Mám to období batikovaných šatů volných střihů a až na paty za sebou. Mám za sebou ta režná období, co já se toho našila! a najednou mi něco říká, že chci. Svět je pro mě vůbec nějaký takový, že mě nutí se k věcem a vzpomínkám vracet.
Cink cinkem rozkřičím nemoderní dveře a tím mým otevřením se ke mně stočí pomněnkové oči prodavačky. Sedí za takovým malým stolkem utopeným mezi ramínky a látkami, kanafasem a voňavými mejdly. Zvláštní typ, tahle paní. Až se zastydím nad tím vystřeleným prvním dojmem vyžilejší Italky, nepomůžu si. Tygří vzor na minisukni, černé tílko s nějakými blejskavými cetkami, účes Roda Stewarta, opálená až k nevíře a černý štekle s omotanými sametpásky kolem kotníků.
Nahodíme komunikaci a já se přehrabuju tím režným výtvarnem, zajímavými ramínky - tyhle ne, tyhle jo, ty budou moc krátký, fajn, ale nechám je těm holkám, co mají baťohy a v nich učebnice ze druháku.
,,Ne, vyzkoušejte je, ty by vám slušely," dozvím se na ten můj polohlas o studentkách a hned taky zakroutím hlavou. Ale pomněnkové oči jsou k neodbytí a taky nějak cejtím, že v tom mém blbém prvním dojmu je "něco" zkrátka jinak.
,,Dobře, vemu si tyhle, ty jsou zajímavý s tím vloženým úpletem a taky tyhle zelený."
Paní na mě mrká a ukazuje zkoušecí prostor za paravánem, vlastně takové spíš její zázemí, co je obohaceno velkým zrcadlem.
,,Tyhle jsou na vás moc smutný...a tyhle, zbytečně velký... vyzkoušejte si ty bílý," žadoní a já zase utrousím cosi o nohách dvacítek a o tom, že mini u mě moc navrch v životě nemívaly.
,, Prosímvás, mně je sedmdesát jedna - dneska zrovna - a manžel mi dal dva tisíce, a tak jsem si tu koupila minisukni a neřeším nic. Říkám, že vám strašně sluší a vemte je, dneska jste první, komu to tu u nich říkám."
Nojo, když mám bejt fakt upřímná... Vylezu z pomyslné kabiny a nakrucuju se a pořád řeším dýlku a nohy v ní, zatímco se tu ramínky prohrabuje další ženská a kouká na mě:
,,Proboha... No, jestli je nechcete?..."
Znáte to. Jestli maj něco ženský spolehlivě, pak je to touha vlastnit, nebo aspoň nějak mít: Toho, To a Ty...a proti jakékoliv Druhé v pozici na startu v tomhle vyhrát. Zkrátka se vykutávám z prostoru přesvědčená, že do těch bílých, jak se říká, jdu, a taky to řeknu pěkně nahlas.
,, Tak jo. Beru je," a dávám je na stolek, v krámku jsme už zase samy dvě. Prohodim váhavým gestem zas dokola o nohou nedvacítky, vytahuju peníze. Zaplaceno, rozhodnuto a docela fajn pocit.
,,No, abych nezapomněla, ještě všechno nejlepší k těm vašim narozeninám, hlavně hodně zdraví," podávám prodavačce ruku a ta její mi v té mé vláčně zůstává.
,,Víte," pomněnkové oči najednou zvlhnou a pohled se vydá směrem do přecpané výlohy někam nazdařbůh a bez cíle, ,,nemám prso, vzali mi ho nedávno."
Ruka mi těžkne a k svíravému pocitu z týhle pravdy a svý blbosti pocítím na hlavě dva rohy a v uchu mi zasyčí právě vytetovaný číslo: Krávo pitomá, užij si chvilku převýchovy.
Pomněnkové oči jsou plné slz a prostor krámku je náhle k udušení.
Ne! takhle jí tu teď, ty blbče pitomá, nemůžeš samotnou nechat, to prostě nejde.
,,Počkejte, mě to všecko mrzí, já nechtěla. Počkejte," hlavou mi zběsile lítá stíhačka s cílem ulapit Něco Cokoliv, co by obrátilo směr:
,,Ukažte mi tu vaší koupenou sukni. Ani jste se mi nepochlubila, ukažte mi jí, " naléhám a prodavačka vytahuje minisukni z igelitky.
,,Je moc pěkná, má překrásný vzor, řeknu vám, já jsem původně návrhářka, ale s tou originální vlastní tvorbou tohodle stylu jsem přestala kvůli látkám...že prostě nebyly. Tenhle vzor je krásný, je nádherná..."
A zatímco chválím a vykládám a tu sukni v ruce převracím, pomněnkové oči mají zase jasnější barvu a nadšeně se nechají rozsvěcovat, když vykládám o těch svých kšeftech a malosériích kdysi, oblečených kasínech a byznys outfitu všelijakých firem a oblečení pro Bohemiasklo na Národní a práci pro divadlo a pak mi najednou zazvoní v hlavě zvonek a já se optám:
,,No, ale vám manžel dal peněz víc... když tak vidím, kolik ta sukně stála - tady na cedulce... jo! Já vám vyberu šaty, ještě si prostě koupíte krásný šaty. Jestli mi věříte, že tomu trochu rozumím..."
a přehrabuju se a ramínka na stojanu lítají: tyhle jo a tyhle ne, ty možná a tyhle ... ty že prý nejsou její styl.
,,Houby! Ty jsou prostě na vás! Ty jsou na vás a vy jste do nich ta pravá Carmen, co v nich bude krásná."
Kladu před ní okaté černé plátěné šaty se stříbrným opaspulkováním u decentního výstřihu, kolem průramků, se stříbrnou nití zvýrazněným štepováním až do zvonové sukně. V pase se stříbrnošedým saténovým tenkým páskem ovinutým na čtyřikrát a zakončeným překrásnou vkusnou látkovou růží.
,,Pojďte, prostě si je zkuste, jestli mi věříte, krámek hlídám já!"
Z toho svého prostoru se zrcadlem se ke mně obrací, před sebou šaty a úsměv jí hraje doširoka:
,,Snad máte i pravdu, jsou fakt krásný, ale i když mám jen jedno prso, víte, asi mi právě přes prsa budou malý..."
,,Heleďte, jste u zdroje, tak prostě zavoláte té výtvarnici, udělá ještě dvoje jiný velikosti, ať si můžete vybrat, vyzkoušet, nebojte, to se prodá, co nevezmete vy..."
,,Tak já jí jdu volat hned," bere telefon a vyťukává číslo, co má obsazeno.
,,To nevadí, já tam zavolám pak, ale zavolám, opravdu, protože voni sou fakt krásný, i ta dýlka na mně..."
Usmíváme se na sebe a víme obě, že je něco hezky jinak. Pak mě najednou přitáhnou dvě ruce, co mě chytnou za spánky a jedna mě pohladí a najednou mám přilepenou pusu a objímání bez konce: ,,Vy jste mi udělala moc krásný narozeniny. Děkuju...a jak vy víte, že mi v nemocnici říkali Carmen?"
Pokrčím rameny a začneme se smát:
,,No, já nevím...prostě jsem to jen tak řekla."
,,Jsem tu vždycky ve čtvrtek a v pátek."
Mává na mě, když odcházím a...no, je mi prostě dobře.
--------------------
Je čtvrtek. Ležím ve vaně. Dneska jsem za ní byla. Uzavřít příběh. Zeptat se, potěšit, že ty šaty má, že to dopadlo a já ne marně řekla tak třem lidem, že jestli tohle vyjde, je to moje nejlepší návrhařina v mým životě. Vlezla jsem do krámku a dostala zase tu vlepenou pusu a pomněnkové reflektory. Dostala. A pak jsem se zachvilku dozvěděla, že jo, že je má. Ale že jí hned druhý den ráno zavolali, že jí právě umřela sestra, dvojče.
,,Já si hned říkala, že si člověk nemá kupovat černý šaty...no, stalo se."
Strávila jsem v krámku tak hodinu, zkoušela jsem si batohy a tašky a trička a u toho jsme si povídaly, trochu slzely, na dotykáči jedna fotka za druhou z té večerní oslavy narozenin a té chvíle nevědění, co bude ráno. Pak jsem šla domů, cestou nakoupila pro paní učitelky a těšila se na vanu a tymián, co léčí duši i tělo.
Ležím tu a asi trochu bulím, což v tý horký sounáležitosti vody a výparů prostě nepoznáte. Jsem blbý mág. Myslím si, jak udělám chvíli štěstí někomu, kdo to potřebuje a protože to potřebuju já: když je ti hodně zle, obejmi někoho smutného...a ono to nefunguje. A tak je mi nanic. Neumím to udělat někoho šťastného doopravdy. Vždycky se něco pokazí. Nevíte dne ani hodiny. Ráno se oblíknete, sednete do auta a za pět minut nejste. Koupíte si černý šaty a druhý den vám připadají jako předzvěst.
Horká voda stéká po dlaždičkách a já se jako tonoucí stébla chytám. Počkat, ta její pusa, to přivítání. To přece nejsou ty polibky, co jsou dneska moderní dát, ale třeba taky nic neznamenají... pink na jednu, pink na druhou tvář, lehce, samozřejmě... tak rádi se vidíme. Tohle byla taková pusa opravdová. Taková opravdu ve štěstí...jedna jenom a mířená do středu a s takovým babičkovským pohlazením. Jo, toho se chytím. Ty šaty za tu smrt přece nemůžou. A koupím si u ní ten batoh. Jo. Ten černý. Co má na tom černém podkladu pestrobarevný veselý růžový a žlutý a modrý a červený puntíky. Tenhleten batoh, ten je totiž jako život.