Umět ukázat svobodu úplně jinak a dosáhnout, že nakonec fandíte i škrcení.

Jak to všechno dělal? Ví to slavní i neherci, co ještě žijí.Uměl udělat, že jste se ocitli naprosto nenuceně, ale o to víc pobouřeně na straně dobra, ač byste u jiného byli laxní a teprv po filmu řešili, co bylo správně. U něj ne.

 S Milošem Formanem mám dvě zprostředkovaná setkání, kdy se ale nejedná o nic osobního. Bohužel. To první se událo před mnoha lety, kdy se tady v Čechách natáčel Amadeus a naše spolužačka ze sekce návrhářství divadelních kostýmů přišla k úžasné letní brigádě: na place se starala o vzhled herců. Po prázdninách nám pak vyprávěla o režisérovi, který nikomu nehlídal nějaký naučený text a scénář, ale sám scény předváděl, sám se vžíval a ukazoval, co by rád. A ona měla to štěstí při nasazování paruk a kabátců v několika natáčecích dnech slyšet ten šílený řehot Toma Hulca - Amadea, a vidět Miloše Formana při práci.

Druhé mé setkání se uskutečnilo, když jsem zabořila ruku do knihy Co já vím? Kde Jan Novák společně s Milošem Formanem vzpomínají na Ameriku. Dodnes mám za to, že je to jedna z nejzajímavějších nejen zaoceánských reportáží, kde vidíte do té nejotevřenější kuchyně. Třeba, jak po Státech sháněli dvoumetrového Indiána, a jak smutno bylo, že tenhle chlap po úspěchu neunesl slávu a relativně brzy odešel do indiánského nebe. Nebudu sama, kdo tu knížku doma má a věci zná.

Vždycky mi vrtalo hlavou, proč jsou jeho filmy nějak jiné. Nesou v sobě nejen v té české etapě, ale i v té americké, pořád znatelný punc filmu nezávislého. A skoro jako by se vyhýbaly hned brzy a jasně nastolit to, co má člověk rád. Vyložené karty na stůl - kdo je dobrák a kdo ne. Miloš Forman měl jednu zásadu, ta je celkem známá. Ta zásada byla, že pokud věc zabíraná kamerou není k věření, naprosto přirozeně přesvědčivá a opravdová, bez veškerých pochyb, dobré to pro výsledek nikdy nebude.

Ví se, že herci znali scénář - trochu, a že jim scény předváděl. Že nechtěl žádné bloky, že někomu vypadne text. Sám věci prožíval, identifikoval se tak s rolí a zkoušel, co lze po herci anebo neherci chtít. Zda to jde tak, a nebo tak, a jestli by to sám uměl. Napadá mě, že tak každá figura - zvláště neherecká -  v jeho filmech, ho jeho samého obohacovala, a nikdy tak nemohlo nic z jeho režisérského pera vyznít jako samosebe režisérsky vykrádací, neřku-li schematické. U něj se zkrátka žádný typ neopakuje, nepřipodobníte ho k nikomu. Uvědomíme-li si postavy Přeletu nad kukaččícm hnízdem, nebo postavy Hair, nejde si vybavit snad režiséra jiného, který by natolik zaručoval a splňoval - bez pocitu shovívavého a na růžovo přibarveného sdělení - že neexistuje malých rolí. U Miloše Formana to nezní jako útěcha. U něj, co se hvězdovitosti herců týká, vážně často nevíme. Jsme najednou v rozpacích, protože Miloš Forman předvede gejzír povah, jejich minuty slávy rozvine, pět minut je mu pro ně málo. Jednotlivec mu za pozornost stojí.

 Nikdy nementoroval a nikdy lacině nevedl linku k očekávání věcí. Ale vy, vtažení do děje, ač byste to do sebe předtím neřekli, se najednou snad i nehezky přistihnete...ani nepřemýšlíte a cítíte, že škrcení Velké sestry V Přeletu je v pořádku. Přistihnete se, že dokonce fandíte a cítíte se spravedliví. Snad jen radar: Tohle pro tebe, McMurphy, nedopadne dobře. Nikdy byste neřekli, slovo kurva, a přesto byste najednou nakopli celý svět, když ukázková ikona svobody Berger pochoduje do letounu, protože to trochu vzal za kluka, co má k rebelství daleko jako člověk na Měsíc. To aby se tenhle spořádaný Bukowski  konečně pomiloval. Zkurvená válka z vás vypadne, ani nevíte jak. Hair...Za malost nás všech se můžete ustydět, když dědečka obracejí zády k vlastnímu domu, který olizují plameny, ale je tu záruka, že když ho přenesou blíž, v té zimě nenastydne,oheň ho zahřeje.

Miloš Forman vykresloval mrav i nemrav v běžném denním souboji jako i v souboji větším. A ukazoval tak svobodu nějak po formanovsky svém a jinak. Jinak než plamenně a očividně, ale vy ji tam pocíťujete bez tahání za nitky. Najednou svobodně sami cítíte, jak ve vás narostlo dost pádných důvodů, abyste se postavili na její stranu. Miloše Formana nikdy nemůže potkat soud nějakých rozumbradů - jak to nejlepší natočil stejně tady, a nebo že to nejlepší natočil stejně až tam. Je geniální - byl geniální, protože uměl, ať byl, kde byl - říznout do největších tabu a trápení a obrátit na ruby povrch věci bez skurpulí. Nenadržoval. Nebyla v něm hvězdnost, ale nejvyšší obyčejnost, která vše  - do filmu vložené jakonaefekt u těch slavných ostatních  - zákonitě převálcovala. A donutila nás všechny říct: jo... tak to může bejt. Tak to totiž fakt je.

Příběh filmu je věc jedna, nějak daná, scénářem, literární předlohou. Rozehrát ho za pomocí figur v té formanovské opravdovosti je věc druhá. Miloš Forman tím už zmiňovaným předváděním gejzíru povah totiž uvádí na plátno nás všechny, je s námi nějak ztotožněný. Nevytváří ikony, ale ukazuje nás. Jednotlivé a s tolika věcmi společnými. Se svými osobními strachy, s láskou, s touhami, s malostmi, s tragédiemi, kterou máme stejně všichni nějakou, se smíchem a sarkasmem. A tohle mu bylo dost možná vždycky důležitější než vést jen příběh. Zdařilo se. Protože mu jeho příběhy věříme. Jsou nám hodně blízké. Vytváříme je my, z masa a kostí.

Je mi líto, že odešel.