Nedělní politická glosa o indiánské modlitbě k mrtvému jelenovi

Tou první scénou filmu Poslední Mohykán je třeba otvírat celou rozkošatělou vědu jménem dějiny umění. Jde o pochopení nenadřazeného a víceméně rovnocenného postavení člověka vůči zvířeti, kterého skolíme a stojíme nad ním vítězní.

Ústřední Edelmanova melodie zmíněného  filmu se bezpochyby řadí k hudebním peckám typu kvílivé harmoniky z Tenkrát na Západě, erotických Schodů do nebe, melancholické Bakerstreet, či dešti, co jde a já jdu s ním, od původních Black Sabbath.

Jenomže tohle mrazení někde za krkem máme i z té první scény, kterou sice v knize J. F. Coopera  nenajdeme takhle, ale ve filmu je víc než výmluvná. I proto, že k indiánské kultuře tyto modlitby k jelenovi patří; jelen je i v jiných kulturách především ztělesněním síly. Jedná se tedy o okamžik, kdy bílý lovec Sokolí oko skolí jelena a indiáni Čingačgúk a jeho syn Unkas indiánskou řečí k mrtvému zvířeti promlouvají:

,,Odpusť nám, bratře, že jsme tě zabili. Vážíme si tvé odvahy, tvé síly a tvé rychlosti."

 Řekneme, že je to vlastně pohádka. Ale všechna, i ta prehistorická, lovecká magie, je jen jakýmsi dodáním síly člověku před někým, kdo zaslouží úctu, ač si na něj zhlediska přežití potřebujeme nutně troufnout. Kultury, kde jedinec vzhlíží k pantheonu zvířecích podob, to je už jinou kapitolou.

Tady je důležitá právě tato scéna. Vlastní divochům, co jim s křesťanstvím Kryštof Kolumbus trochu zavařil, ale jak vidno, Cooperem popsáno a historicky i jinak doloženo, ještě ani v době války Francie proti Anglii v polovině osmnáctého století, jistou kulturu jim, americkým indiánům, nesebral.

Pojďme se od nich trochu učit. Neumíme to. Anebo umíme, ale od toho, kdo to takhle čestně a hezky po indiánsku neumí, se ani po týdnu úspěšného lovu na jelena (relativně silného soupeře), neumíme distancovat, ač je jinak náš.

Akorát včera. Stalo se něco, co zkrátka potěší. Takové malé setkání s někým, kdo volil před týdnem jinak než já. Volil s velkými výhradami, tak trochu natruc a docela srdnatě mi ale povídá:

,,... no... holt jsem ho zvolil, ale to chování pak hned po zvolení, to teda ne. To by neměl, to můj šálek teda není, to bylo strašný."

Dotyčný je volič vítěz. Nechci po něm, aby sílu jeleního soupeře uznal, hezké by to bylo, patří se to jako samozřejmost, ale výhradu k síle jelena mám nějakou tu malou ostatně i já, a tak to z něj netahám.

Ale jednoznačně patří tenhle mužský výš. Výš než bílý lovec jelena a než někteří, s na hrudi vetknutým Písmem, co údajně jednoho každého vylepšuje a předělává ho z divoka do kultivovana.

Lovcům každým vítězstvím narůstá sebevědomí a mužská čest. Vždycky...za každých okolností. A z každé získané trofeje. Můžeme lovit jelena a pobíhat po vzoru Unkase, onoho posledního Mohykána, můžeme pobíhat spolu s ním, s vítězem. Pokud ale vítěz nezná řeč indiánů, řekněme to za něj. A pokud navíc rituály divochů dodržovat neumí, měli bychom umět říct... jsem sice s tebou, ale něco není můj styl a moc málo styl indiánů.

Hezkou neděli všem, kteří se stali stranou vítěznou a zvládli třeba tady, na blogu, říct: mrzí mě ta mého lovce řeč, co z něj dělá lovce a vítěze druhé kategorie. A tu neindiánskou řeč a řeč, co měla být a nebyla, nebudu obhajovat.

Já našla jednoho. Hezkou neděli, Járo...i když nejsi nikdo známý z televize, nikdo, kdo se hejbá, kam se hejbá Sokolí oko, nikdo, kdo by byl vítězem nad klávesnicí zdejší sítě...jsi normální chlap z ulice. Volič pana prezidenta. Docela indián.