28. říjen nablízku a v něm mezi všemi vyzývaný Jarek Nohavica

Sobota večer, volby ustupují ze slunce, fanfáry z Libuše, tóny husitského chorálu, vchází slavnost. Předání státních vyznamenání prezidentem ČR. Chvíle, v níž je (bohužel špatně) největším očekáváním, kdo bude srdnatý a nepřijde

Píše se zhruba půldruhý měsíc od okamžiku, kdy prezident vyjevil, že chystá Těšínsku dárek - ocenění Jarka Nohavici státním vyznamenáním. V ten moment se strhne slovní smršť radilů z řad mediálně známých, ale i z ústavů Nejvyšší bezpečné domácí gaučové etiky. Problém by to asi nebyl, kdyby si každý vzdychnul a bard Nohavica by v tom figuroval jako ten, komu vyrašilo dilema, ale že se mu to ocenění přeje...tečka. Smršť však svými patetickými ústy převálela všemi směry slovo Pokání. Udával jsi, ale když si to od Zemana nevezmeš, máš jedinečnou příležitost, barde Jarku, ten svůj úkrok napravit. Poctivěji řečeno: Znárodněný barde, tohle se od tebe čeká. (ponecháme teď stranou pro nejednoduchou analýzu momentální možné rozpaky - bard Nohavica v sobě vždycky patriotismus k svému kraji měl a jeho dílo by neměla zastřešit jedna nějaká fotka)

Netřeba zdůrazňovat, že i kdybychom popřeli, že dotyčný tehdy neprozradil stejně nic, co by tehdy už o Krylovi nevěděli, nevyvrátíme, že jsme u toho namlouvání nikdo z nás nebyl a že si StB našla Nohavicu, nikoli on ji.

Bohužel se však vtíravě nabízejí důrazné otázky na průběh osobních setkání s StB těch z řad gaučových morálních elit, zrovna jako se vnucuje připomínka zveřejněného doporučení Michala Horáčka, obsahující pár úchvatných pasáží. O lepší příležitosti, o přiznaném partnerství, o tom, jak by se nepřijetím Jarek Nohavica stal tím, koho si bude kandidát Horáček vážit dokonce - považme - i nejen jako písničkáře, snad že myslel i jako člověka.Touhle písemností nechal prezidentský kandidát spadnout bradu všem okouzleným, jak príma prezident svobodzáruky by byl. To je zkrátka obrazem víc než smutným a naneštěstí sebepropagačně usazeným v rámu z pojmu "svoboda nepochopená" a techniky "doporučování" s příchutí odéru předrevolučních časů. Říká se to v předešlé úctě k textaři, jehož emoce nás bavily a my na ně čekali. Branže zažitého však ubírá lesku racionálněji uspořádané personě, co má viset ve školách a která už teď někoho veřejně znárodňuje.

Povšimněme si dvou zásadních věcí. Tou první je sama osobnost básníka - záběr témat, proč ho máme rádi. Proč to, co v době rozezpívaných socialistických festivalů a sálů sice neuměl jen on, ale málo platné - uměl to ze všech nejlíp. Čím si nás získal. Proč u něj fungovalo napojení k nám a proč fungovalo naše napojení k němu, když vyloupnul z těla nejniternější pocit marností i štěstí, pohladil slovem vědoucího přítele a my, co na tohle napojení čekali, mu v utěšení děkovali. A proč tohle funguje dodnes? Tajemství, které odhalíme podobně u pořád vyprodaných Cimrmanů:

Umět víc než být jen revolučním protestrebelem a nezkamenět v čase.

Tématem Jarka Nohavici nejsou a nikdy nebyly okaté protestsongy, ale vždycky to byl člověk kdysi tehdy, teď a pak - ve svých nejhlubinnějších obavách. O lásku a život, o svá vlastní selhávání, o svém srdci a vině, o bídě a štěstí svých životů. O klukovi, co se v něm po wolkerovsku rodí chlap, který se chce prvně v životě pomilovat se stydlivou Mariií, on  - právě husita, co musí nejdřív bojovat. O mužském, co touží křehce, ale šíleně, zatímco se žena koupe, o špatném svědomí sebe - Darmoděje, o bláznivé Markétě se svým nejčistším světem, o obžalobě Boha - kdy do slov vstupují jen kroky v třeskuté ozvěně, o smíření se remarqueovskohrabalovsky s "nepřítelem", v krajině po bitvě. Trhá květy své židovské nevěstě a smutně velebí, že jeden netuší, co člověk člověku jednoho dne udělá. Jako rozmilovaný chlap opuštení hned tak nepřivykne a jinde jako rozhořčený by s koňskými handlíři vyrazil dveře... rád. Tohle prostestongem asi je, ale sumasumárum jeho témata - jako věčnost sama. Navíc básník, co v dobách, kdy jsme ,,Rusa,, měli plné zuby, uměl poukázat na šíři a hloubku téhle obyčejné duše. A my to od něj  vzali, protože nám ukázal, že politika je jen obal, ale duši máme na tom kulatém světě utetelenou všichni stejně.... Sorta básníků, co rebelují ne tak pro okázalost věcí politiky, ale pro člověka. Vrh srdcařských Šrámků a Gellnerů, co štěstí vidí v něžném i divokém milování a obyčejném chlebu na stole mezi mužem a ženou. Smutek pak v nepochopení věcí - pane hejtmane, proč kůň ... a pane prezidente, vy mě pochopíte, vy přece dobře víte.

Náš pan prezident možná leccos nechápe, leccos neví, nikdy jako prezident nepochopí a tak trochu rozdává vyznamenání za vlídný pohled do očí. Jsme u věci druhé.

Největší katastrofou pro národ je nemít své vzory - o ty jsme se nemálo v poklonkování jiným sami kdysi připravili. Nevědět, neznat ty vzácné současné a mít za hrdiny ty, co řeší dilema, do jakého klubu přestoupí, to v lepším případě, v tom horším, kterého večírku se zúčastní...

28. říjen je proto vskutku svátkem a není vůbec na škodu přivábit k televizi sebe i děti a nechat se tou atmosférou pohltit. I kdybychom nechtěli a pro mladé to nebylo tím pravým akčňákem, nejde neslyšet a nezpracovat aspoň marginálně slova ceremonie, která komentují životy a zásluhy. Lágry a věznění a práci pro nás pro všechny: pro zdravé tělo, objevy techniky, vědu, věci léčby duše - tam spadají pěvci. Kdy jindy tyhle jinak utajené hrdiny vidět a vnímat, že to oni jsou ti vzoroví! A že důležití jsou oni, ne ty ruce, které jim tohle vyznamenání vetknou na hruď. Ne kamerou zabraná záda a profil někoho, kdo se trochu samolibě ve svých činech začíná považovat za stát.

Je třeba říct, že zmíněné ocenění státu, nikoliv rozmaru, který se prezident Zeman snaží z vyznamenání svévolně udělat, si Jaromír Nohavica dávno zaslouží. Zaslouží si také bez jakýchkoliv nátlaků systémem znárodnění svého Já ponechat svobodu rozhodnutí - přijmout - nepřijmout. Nezaslouží si cupování zrovna on, který si možná neházel popel na hlavu v té ošemetné kauze, ale svou duši poctivě k cupování vždycky dával, a to v předkládání svých vin až na kraj lidského příjemna. Jistým mravním bodnutím pro nás je, proč vždycky zásadně bez výčitek, ale přece - si na pomoc spíš bere anděly než kohokoliv lidského. Nevyčítá, nekáže, chápe a ne na nás - ale na Anděly, jako na ty jediné, své osobní strachy v písních přenáší.

 Většinou se nevyznáme v těch všech řádech a oceněních a spláchneme to do pojmu státní vyznamenání. V sále toho večera vstávají z křesel stejně důležití hrdinové - protekční vedle nich nechme prostě stát... řeč je o těch opravdových. Když však začínáme mluvit jen o některých, začneme-li na ně klást větší důraz, dokonce je vyzýváme a mluvíme-li o nich víc, nedá se svítit, ale vzkazujeme tímhle vším těm ostatním do sálu jedno. Ocenění "tohoto" má pro nás nějak zásadnější význam. Zásadnější než té paní, co pomáhala za války dětem, významnější než vyznamenání starého muže, co prošel vězeními a nezlomili ho, je nám víc než vyznamenání záchranáře, sportovce, který s českým lvem na hrudi světu říká, jak jsme dobří, badatele, díky němuž žijeme déle.

 Mediálním humbukem kolem jednoho vyzdvihovaného vytváříme bohužel něco jako sedláčkovskohůlkovský protekcionalismus z druhé strany, domýšlet pocit vědce, jakož i Martiny Sáblíkové - proč je nikdo nepřemlouvá, tu radši taktně nebudeme. Jaromíru Nohavicovi šlo vždycky o vyzpívaný pocit nejobyčejnějšího člověka... smiřme se s tím, že vždycky toho lidového. Lze se tedy domnívat, že tyhle tahanice kolem své osoby, to napřímení pozornosti směrem k jemu samému, mu jsou možná, pro to vše vypsané, vůči těm ostatním bytostně nepříjemné a jako nedůstojné by to měli vnímat i všichni vzývající... A upřímně - do jeho vztahu vůči prezidentovi nikdo ani nevidíme.

 Mnozí si všimli letošního neudělení vyznamenání kardinálu Vlkovi, nepatří to asi do vysvětlené kategorie - uděluji strašně nerad in memoriam, jako spíš do sliny - že pan Vlk akorát rozděloval. Věc je tu zmíněna jen okrajově pro ilustraci, jak se státními vyznamenáními prezident žongluje, podle stupně bratření. No, právě, řekne si možná řada lidí. Jenže přiberme k tomu jeden fakt. Odmítnutím vyznamenání našeho státu tak trochu přistupujeme na prezidentovu dětskou hru.

Promítněme si třeba všechny, kdo se o vznik našeho státu před devětadevadesáti lety zasloužili a zabrusme klidně i do historie velmi hluboké. Pokud tam nalezneme jméno Miloš Zeman, veďme seriózní debatu. Na tuto dětskou hru - tomu dala, tomu ne - je  proto možná velmi dobré prezidentovi nepřistupovat, vyjdeme-li však z pojmu demokracie a svoboda, je nutné přijmout i postoj, kdy je přijetí  pro dotyčného věcí nepřekročitelnou. Každopádně - stát je stát, jsme to my, co vyznamenání navrhujeme, jsme to my a naše historie. Stát není jeden, co má osmadvacátého k dispozici ruce a byl zvolen dle litery jako smiřující reprezentativní osobnost, která si ovšem tohle do repertoáru své rétoriky tak zcela nepřibrala.

Těšme se tedy v sobotu na všechny, kdo si pro ocenění státu přijdou, a chápejme všechny, kdo si svou účast  ve Vladislavském sále zcela svobodně rozmyslí.

https://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=561987