Čas máje zahraje s každým. No, přiznejte si to. Chceme se potkat, chceme si užít něco, co nás uvolní, roztáhneme křídla, zalétáme si v milování, jako tažní ptáci se vysoko vzneseme, nebo se prolétneme jen tak, prostě jen tak. V duši. Bude nám dobře. Chceme se potkat. Právě dnes.
Řeklo by se, že Romeo a Julie je už taková ta klasika, která je přece jasná, taková odrhovačka o síle lásky proti nějakým nesmyslným sporům, láska, která přebije všechno. Dojemné a navíc, věčné téma. Shakespeare sice náměty vykrádal, nějak po svém zpracoval, ale jak už to bývá, stojí otevřít tyhle tisíckrát už pootvírané dveře a chtít vědět, co je za nimi ještě dál. Co tím vším tenhle nesmrtelný muž ještě možná myslel.
Když se podíváme, jak krátká byla tahle veronská láska, vyvstane otazník, zda to je vůbec láska nebo jenom vzplanutí. Nějaký nerozum, pohádka. Všechno se seběhlo tak rychle...životy těm dvěma nikdo nevrátí. Zkusme se však pohodlně posadit, možná vlastně ani nemusíme. Možná ta chvíle, o níž psáno dál, přichází na zastávkách ráno, při cestě domů, při hře s míčem, jen tak, v noci...s vůněmi, tváří, křikem, zcela obyčejným slovem, s pohledem, situací...
Najednou se jako jehla elektrického šoku přihlásí... nebo jako těžký kámen rozloží v našich útrobách, nebo po páteři vzrušivě zašimrá. I my jsme dost možná zažili intenzivní rychlou lásku... někdy. Zážitek natolik silný, to nevadí, že to podlomení nohou trvalo jen krátce, to nevadí, že ta láska z nějakého důvodu nemohla jít dál, že dost možná já do ní dal tenkrát víc než druhý... prostě byla. Stala se. A provází nás - ať moc chceme, nebo ať moc nechceme - celý život. Někde v nás tahle intenzita zážitku navěky zůstala. Příběh těch dvou z Verony nám dává totiž smysl. Mnozí žehráme na své životy, lopotíme se a někdy se nám ztrácí směr a obrys... nazvěme to nadějí či smyslem žití.
Zmiňovaná tragédie vlastně není osudovou tragédií, jak se často vykládá. Nejen, že je jistou katarzí, že svár doby opravdu překoná jen láska jako symbol, že láskou se živit jako životní hodnotou má cenu zlata. A že je to mnohem lepší než jakákoliv společenská výhodnost. Je to především dobrá zpráva pro každého, kdo v životě jedno štěstí měl. Že i třeba jen krátký silný, velmi intenzivní prožitek, který se nám byť na chviličku v životě uděje, kterým jsme kdysi prošli, má pro nás jednu z nejčitších a nejryzejších hodnot v našich osobních životech.
Jen se umět potkat. Ve správný čas, ve stejnou dobu. Potkat se věkem, potkat se ve století...Podivuhodný případ Benjamina Buttona, by vám o téhle tragédii mohl vyprávět. I tam se ale podaří chytit si intenzivní lásku, i tam... aspoň na chvíli.
Krásný první máj.