Demonstrace a její smysl aneb pondělní glosa

Těch, co obrážejí demonstrace jako v zálibném rauši, moc není. Mnozí šli včera po devětadvaceti letech prvně. Strážmistr Ondráček je jakousi kapkou, jen škoda pro něj reklamy. Gró věci je hlubší a demonstrace důležitý vzkaz světu.

Nejsem demonstrační nátura a na demonstrace nechodím, ani do průvodů moc ne. Přiznání se patří.  Že mám v merku opravdu si zažít živelný český brazilský karneval demonstrované svobody gayů a lesbiček a chlapů, co by mě sice nechtěli, ale já na nich, kouzelně přemaskovaných ženách, i jako ženská oči můžu nechat... to ano. To si plánuji. Jinak si demonstrace neplánuji. Jenže včera jaksi zakousalo svědomí. Nebyl to ani tak listopad slavného data. Bylo to něco, čeho se člověk nezúčastňoval ani před tím, ale čeho se ti odvážnější zúčastňovali. Byly to akce k připomenutí srpnových výročí pseudopomoci pěti armád a byly to demonstrace, které se nikdy neobešly bez mlácení, kopanci proražených kostí v obličejích, rozkopaných řitních otvorů, vykopaných zubů... tovíte, když máte strýce, co jako lékař v metru tyhle lidi zmáčené a zbité vodními děly párkrát ošetřoval...dozvíte se věci jiné, než z televize řízené soudruhem Zelenkou, že pár narušitelů bylo předvedeno.

Listopad byl důležitý, díky němu tu můžu tohle napsat, díky němu tu můžou napsat cokoliv, téměř cokoliv, všichni, a to i ti, co budou psát, že demonstranty chytil ozbrojený příslušník za ruku a mateřsky jim cestou do sběrného luxusního mercedesu domlouval. Jenže listopad je završením mnoha věcí. Jednou z nich je právě fenomén demonstrací předlistopadových. Ty demonstrace nestrhly lidí moc, ani mě neodvážnou, a těch byla většina, a tak by se řeklo, že cenu taková demonstrace nemá.

Cenu takové demonstrace mají. Jsou vzkazem, třeba malým a třeba i zoufalým, ale  vždycky vzkazem pro ty okolo nás.  Byly dobrým a cenným vzkazem tenkrát a jsou vzkazem i v době, kdy jsme si bohužel dvakrát zvolili prezidenta, který v Evropě nemá kredit, a kdy jsme dali výsledek: nevadí nám lži v prvním případě a nevadí nám lži a vulgarita v druhém případě.  A k tomu - zvolili jsme jako nejlepší stranu tu, co je vedena učebnicovou ukázkou nehorázného střetu zájmů, člověkem stíhaným. 

Evropa, potažmo svět, z něčeho vychází. Z výsledku. I my vycházíme z výsledku, že Čína je Čína... ale existuje přece cosi jako demonstrace na náměstí Nebeského klidu. Rusko je Rusko, ale existuje přece skupina těch, co vyrazí vždycky s transparentem jednadvacátého srpna a jdou na Rudé náměstí demonstrovat, že se nám za sebe omlouvají. Víme o nich, že existují a víme tedy, že nic se nemá paušalizovat.

Máme prezidenta a máme premiéra a... Evropa to vstřebala. Včerejšek je nutným vzkazem:

My sami nejsme lhostejní. Nerezignujeme na to, že i vy z mnoha zemí jste kdysi v dobách těžkých naše emigranty přijali a nadto nám zvenku pomáhali. Není nám jedno, že jste nás hezky a ještě s potleskem přijali mezi sebe vyspělé, i když jsme byli prošpikovaní tím, co vy byste u sebe nechtěli. Pořád nám to není jedno a chceme být partnery, rovnocennými i v tom, že tu chceme demokracii zdravou, jak jen to jde, ale také tu, která nastavuje nemoralitám mantinel. Chceme být součástí kultivovaného společenství lidí našeho kontinentu.

A je zhusta jedno, jestli se jeden servilní hloupý strážmistr sám ke kroku rezignace  před chvílí rozhoupal. To nebylo hlavním cílem demonstrace. Tím hlavním je princip, za kterým přece jen u nás ještě pár lidí stojí. Menšina bohužel, aspoň podle voleb... ale to nevadí. Evropa, do které třeba já patřit chci, se to s mnohem větším podložením věci právě včerejšími demonstracemi důrazněji dozví.