CERMAT chyboval? NE! Chyboval někdo. Jako konkrétní lékař Novák, který pochybil

Na stránkách Idnesu dnes čteme - Cermat chyboval. Je špatně, když jsme tak lehce přistoupili na anonymitu, a ponecháváme tak Cermatu status typu - Strana si žádá. Právě anonymita celého molochu Cermat je krmivem pro neomezenou moc

Cermat uveřejnil, Cermat vydal, Cermat vyhodnotil...Cermat přiznal, v lepším případě pan ředitel Zíka přiznal, že Cermat chyboval. Pan ředitel Zíka v celém molochu funguje jako jedna jediná známá figura, která má jméno. Která se dá vidět v médiích - máme tedy jeho tvář. Na vedlejší koleji nyní nechejme, že je tato tvář v médiích vidět pouze tehdy, když napravuje omyly, když je tedy pozvána, aby omyly molochu po státních maturitách, přijímačkách (právě vždy proběhnuvších) nějak vysvětlila. Progresivní chuť se s národem a státem - tedy tím, koho, nebo jehož potomky moloch soudí - setkávat a vysvětlovat své kroky, komunikovat s veřejností po celý rok, to se věru nijak neděje. Toto jen pro zamyšlení a na okraj věci

Veřejnost zkrátka velmi lehce přistoupila na hru anonymity vtěsnané do termínu bez tvaru, vůně i zápachu. To se stane.  Je ale s podivem, jak jindy si pravidla her hlídáme a v případě institutu Cermat, neuchopitelného a neprůhledného úřadu, zcela nepochopitelně nic takového nepotřebujeme, nevyžadujeme. Sami se tak stavíme do rolí smetí, které se zamete a my nechceme znát, která ze štětin byla ta ,,naše".

Každý prodavač v lahůdkách, kterému ten možná nazelenalý salát zpět přinesete, má dnes na plášti cedulku se svým jménem, má ji každý průvodčí, má ji i s fotkou. Pokud vám něco na úřadě zamítnou, víte, do kterých dveří máte vejít a rozčílit se, víte na koho se konkrétně odvolat a víte, kdo za rozhodnutím stojí. Operuje-li vašeho rodinného příslušníka lékař, vy jej znáte. A vězte, že pro něj není jednoduché rozhodovat se s vědomím, jak se jeho jméno protáhne tiskem, když pochybí, protože vy ho možná dáte k soudu. Kdo má doma starší nábytek, dole na zadních stěnách skříně se dá ještě objevit štítek či razítko se jménem, kdo kus nábytku kontroloval, kdo je za expedici zboží odpovědný. Budete-li si dnes objednávat nábytek nový, nebo potřebovat cokoliv jiného, rozkliknete-li kontakty, není už vůbec zvláštní, že se vám objeví jména i s fotografiemi. Před sebou máte konkrétní tvář, která se vám nabízí k jednání. Dokonce víme konkrétně, kdo z politiků nakoupil špatnou výbavu pro naši armádu, známe jména těch, kteří rozhodli ve věcech veřejných špatně. Neradi to připustíme, ale připusťme, jak férově to ve srovnání s vyjádřením: Cermat pochybil - náhle vypadá a jak o chlup lépe si najednou povolání politik v našich očích stojí. Anonymita se nekoná.

Cermat je cosi natolik zvláštního, že tady se anonymita koná. Ani učitelé, ani žáci se nikdy nedozvědí, kdo konkrétně didaktické, nebo i všechny přijímací testy připravil, přestože studenti vždycky věděli, že ten test, co nezvládli, vytvořila konkrétně jejich učitelka, učitel, a ten musel vždy přijmout i případné reklamace... jsme lidé, chyba se stane. Nikdo také neví, kdo konkrétně vytvářel témata písemných prací. Nikdo netuší, co se skrývá za cermatovským slovem "odborník" a zda tento odborník za svůj život odvedl dostatečně dost práce - například publikoval, tedy se setkal s nějakou zpětnou vazbou. Nemáme, jak zvědět, zda se tvůrce zadání testů pohyboval aspoň nějaký čas jako pěšák ve školním prostředí, aby byl s tímto prostředím alespoň nějak racionálně sžitý. To aby například správně vnímal čas a nehonil si na základě předvedení své iniciativy triko, kdy tak díky mnoha honícím trikům testy bobtnají narůstajícími délkami jednotlivých výchozích textů. A kdy se tak například kvůli jednomu zájmenu a jeho objevení musí zpocený student čtvrtstránkovým textem pročítat znova a znova. Čas je přitom stále stejný a neúprosný.

Písemné práce a jejich hodnocení, další část křídly státu pod sebe laskavě přibranou, je věcí natolik nepřehlednou, že rozum stojí. Cermat, tedy skupina konkrétních lidí, která nahání, kdo by písemné práce opravoval, vyhlásí je, potažmo sebe, za arbitry, kteří dotyčného buď nechají, nebo nenechají projít. Hodnotitelé jsou všelijací. Jde jen o to je sehnat. A to se děje návnadou peněz - kdo by si v povolání učitele na půdě svého oboru nechtěl přivydělat? - a děje se tak i s vědomím, že - s prominutím - český učitel se příliš nebouří odjakživa. Nějaký ten Vyšší princip je vskutku nečastá idyla, byť si tu figuru český spisovatel nevymyslel. Hodnotitel, který se rozhodne do molochu vstoupit - jedině za účelem výdělku, je protažen několikahodinovým školením, pak složí nějaké testy - na poněkolikáté to udělá každý - a pak mu přijde balík, který podle kritérií opraví. Nikdy, jak zmíněno výš, nevíte, jestli je to osobnost, která šla kdykoliv s kůží na trh a publikovala - pokud to opravuje tak zodpovědně, že podle pokynů mají být nejvyšší jedničky jen v případě, kdy se text dá bez jakékoliv opravy publikovat (opravdu takto kdysi vysvětleno). Nikdy se nedozvíte, jestli ten, co vás jako studenta nenechal projít, není právě čerstvě z fakulty vylezlý také téměř "ještěstudent", který nemá žádné větší zkušenosti z reálu, nikdy nevíte, jestli to  hodnocení dělal zodpovědně, nebo to nafrkal mezi skoky do bazénu... máme přeci léto.

Jenže nyní si představme, jaký vítr by to způsobilo, kdyby pro ty, co se dali do holportu s Cermatem, vstoupil prvek: Rádi vás jako Cermat přijímáme, rád vás jako ředitel Cermatu přijímám jako hodnotitele a mám pro vás zprávu - pod hodnocením studentovy práce bude uveřejněno Vaše jméno, které se  studentovi dostane i s kontaktem na Vás a Vy se budete ze svého hodnocení při případné reklamaci sám studentovi zodpovídat.

 Asi se neubráníme dojmu, že už díky zmiňované častější neodvaze učitelů - bohužel, byť je to střelba do vlastních řad - by řady hodnotitelů rázem prořídly a Cermat by byl poněkud na holičkách. Proti zastřešujícímu pojmu Cermat se tedy nikdo ze zúčastněných, těch na procesu participujících, ohrazovat zcela logicky nebude...ta situace je oboustranně vyhovující.

Je tak nasnadě začít vnímat, že budeme-li přistupovat na hru anonymních verdiktů, anonymních předkládání testů, nebudeme-li stále silněji volat po dnes naprosto normálním a slušném stavu věci  konkrétní osoby znát, jakož by fotografie s profesním portfoliem měl znát celý národ, a to bez pardonu, budeme podporovat někoho, komu se nechtělo už učit a bylo mu dáno nějakou shodou šťastných náhod z kancelářské židle beze jména a větší odpovědnosti velet a určovat směr života v Čechách. Určitě všech těch toho času ve vzdělávacím procesu.

Hlas učitelů tu nestačí. Ředitelé sice leccos připouštějí, leč osamocenost je stejně pramalým hybatelem.

Je opravdu třeba silnějšího hlasu veřejnosti, která bude stále silněji volat, že na anonymitu nehraje. Že kupříkladu už nyní zavolá: chci vědět, kdo ten test dělal, kdo o mně rozhodnul.

Cermat loni neudělal chybu, když studenti na slavnostním vyhlášení výsledků ústní maturity neměli někde v rukou výsledky písemných prací - a tedy: klasické objímání a radost ze zvládnuté maturitní zkoušky se nekonala. Vyhlášení, že to Cermat nestihnul, neobstojí a obstát by nemělo. Mělo by být řečeno - písemné práce vám nestihli opravit konkrétně ti a ti. Na ně si musíte stěžovat. Případně na tyto konkrétní osoby, které v rámci naší státní firmy nezvládli dobře zvážit téma a zpracování... jsou to ti a ti. Jména. A na ně se obracejte.

Tvrdé? Nikoliv. Normální - lahůdkářka, doktor, úředník u přepážky to mohou vysvětlit, ti kroutit hlavou nebudou...Normální. Jakož vposled nebudou kroutit hlavou ani testy zadávající pěšáci učitelé, kteří musejí Cermatu předat všechna svá nacionále a co ručí Cermatu za hladký průběh zadání státních maturitních testů. Normální a neanonymní.

Chtít po Cermatu jména je normální a mimo jiné cesta, jak se postupně s nesmyslem naprosto neprůhledného institutu CERMAT šťastně v této zemi rozžehnat.

pozn:

...Když kvůli ničemu jinému, tak kvůli nehorázným hromadám papíru, které systém spolkne na jednoho jediného žáka a který se na nějakém papíru setká s chybami, za nimiž nějak podivně nestojí jediná konkrétní osoba.