Ota je vzácný.

Jak pravil můj známý Čechoněmec: Jména Jindřich a Ota, to už má dneska jedině dědeček.To už jsou jména stará i v Německu. A já na to: že koho těch jmen znám, jsou to vždy milá setkání i s ojedinělými povahami. Dnes je Oty.  

A teď by to chtělo pravdu. A ne dvakrát tuhle právě napsanou lež. Protože pravda je, že donedávna jsem znala jen Otu Velikého, představitele takzvané ottonské renesance, co má za tatíka právě Jindřicha - Ptáčníka. Dál znám panovníka, který byl spřízněný s Přemyslem Otakarem II. a jako poručník doporoučel bratrance Václava II. až do jistě dobře myšleného vězení na Bezděz.. A vidíte? Přemysl a Otakar k tomu... Nějaké další Oty z historie ještě znám, třeba Železného kancléře Bismarcka, ale že bych procházela věky jako Elina Makropulos či Highlander? To ne. Osobně je vážně neznám. Dokonce osobně neznám ani Otíka z Vesničky střediskové, co se smál jako kůň, bez pardonu si - divácinediváci - v nose dělal interní úpravy a ze strachu i lásky k Mariánu Labudovi zakroutil holouběti krkem. Neznala jsem ani Otu spravujícího botu hřebíkem z plotu. Prý pak přitahoval blesky. Ale říkám si, kdyby mne vzal do kouzla s buřinkou Pan Oto Šimánek Tau, zbláznila bych se štěstím. Neviditelně s ním putovat, přesouvat se, místo padáku mít deštník a být báječně neviděna. Navíc s někým, kdo ač má distingovaně učesaný vzhled, neztratí ani minutu života, aby ji neproměnil v žert, milý vstřebatelný podvod. Párkrát zaťukat na dýnko a o krempu buřinky přejet doleva doprava... jsem panenka na hraní. Malá do kapsy. Ach jo, chtěla bych...

Ota - správněji Oto, je jméno německé. Podoby jména jsou Otto, Oto, Odo, francouzské Otton, Othoa, rusky Ottone, Poláci mají Ottona a z dějepisu to bude i Odillo, i Odoekar. Patří sem s podobným základem i Otokar, Otakar a Otfried. Po Čechách jich běhá čím dál méně, věkový průměr se blíží k padesátce, a když už je doma máme, voláme na ně Otíku, Oťásku, Oťaspocem, Otouši, Oťánku...

 V podobě základní Oto je to s Janem a Ivem nebo Lvem nejkratší jméno v kalendáři. Ale stejně jako u Jana platí, minimalizace znamená něco, co se slovy vypovědět nedá. Jméno prý v sobě nese hluboké hodnoty a jeho nositel je předurčenost sama ku blahobytu, spokojenosti i životnímu štěstí.

Dáme-li si práci, směle k téhle charakteristice přidejme na základě nám známých Otů i Otakarů jistou argumentačně podloženou výjimečnost.

Ať už se jedná o vědce jména Otto Wichterle, který optice přinesl dárek kontaktní čočky, nebo to bude spisovatel Ota Hofman, který měl dar vytvořit šmrncovní věci - ukázkově dobrý rodinný film. Ty takzvaně rodinné filmy dneška jsou těmi, na jejichž konci jsou dospělí napasováni do role free parťáků a pointa je v tom, že jim konečně sepne, jak je tohle to pravé a jak dlouho trvalo, než na to přišli. A v tom je kouzlo...asi. Ota Hofmann uměl scénáře takových formátů tak dobře, že se u filmu pobavíte dneska stejně jako kdysi. Rodiče nechal rodiči, babičky babičkami, nikdo u něj nepotřeboval projít kurzem nového životního stylu. A přesto to i dneska bude u dětí stejné. Jako když vy jste na stole v neděli dopoledne nechali domácí úkoly a mazali k televizi. Filmy podle jeho scénářů navzdory kouzlům vyznívají přirozeně, s vtipnými pointami, jsou blízké. A v případě takových Návštěvníků mile chytré, schválně česky srandovní a na tu dobu opravdu i geniální. Dalším Otou je chudák herec - věčný český fašista - Ota Ševčík, dál Ota Ornest, herec a scénárista, nebo slavný exilový spisovatel Ota Filip. Kontorverzi možná vzbudí připomínka vzpěrače Oty Zaremby, který zjevil, jak to ve sportu kdysi fungovalo, a vášně vzbudí jméno Otakara Vávry. Přeneseme-li se přes tendenčnost věcí, dlužno říct, že uměl jako málokdo. A aspoň pro mne všechny hlasy utichají v okamžiku jeho filmu Romance pro křídlovku. Hrubínovo převedení díla do obrazů plné těžkostí života, črta nesmělosti, erotiky, bouře sexu proti síle lásky, té čistější. Opředené tajemstvím a dveřmi bez klíčů. Podmanivé černobílé zachycení života v branách smrti a přednebí. Mnozí znají Vávrovo Kladivo na čarodějnice. Vězme, že Miloše Formana, Věru Chytilovou, Evalda Schorma či Emira Kusturicu učil právě on. Myslím, že geniálně.

Ostatně číslem jména Oto je devítka, a ta znamená genialitu. Když si Ota uvědomí, zda chce spíš štěstí a duchovno, nebo spíš materiálno, je silný. Rozhodnul se a věci se mu daří. Devítky jsou předurčeny k úspěchům, a to jistě i pro to, že Otíci umějí využívat svoji intuici. Umějí se rychle zorientovat a za svým cílem si pak jít. V lásce to mají prý složitější a trochu kolísavé, ale pokud se láska povede, je nadosmrti. A ženské, co jim velzou do cesty, by možná měly vsadit na barvu ohnivou, oranžovou, červenou a nebo příjemně zemitou hnědou. Každopádně z Otů cítíte štěstí. Proto poněkud lžu. Protože můj první životní Ota byl jeden uřvaný strýc z Prahy, lampasák, který pro mne při své jediné návštěvě u nás znamenal tlačení hodinových ručiček mýma nešťastnýma očima. A pak rozlet v mé malé dětské duši, když konečně slavnostně odjel.

Abych tu lež napravila, jednoho Otu už rok - právě dnes - osobně znám. Znám jednoho vytrvalce, běžce, který je zrovna tak rozhodný a za svým cílem si jde, totiž běží...a věci nevzdává.To raději padne. Příjemné na něm je, že ať ho potkáte kdykoliv, v jakékoliv situaci, cítíte z něj štěstí. Cítíte pozitivní vhled a vyhlížení nových věcí s hezkým nadšením v očích. Stejně takovým jako u nezatíženého dítěte, což mi on jistě odpustí. Ale ona je vážně tahle nezatíženost důležitá a poměrně vzácná.

S kým se ještě ráda setkávám? To nebudu určitě sama. S Otou, co se ze sportovního reportéra v rádiu nakonec dostal ke knížkám, které svou výpovědí chytají nás všechny za srdce. Válka, řeka, ryby, les, lidi a vztahy viděné očima dítěte. Možná to nejlepší ze všech možných typů pohledů.

Ota Pavel zemřel před pětačtyřiceti lety. Pral se se svojí psychikou, byl na psaní závislý a psaní ho i ničilo. Velké nápadné zvláštní teskné oči. Velký dar vidět těma očima věci se vším, co k vidění v neuvidění patří. Dá se říci, že měl štěstí. Že jeho rodina měla nakonec v tom neštěstí štěstí. Říkám to i z toho důvodu, že víme: tohle jeho slavné jméno není jeho pravé. Ale když Vám někdo náhodně položí otázku - kterého Otu znáš? Nejen proto, že jsou nedostatkoví, vsadím krk, že Ota Pavel bude v odpovědích znít nejčastěji.

Je to dobrá zpráva. Pořád jsme asi schopni vnímat nenápadnou a nepodbízivou genialitu, pořád jsme ještě raději naladěni na štěstí a pořád se rádi vracíme do dětství. A hlavně, jako děti možná nad všechny šarvátky nejradši vnímáme kouzla řek a lesů. A kouzlo strejdů Prošků, kde se s Otou Pavlem nejeden ztotožníme, protože často míváme někoho, co nám jako nerodič život vysvětloval a šoupal s námi dětmi nenápadně ke Správnostem.

Otům všechno nejlepší. Svátek mají v tu nejkrásnější dobu. Bratr Paleček žádal bohyni Vesnu právě o tento čas, kdy je jaro narozené, už dost bujné, přec ne májové.

Tak, hezký svátek, Otové. Jestli je vám dobře, bohyně Vesna plní to, co bratru Palečkovi, rytíři krále Jiříka z Poděbrad, kdysi slíbila. Paleček je z říše spících vzácně vrácený mezi nás. Na nějakých sedm dní. Šprýmař, co smích, radost a štěstí na zemi právě v tyhle dny rozdává. A v tu dobu se vše roztančí. I v nás.

Otové, krásnou oslavu:)