Ne! Želvy nemohou létat a děti někde ani chodit. Táhněte do snu, co vás probudí...

 Vztek, lítost, Reportéři ČT. Takové to přesdržku všem... Ne, já tu reportáž neviděla celou a já se nevracím...nezlobte se. Já se s ní setkala, když maličký kluk v modré košilce nastupuje do auta. O berlích... jedna noha - pahýl.

 Pondělí, tři dny zpátky - Reportéři ČT.

Jedeme s ním podél zaprášených riun sesypaného města do centra, kde se dělají náhražky končetin jak na běžícím pásu. Vítejte v Aleppu. Městě, co se jeho historie posledních let píše jazykem hrůzy. Projeďme se po něm. Kolem mudrlantských kluků, co dospělácky rozhazují rukama a... ta náhlá střelba za valem trosek? Zvyk... tváře, kdy je dětství za zenitem. Kolik jim je? Dvanáct? víc., míň...Vcházíme do čekárny a s malým pacientem usedáme. Doktor ohmatává pahýl - není to moc dobré. Vede nás dál. Holčička, asi věděla, že ji budou natáčet, asi jí to řekli...Má krásnou kytičku ve vlasech, červenou, takový stejně červený má i svetřík, vypadá svátečně... taková bolestná chvilinka televizní slávy. Přebolestná. Doktor říká, kulantně to říká .... tohle je vysoká amputace. Věru vysoká. Víme? Jak vysoko nám sahá noha? Kde nám končí...děvčátko si nandavá botu, shýbá se... a vy se díváte a ... já chci říct: táhněte k obrázkům, do zlýho snu, co probudí. Táhněte s řečmi o manipulaci a dojímání. Táhněte, vy, co máte ve všem jasno...a mě tohle odnáší celých deset let zpátky.

...  tříletý šilhavý chlapeček chytá ozvěnu v obřích betonových rourách - mami? tati?  pláč v tunelu, ozvěna. Čtrnáctiletý  Kak - Satelit, co je tu kápem, chlapi - já vám to vysbírám, seženu děti, kšefty se musejí hejbat, kšeftu se má jeden naučit zavčasu, jasnovidecký Bezručka, citlivý kluk, co by tak ochránil, co tak miluje, svoji sestru, co se sama jako maminka-dítě toho maličkého šilhavého ujímá, upíná se na něj žitím, ona, co ji možná znásilnili vojáci, co možná před jejíma očima zatočili s jejím otcem a naložili s její matkou... a pak, pak rodiče nebyli. A jsou jen ona a on. Bratr, co přišel o ruce... Já nepudu, ty jdi. Ty máš obě nohy, já už mam jen jednu... no ale já mam zas jen jednu ruku, ten ať jde, ten má všechno... já už nemůžu...nemůžu přijít i o druhou - totiž- maličký šilhaveček utekl. Utekl někam k břízkám přes nebezpečné minové pole... je třeba se domluvit. Je třeba to vyřešit a dojít pro něj, dohodnout se v téhle radě deseti a dvanáctiletých...co tu nějak zbyli...bez rodičů, bez nikoho v tomhle dětském společenství, kde jim přilepšuje k přežití vyhledávání min - kšefty pro dospělé.

Spisovatelé se mohou upsat, reportéři ufotit, mnozí ukřičet - křik jako bumerang se vrací o to razantněji nazpět. Vysvětlování, varování, hlavně strach o to svoje a naše. Naše - to zní lépe. A hlavně O-STRA-ŽI-TOST!, ta  především. Ta nejvíc. Bušíme do PC, a za oknem našeho pokoje se kymácí lípa, cinká tramvaj, demonstrace si v navigaci hledají cestu dlažbou bez výmolů podél výloh s rozsvícenými neóny. Kongresovým sálem hřímají hlasy ochranitelských protipřílivových programů a hostesky v byznysoutfitu v malém pukrle stavějí na bílé ubrusy sklenice s vodou pro naše upracovné hlasivky. Dobře... a teď jděte domů... mám tu jistý návod, možná zlej sen.

Jděte domů a pak si uřízněte nohu. Vemte motorovou pilu a udělejte to. Vy! - ne, ne nikdo jiný...Vy. prosím, říkám to přece dospělým, nebo ne? Války si vymýšlejí dospělí, nebo snad děti? Uřízněte si ji. Hned a hezky až nahoře, nešiďte to, co možná nejtěsněji u vašich pánských i dámských přirození. Proveďte vysokou amputaci... no, tak už víte, co to je. Počkejte, teď si sedněte, chce to odpočinek... jo, balanc držet, chápu, s jednou nohou... zavažte si botu, shýbněte se... zase ta rovnováha.?.ajaj, to se naučíte. Ještě na tohle se chci zeptat - prosímvás, vám je kolik? Čtyřicet, padesát, šedesát... no to už máte plno věcí odžito. Milování máte zažito, tolik krásných poloh máte v paměti ... počkejte, vy se bojíte, že se nebudete líbit možná, ted, když máte tu jednu nohu jenom. Hm... nebojte, třeba vám já i ostatní budem držet palce. Budeme přát. Jako téhle malé, at ji proboha či proaláha svatého potká opravdová a krásná velká láska. Opravdová. Nebo takhle - máme pro ni, pro tuhle dívenku s kytičkou něco jiného než nějaké tohle hezké přání? Co říkáte, že nemáme...aha, nemáme nic. Ani pro ni, ani pro toho malého, jejichž rodiče možná litují, že tu setrvali, že nehodili pár věcí do rance a neutekli - ne já zas nechci dráždit, já vím, že mnozí říkáte, at zůstanou, kde jsou. Víte, ti rodiče... třeba uvažovali i takto: Co když mne zabijí? Co bude s mými dětmi? Co může?...a... Co musí? sirotek... co mu zbyla ulice, ruiny a dá-li anděl - někdo, kdo mu řekne - a čí ty jsi? 

A i kdyby - co mu jednou, až jen maličko povyroste, nemusí přijít vlastně nijak cizí vzít kvér... a jít...Tovíte, když si v dětství zvyknete... kolo je od toho, aby se točilo.

Před deseti lety jsem seděla na křesle a nevěděla, že budu tohle psát. Zapnula jsem vytipovanou věc a po jejím odvysílání bezpečně věděla jedno. Muselo by teda vážně být, abych celou dobu ještě u nějakého filmu osmdesát minut nechala bezděčně téct slzy, nenutila je vůbec k zastavení, rezignovala na přemáhání a podvolila se stavu, kdy se z vás řinou ty slané potoky a vám je to zcela jedno. Mísí se ve vás bezmoc, vztek a máma a trauma a všechno...

------------------------------------------------------------------------------------------

Želvy mohou létat... film, kdy děti bez rukou a bez nohou jsou dospělejší než dospělí...

Poznámky:

1)  reportéři ČT - poslední reportáž - Děti z Aleppa

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1142743803-reporteri-ct/217452801240034/

2)  zkuste si dát do vyhledavače Obrázky - děti z Aleppa a zkuste najít dítě, které nemá výraz dospělého...děkuji

3)  zkuste si dát do vyhledavače Obrázky - děti o berlích, nebo bez nohy , nebo něco takového...

     já našla  mračna  oúrazovaných celebrit s úsměvem na objektiv...já vím, že to bolí... já vím, že je to možná záležitost fotoetiky - dítě tam nenajdeme... mělo by tam být.

4)  Donald  Trump v pondělí vydal vyhlášení, v němž po masakru zaznělo - taková neštěstí se dějí všude, ale zbraně s tím nemají nic do činění

5)  Chris Rea včera v kongresovém centru zakončil svůj koncert slavnou Road to Hell a  na velkoplošném plátně posledními tóny skladby ve videu nechal přeběhnout vyděšené  vietnamské děti v útěku před napalmem

https://zpravy.idnes.cz/foto.aspx?foto1=JB32e062_vietnam112.jpg

6) a Joseph Heller, ten napsal  toto:

... ta zbědovaná postavička v něm probudila tak dusivý soucit, že se mu chtělo napřáhnout a udeřit toho bleďoučkého chlapce do jeho obličejíku a zbavit ho tak života, neboť mu připomněl všechny neduživé děti Itálie. Způsobil, že Yossarian začal myslet na všechny mrzáky a hladové muže, na všechny ty němé a odevzdané matky  s utkvělýma očima, kojící téhož večera někde v nepohodě svá nemluvńata z prochladnutých cecíků, lhostejně vystavených  témuž syrovému dešti. Krávy. Jako by ji přivolal, minula ho nějaká matka, držící dítě v nějakých hadrech a Yossarian ji zatoužil zabít, protože mu zase připomněla toho chlapce v tenké košilce a záplatovaných kalhotkách a veškerou tu zdrcující bídu světa, který zatím ještě nikdy nedokázal poskytnout dostatek tepla a jídla a spravedlnosti všem lidem a v němž se dařilo dobře jen hrstce bezohledných chytráků. Mizerný všivý svět! Kolik lidí strádá, kolik domů je na spadnutí, kolik manželů je ožralých, kolik žen je bito, kolik dětí se právě třese strachy a je surově zneužíváno a opuštěno...

( J. Heller - Hlava XXII)

--------------------------------------------------------------------------------------------

Želvy mohou létat

Film jednoho z nejpozoruhodnějších íránských režisérů současnosti Bahmana Ghobadího Želvy mohou létat byl natočen v autentickém prostředí kurdského utečeneckého tábora na irácko-tureckých hranicích v roce 2004 a vrací se do období několika týdnů před americkým útokem na Irák. Ghobadí, sám kurdského původu, se rozhodl jej natočit poté, co těsně po skončení americko-irácké války přijel do Bagdádu a stal se osobním svědkem otřesných dětských osudů, které za sebou poslední konflikty zanechaly.

"Děti jsou totiž v každé válce jejími prvními oběťmi. Každému to bylo ale úplně jedno. Rozhodl jsem se natočit protiválečný film."

Děti, které v Ghobadího filmu vystupují, jsou samozřejmě neherci. Jejich výkony však působí nesmírně autenticky. A ve světě neexistuje režisér, který by dokázal s takovou znalostí a přesvědčivostí odhalit skutečný život obyvatel těchto krajů, známých v západní Evropě jen z populistických hesel, jimiž se ohání světová politika.
Film, který je prvním iráckým filmem natočeným po pádu Saddáma Husajna, viděli diváci rekordních osmdesáti filmových festivalů! A o tom, že Ghobadího nemilosrdná, syrová výpověď zapůsobila po celém světě, svědčí řada čtyřiceti mezinárodních a tří národních cen.
(Česká televize)http://www.fdb.cz/film/zelvy-mohou-letat-lakposhtha-ham-parvaz-mikonand/

Proč tento film?   

Těch důvodů je několik: protože je to první film natočený v Iráku po pádu Saddáma Husajna, ale nevypráví o Iráku bez Husajna. Protože je to film o válce, ale vojáci v něm nebojují. Protože v něm všechny hlavní role hrají děti, ale není to dětský film. Děti jsou v tomto filmu víc dospělí než dospělí. Protože když malá Agrin upře svůj pohled do kamery, je v jejích očích víc, než co by kdy slova mohla vypovědět o době, ve které děti ztrácejí nevinnost dřív než mléčné zuby.    
Radim Habartík, Aerofilms