Blogu se svezla přesně tam, kde být nemá. Zda to vědí oba admini, těžko říct. Blikat by jim kontrolka měla už proto, k jakým blbostem kontra svá okodexovaná prohlášení se svou vehemencí dostali

27.3.2024 v 2:44 | Karma článku: 11.06 | Přečteno: 113 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Doktorská pohádka

Nečekejte majstrštyk Karla Čapka. Čekejte spíš pokus o epigonství ruského Daniila Charmse - tedy surrealismus, co na případné čtenáře klade maličko vyšší nároky. Ale tu pohádkovou biblickou trojku, tu tam najdete. Žádný strach...

14.3.2024 v 10:45 | Karma článku: 13.62 | Přečteno: 183 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Filip Vracovský - mužská orchidej mezi páprdy aneb něco na té Kashcheevě je

Napsal blog, odpálil tlačítkem a jedno nechal v klidu, neboť diskutovat s neomylnými páprdy je ztráta času. Že je něco emočně přehnané? Nelíbí se? Trhá to formát pořadu? Ale kvůli tomu se nemusí vytahovat, že je to nabubřelá Ruska

13.3.2024 v 1:55 | Karma článku: 7.52 | Přečteno: 88 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Bloger roku, který nejlíp zvládá náběh na vidle?

Babiš je figura, která ty v cajku odrazuje a dodává jim co chvíli štempl. Netřeba soupisek, nejnovější "zmrd" je venku, do toho způsob mafií a putinstylu: Najděte něco. Ale, pane doktore, zanechte otazníku s osobním nahlédnutím

12.3.2024 v 14:16 | Karma článku: 11.27 | Přečteno: 133 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 22.19 | Přečteno: 328 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 41 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.13 | Přečteno: 288 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.76 | Přečteno: 505 | Diskuse
Počet článků 470 Celková karma 14.07 Průměrná čtenost 808

Ráda kreslí, nejraději čte povídky a publicistiku, sleduje dokumenty. Preferuje svobodomyslnost a jízdu na kole.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...