Šroubovák domu a Soňa a Káťa z růžového kočárku

Děti jsou prostě fajn věc. A je celkem jedno, kolik vám je let. Jsou celý váš svět a vyjet s takovým štěstím v kočárku je věc chlouby, což je jasné. A taky někdy ale i věc jistých nebezpečí, když vás za to chtěj podříznout.  

Ale abych nepředcházela událostem. Začít musím tím, že mým dětství se táhlo chabrusáctví na průdušky a na plíce. Maminka vždycky vzpomíná, jak mě do školky ráno po týdnu nemoci odvedla, ale za dvě hodiny jí volali, že si má pro mě přijít. Horečka skoro čtyřicet. Takže jsem dětství opravdu trávila spíš u babičky než doma. V mých milovaných Rokycanech, kde byl vždycky v řadě nějaký už několikátý Bojárek a taky slepice a králíci a semtam kočka a stromy na lezení, což jsem milovala, sekání trávy kosou a zalévání zahrady a zalévání begónií za okny a zametání slepičinců navečer a máčení chleba a dobrota šrotu. A taky můj kamarád z Prahy tu býval, ale o tom až zadruhé. Tohle všechno a mnoho jiného, co se sem všechno poctivě stejně nevejde, tam v Rokycanech bylo. Ale nebyla tam školka a děti. A co ale bylo, v mojí hlavě zažité rituály ze školky.  Nebylo to ani spaní...protože to já vždycky spaní brala za trest a pročučela hodinu do stropu, když Honzík vedle zrádcovitě usnul, to ne. Ani nějaké ty ruce pořád do zblbnutí mýt, to taky ne.

Mě zkrátka nadobro okouzlil rituál lítání služby nás malých k ochozu na patře, s dřevěnou balustrádou, a komunikace dětskou hlavičkou dolů  tam a zpět. To když rodič dole v přízemí odpoledne po spaní zazvonil a my v tom prvním patře krásné německé vily, co tu v Sudetech po majitelích "spravedlivě" naší zemi zůstala, běželi jako služba do heren a tříd malých a velkých oddělení a křičeli, kdo má jít domů. A po tomhle se mi asi přece jen stýskalo, i když jsem zrovna tady, sto kiláků od domova, byla zvyklá a hodně spokojená. Nikdy jsem tu nemívala moc hraček, ono jich dřív vůbec tolik nebylo, ale druhá věc je ta, že já je vážně vůbec nepotřebovala. Hrála jsem si na školku často. Děti byly tužky, nůžky, pastelky, stará kožená klíčenka byl Robert, co příšerně zlobil a pak se - asi za trest -  příšerně zakadil do punčocháčů od gumy nahoře až do špiček, Honzík byl pastelka modrá, Iveta červená protivná, lžíce na boty paní učitelka Jindřiška... hrozně krásná... a staré, napůl rozpárané, koženkové pouzdro na brejle v myslivecké zeleni byla paní ředitelka. Hrozně přísná. Moje oblíbená hra pak vypadala asi takhle:

Crrrrrrrrrrr

kdo de domu?

Vojta Novotný

Vojta Novotný de domu

... a fialová špačkovitá voskovka zapředstírala, jak se šourá ze schodů k rodičovi.

Crrrrrrrrrr

kdo de domu?

Šroubovák

Šroubovák domu

...Šroubovák jakokdyž rozvrtěl hýždě a vydal se cestou Vojty Novotného ke Šroubovákově rodičům.

Crrrrrrrrrr

kdo de domu?

Robert

Robert de domu

... a krásná lžíce na boty Jindřiška šla společně s posranou klíčenkou Robertem vysvětlit mamince kožené klíčenky, co že se to Robertovi stalo, že si s sebou po schodech vláčí z toho nejhoršího odmáchaný mokrý punčocháče v zagumičkovaném igeliťáku.

Byla jsem manažerkou odchodu dětí jako toho cenného zpět do náruče všelijakým rodičům, kteří tam dole někde pomyslně stáli a se svými dětmi se neviditelně objímali.

Jenže pak, když jsem objevila Libora, kamaráda z Prahy, co tu prostě taky býval u babičky jako já, zachtělo se mi her ne na manažera odchodů, ale taky na mámu a taky na mámu a na tátu. Tedy myšleno jako projíždět se s kočárkem. Ale protože Libor, u něhož jsem tuhle starost o neklučično mít vážně nemusela ( což vím dnes), zkrátka žádnou panenku neměl, vyřešlili jsem to hezky. Do mého růžového kočárku jsme uložili místo mé jedné panenky dvě naše překrásné děti - já Soňu a Libor Káťu. Já vytáhla babičce podpůrný klacek od begónií a Libor zas svojí babičce podpůrný zahnutý hliníkový hák od fuchsií. Oba jsme skládacím nožíkem rybičkou uřezali zbytky umělých lýkových provazů - pojítka jejich vztahu s květinami, očistili tak navždy našim milovaným dětem těla a pak je za procházení a klábosení a střídání u madla kočárku starostlivě kontrolovali a přikrývali ke krčkům puntíkatou peřinkou před chladem podvečera.

Vydrželo nám to dlouho, celé léto. Ale to by se na nás jako na náplavy nesměl nalepit místní prudič Špehoun, co si skrz svou ďábelskou vůdčí povahu obdivovaného zákeřňáka získával jednoho poskoka za druhým ... narozdíl od nás museli mít určitě na prvním vysvědčení všichni obří dvojku... my měli jedničku, samozřejmě - a od té doby to byl boj na život a na smrt. 

A tak nikdy nezapomenu, že zatímco já z obklíčení kol a nepřátelských tříkolek zbaběle utekla sto metrů k babičce za vrata hned potom, co se proti nám Špehoun rozkročil, uchopil do ruky nejnovější módní hit na krku, co pronikl i na stránky Sedmičky pionýrů, a jako desperado procedil skrz zuby:

,,Koukněte na tu žiletku, a tou tě, ty Pražáčku, podříznu a to vaše harampádí z kočáru vyhodim do Rakováčku..."

...zatímco já bulela za pletivem plotu, bála se jako správná máma o děti, obranářka maminka Libor spolehlivě, ač nervně, vezl naše děti domů, mával zlověstně rukou a u toho řval:

,,Nojo, tak jsem holt Pražáček, no, ty si zas blbej a tou tupou atrapou z Matějský se podřízni sám!"

Kde je dneska našim dětem konec, nikdo neví. Klacek Soňa vzal zasvé dávno někde v plamenech a Káťa se ocitla někde jako přidané kilo ve šrotu... ale to už jsme byli velcí. To už jsme hlavně až do nějakých mých sedmnácti neslezli z kola a já zpětně pochopila, že svou toleranci a vztah mám od čtyř let pevně dané, a nikdy by mě nenapadlo, že věci nejsou nějak dobře, i když v klukovi je spíš maminka než táta...protože Libor byl má nejlepší kamarádka a zpovědnice jako nikdo druhý a znamená mý dětství a můj hezký čas do sedmnácti.

A tohle vzpomínání píšu asi nejen proto, že jsem od čtyř let trávila chvíle hodně s někým, kdo to má prostě jinak, a můžu být možná spolehlivou odpovědí na některé hrocené otázky dneška, ale taky proto, že i když není dům a ani stromy, co jsem to v jejich špičkách milovala jako levhart, že není ani tráva, vysoká a plná lučního bohatství neznásilněného sekačkou v řevu motoru, ale poddajně v pokoře jako milenka položená kosou v tetině rozmachu, i když není ani jedna babička, ta moje, ani ta Liborova, a my dva o sobě nic moc nevíme, ale moje babička by měla právě v tyto dny výročí, kdy navždy odešla... tak někdy si prostě vzpomenete.

https://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=482558   a kdyby něco, tohle s tím souvisí:)