Jít na Vincenta, podivína s láskou ke všemu

V kinech běží projekt, první svého druhu na světě. Ctitele Goghova díla nadchne, Stoneově Žízni po životě dá zapravdu. 125 malířů šest let malovalo 66 960 maleb z 94 originálů ve stylu Vincenta van Gogha. Film S láskou Vincent...

Koncem ledna vstoupil do kin neobvyklý celovečerní filmový počin. Film jediný tohoto druhu, kombinace animace olejomaleb a scén hraných skutečnými herci. Přemalování záznamu ze snímače pohybů Goghovou technikou, na niž se zhruba sto dvacet malířů školilo, aby dokázalo rozpohybovat v neskutečném počtu záběrů film. Bezmála 67 tisíc maleb, které člověk během osmaosmdesáti minut vstřebá jako nezvyklý zajímavý detektivní příběh hovoří za své; nevíme, který záběr si z plátna kina vyříznout a k sobě domů odnést. Obrazů, vskutku geniálních nápodob Vincentových tahů, je zkrátka tolik, že jednoduše k nevybrání (kupříkladu několikasekundový záběr na poli obsahuje 174 zanimovaných pláten). Těmito všemi filmovými obrazy by se dal údajně pokrýt celý Manhattan nebo Londýn.

Film takto vytvořený v sobě zahrnuje pár pozoruhodných věcí, které kromě toho, či v rámci toho, co fundované a odborné recenze zmińují, stojí rozhodně za všimnutí.

Jakkoli se nám může zdát celé počínání divné, nezvyklé, a poloprázdný sál bude toho potvrzením, je neskonale milé, že tvůrci jdou proti trendu dneška: Na všechno máme aplikace. Tak by film totiž mohl udělat prakticky každý. Vytvořit jej však jako tu největší poctu malíři, kdy se ti, co žijí dobrých sto třicet let Goghovi vzdáleni, učí jeho nervní, bolestně niterný projev číst, číst jeho systém tahů, číst tu tehdejší dobovou odvahu Barvy a jistým plagiátorstvím vytvořit dílo, jako by to o sobě vyprávěl štětcem Gogh sám... ptejme se, co než právě tohle by poctu mohlo vzdát víc?

Jako geniální se pak jeví přehlídka řádu pastózních nánosů, téměř dekorativních úhozů štetce ve velkém záběru na plátně, jakoby nám ke vstupence prodali mikroskop. Objevujeme rytmus roztáčení tahů - nikoliv nahodile a nikoliv nervně, jak se často říká, ale jistě špatně chápe. Nervní touhu vymalovat očištěnou na samou dřeň duši a tu vtělit do řádu a rytmu, který tepe energií.

Film je i zdárným vysvětlením divákovi mimo znalost, jak marné a zbytečně bázlivé byly kdysi jeho dětské snahy "namíchat" barvu těla v hodinách výtvarných výchov. Protože právě tady je vidět, jak kouzelná je ta pekelná změť barev doplňkových, modrých a oranžových a směsi valérů žlutavých a fialových, zelení a červení v obličejích postav... a nás tohle pozorovat převelice baví. Ač to nejsou barvy těla, jak jsme se o ně kdysi úzkostlivě snažili.

Máme tu geniální příležitost ochutnat dobu, která je pro naše momentální současno tou nejdůležitělší. Svět nápodoby přírody a pravdivých věcí, systém uměleckého zachycení budovaný po staletí, či dokonce ticíciletí, stojí v době našeho příběhu na jakési hraně. Svým způsobem se skoro vyčerpal, to reálné zachycení totiž mnohem přesněji umí nastupující fenomén - fotografie. Impresionismus, postimpresionismus, kam Vincenta van Gogha řadíme, je tak skoro posledním, který s realitou ještě ještě pracuje, ale zároveň hledá naprosto nové a jiné cesty, jak malířství nenechat ve slepé uličce. Právě tento čas, a  van Gogh pak především, začíná už razantně a důrazně povyšovat barvu nad pouhý doplněk, buduje z ní hlavní stavební samostatný a nezávislý prvek obrazu, prošlapává cestu modernímu umění a všem ismům, které jen za několik málo let vyhřeznou. Kubismus, fauvismus, expresionismus... Devadesátá léta, po Goghově smrti, ho ještě jako génia neobjeví. Rok 1901 je otevřením slavobranky... Picasso jej nazve fantastickou přitažlivou osobností, co otvírá cestu malby dál, k světu moderních postupů plně dokořán. Od roku 1905 se začínají jeho díla objevovat na výstavách v Evropě.

Film má však ještě jednu dimenzi, která je dimenzí velmi důležitou. Gogh je figurou srovnatelnou s bytostí, kterou nám popisuje Goethe ve Faustovi, Vincent van Gogh je osamělým poutníkem, který hledá poznání světa, božské podstaty všech věcí, detailů, jež ho obklopují a co se mu připletou do cesty. Vše jej hluboce zajímá. Všemu chce přijít na kloub, Chtěl by to všechno namalovat - nemusel by sám - a chtěl by se rozdat. Ví se o něm, jak senzitivní byl, jak nesmírně byl sečtělý. Jak se jako tulák po hvězdách při četbě Dostojevského trápil, jak se vtěloval do postav, jak nitro postav knih a podstaty povah pochopit chtěl. Jak jeho podivínství málokdo, či nikdo nechápal, jak mnoho zlého vždycky zařídí pitomé pánbíčkářství bez pochopení lásky jako největšího univerza, jak málo si lidi uvědomují dar potkat se s opravdovostí, jak podivný je mnohdy ten, koho okouzlí i to nejmenší.

Goghovi nebylo přáno. Za svůj život prodal jediný obraz. Je ukázkou umělce, který nikdy nestavěl sebe jako toho důležitého. Jen zoufale potřeboval pochopit, jak těžko, když i příteli Gauguinovi byl spíše pro smích...?

Tohle nenajdeme ve filmu, ten je o něčem jiném. V doporučeném doplnění pak - kniha Irvinga Stonea Žízeň po životě není zdaleka jen o Goghovi, Gauguinovi anebo jedné povaze. Film i kniha jsou pro nás velmi potřebnou sondou do uvažování umělce, který se vydávavá napospas a u toho dělá službu nám všem. Zachycuje prostřednictvím svých tahů a v nich (sebou samým) všechno to božské, co by mohlo pominout a nebýt. Film předkládá důležitou pravdu o věci - malíř a umělec je odvážný kajícník ve zpovědnici, za jejíž zástěnou jsme my.

Je geniální zprávař, srdcař ... a trochu nedoceněný archivář.

Ano... i ten nejeden umělec Dnešní.

Irving Stone - Žízeň po životě:

,, Pohyb, Gauguine, a rytmus života... když maluji slunce, chci, aby lidi cíltili, že se strašně rychle točí. Že z něho proudí obrovsky silné vlny světla a horka. Když maluji obilné pole, chci, aby lidi cítili, jak ty atomy v obilí vyrážejí ke konečnému růstu a vybuchují. Když maluji jablko, chci, aby lidi cítili, jak se šťáva toho jablka vzpírá proti slupce a jak ta jádra chtějí ven zvnitřku a sama vydat plody.... například tenhle pohled na vinici, Gauguine, podívej se! Ty hrozny už už puknou a vystříknou ti přímo do oka... Když maluji portrét, chci, aby lidi cítili, jakým proudem se hnal život toho člověka, co všechno viděl, vykonal a vytrpěl...Gauguine, ta pole, co z nich vyráží obilí, voda, co se žene tou roklí, šťáva v tom hroznu, i ten život, co proudí kolem nějakého člověka, to je všechno táž věc. Jediná jednotka života a rytmu. Toho rytmu, co podle něj všichni tancujeme, my lidi, jablka, zoraná pole, povozy mezi obilím, domy, koně i slunce. Látka obsažená v tobě, Gauguine, bude zítra tepat v tom některém hroznu, protože ty a hrozen jedno jste a totéž... Když maluji nějakého sedláka, chci, aby lidi cítili, jak dře, jak se ten sedlák vsakuje do té půdy zrovna tak jako obilí a jak ta půda prosakuje vzhůru do toho sedláka. Aby lidi cítili, jak slunce proudí do toho sedláka, do pole, do obilí, do pluhu a do koní zrovna tak, jako tohle všechno proudí zpátky do slunce. Když začneš cítit tenhle univerzální rytmus, co se v něm vše na zemi pohybuje, začneš chápat život. Jen a jen tohle je pánbůh.

Gauguine... všichni jsme jako malíři zklamali... a víš proč? Protože malujeme sami!"

,, Brigadýre, hltám každé tvoje slovo...."

,, Paule, to musíme udělat...  Ty a já. Seurat, Cézanne, Lautrec, Rousseau.... musíme všichni pracovat společně na jednom obraze. To bude pravý malířský komunismus - každý tam dáme, co umíme nejlépe. Seurat vzduch, ty krajinu, Paule, Cézanne povrch věcí, Lautrec postavy, já slunce a měsíc a hvězdy a společně bychom mohli být jeden velkolepý malíř..."

Gauguin se chraplavě rozesmál a z oblohy se sneslo hejno vran. Vrhaly se na Vincenta....

,,Pojď, Vincente, zajdeme k Louisovi, musíme oslavit ten tvůj velkolepý nápad."

Gauguin si vzal děvče a šel s ním nahoru. Rachel si v kávovém salónku sedla Vincentovi na klín:

,,Nechce se ti se mnou nahoru, Zrzku?"

,,Ne, nemám pět franků..."

,,... tak mi dáš, Zrzku, místo nich svoje ucho?"

,, Dám."............

poznámky :

Scénář vznikl na základě 800 van Goghových dopisů adresovaných svému podporovateli, bratru Theovi. Příběh vrcholí v červenci 1890.  Vincent se právě léčí z depresí. Postřelí se a o dva dny později, ve svých 37 letech, na následky tohoto zranění umírá. Okolnosti jeho smrti nebyly nikdy zcela objasněny a právě film S láskou Vincent se snaží po nich pátrat.

Recenze, které dopručuji přečíst i díky obrazovému materiálu a zachyceným podrobnostem projektu, který trval bezmála osm let celkem.

http://25fps.cz/2017/s-laskou-vincent/

https://magazin.aktualne.cz/kultura/s-laskou-vincent-do-kin-miri-animovany-film-o-van-goghovi-je/r~27a0c944df3e11e7ad1e0cc47ab5f122/?redirected=1518389066