Veronica Francová, nebezpečně krásná kurtizána Benátek šestnáctého století je obviněna z čarodějnictví. Bouřlivý proces je sledován a ona omilostněna... ale v soudním sále padne otázka, kdo z mužů se jí zastane, kdo s ní souložil a potvrdí, že čarodějka není. Vstanou jich zástupy, aby taky ne. Je nádherná, žádaná, bystrá zrzka, co v klášteře nehorázně provokuje abatyši, když smyslně svými ústy vychutnává banán, později ve stopách své matky brilantní básnířka v duelech galantní poezie a excelentní souložnice těch, s nimiž v básnictví zápolí. Znáte ten film? A tak znáte i to, kdy muži povstanou a divák se začne smát. Protože toho hřebce v její posteli sehrál i ten věkem sešlý dědeček, co ho dva muži pomáhají s vypětím sil postavit a pomáhají mu i zdvihnout ruku. I já s ní, prosim pěkně, spal! Usmíváme se, říkáme si: ježiš.
Goethe vidí Ulriku a jiskra přeskočí, Goethe ví, že nešlápne vedle... ta vzpominka na její maminku, bože, ta nezapadne, přičemž si rád vzpomene - už to je tak dávno. Bože zastři zrak ... na Ulričinu babičku. Aspoň se to říká.
Je mi kolem třiadvaceti a v temném domě mého podnájmu sousedím s osmdesátiletým osamělým mužem. Veselý a hodný stařík, jen nechápu, proč byl v kriminálu... aha, říká, komunisti. Jsem vychovaná, jak se slušně chovat ke starým lidem, a tak nosívám nákupy, pomáhám s uhlím, věnuju mu čas, donesu noviny, u kafe povídáme. Nějak nevím, že zatím přišel dopis mým rodičům. Prosí je o mě tím starým jazykem, chce mě za ženu...já o tom nevím. Občas tam za mnou přijde přítel a já si té změny chování, toho náhlého sousedova nebytí, trochu všimnu. Skončí to dobře. Řetěz na té temné chodbě mi hlavu nerozetnul, a když se mu v ruce zablýsknul nůž, byla tam už policie. Dneska tu dávno není a já se ho snažím chápat. Odpustit nejde.
A vidím dokument z vězení v televizi a tam v překladu slyším zpověď muže: Nemůžu za to, je mi přes sedmdesát, ale já miluju ty pevné mladé zadky, miluju sex a za to sedím. Je mi tolik a já si nepomohl, nejsem na odpis. Jsem ještě tady a ty věci mi pořád voní.
Tělo má opravdu nějaký vrchol, nejvyšší metu našich kondicí. Ale není psáno, že i když jako soupeři nepředběhnete své náctileté dítě v šedesátce, že nám v jistých oblastech těla není lépe i později. Jenže zatímco u žen se může touha po sexu i orgasmus do nejsilnějšího prožitku uvelebit klidně po padesátce, u mužů je to otázka složitějších záležitostí, které nejsou tak zcela v jejich moci. Ač sexuální zdatnost olympionika spadá univerzálně vzato do roků dvacetiletých a třicítky a čtyřicítkou a padesátkou se už kdekdo v téhle intimní sféře cítí hůř, nejde to evidentně zaměňovat s nechtěním. A to je nejsmutnější alfou a omegou věci, která neradostně dotváří pocity úzkosti na vrtkavé lodi života a stárnutí nás všech...u mužů, od přírody dobyvatelů, však s viditelnějšími ranami na duši.
Jako jurové se tomu gerontosouložníkovi kurtizány Veroniky budeme spíš smát a kroutit hlavou. Nedomýšlíme naše pohrdavé soudy - vedené ale jednou o nás. Muže i ženy vyššího věku, co touhu netají, označíme za poněkud perverzní, všechny šedesátileté novotatínky typu Anthonyho Quinna, odsoudíme, Liz Taylorové nám budou k smíchu, ale brada nám spadne v okamžení, kdy naše vlastní čtrnáctileté děti točí očima, že jsme jim přece život už dali a už to ve čtyřiceti - to dá rozum, dávno neděláme. Připadně, když se dozvědí, že děláme, jako zásadní neznabozi odloží mobil a pokřižují se. Velkoryse ze světa sexu rodičů přijmou misionářskou polohu a pod ostatní polohy a praktiky se podepíší vlastní krví, že to už u rodičů není možné. A že i masturbaci, co patří celosvětově jim, si vzít nenechají. V lepším případě trochu tápou, položí-li před ně čtyřicetiletá maminka těhotenský průkaz (co nového bráchu pojmenovává osmým týdnem) a jim s pohledem na tátu v hlavě sepne, že čáp v tom prsty ani perutě mít nebude. Je zkrátka dobré, aby děti měly adekvátně k věku povědomí, že sex patří všem, i těm starším i ještě starším, i rodičům. Domnívám se, že se tím buduje jejich otevřenost i pro lepší vciťování se do věcí, pro rozlišování vlastního bezpečí a pro pochopení druhých.
Vciťovat se a chápat tyhle věci intimity je těžké už proto, že se svými pocity jsme zvyklí se raději schovávat, schovávat svá nemladá těla a tajit. Zhlediska uchování soukromí a jistých konvencí je to společensky nutné a i lidsky pochopitelné, ale daní za to je, že prolomit tabu vhledu do našich smutků pak může jen film, knížka nebo vězeň, který v dokumentu otevřeně řekne vše - nemá co ztratit. A tak svorně k stáru tajíme smutek z toho - bože byl jsem taky takový, ty chvíle voněly a byly tak krásné! Tyhle pocity, věřme, že nemizí. Oč smutnější je zrada těla léty, která se kupí.
Ani tohle nelze aplikovat na všechny. Jsou ti, co řeknou - šťastně jsem tohle dávno zamknul a nikdo už mi nenutí dělat ty směšné pohyby. Prožitky se napřímí jinou cestou, at už jsou to u žen rukodělné práce či častěji vnoučata, u mužů excelentní politické rozjímání - neřku- li přímo politika v reálu, neřku-li touha válčit. Slovy jednoho známého: Protože nám to nestojí - svět válčí.
Hlavou by nám občas nad rámec samozřejmých úvah mohlo proletět, do jaké míry si ještě senioři mohou a chtějí ukrást něco, co voní přece jen víc mládím, v jakých úzkostech, že tohle už nikdy nebude, se ocitají? Jak se pak možná i mohou pohybovat v extrémech svých myšlenek, činů, kolikrát i vyhrocených mou osobní zkušeností. Muži ale i ženy, které kdosi přestal náhle objímat, a už nikdy jim nevetkne políbení do vlasů a i ony se se svými touhami musejí třeba zčistajasna schovat... chodit za nimi v tu chvíli nebudeme...objímat častěji je máme.
Vladislav Vančura píše ve svých Obrazech, že Kosmas a paní Božetěcha se nesmírně milovali do pozdního věku... podotkněme, že celibát byl tady u nás ještě přede dveřmi a že je štěstím, máme-li partnera, a je-li, že na tyhle věci slyší. Protože o předčasné zestárlosti jednoho z partnerů se píší knihy a je o tom i jedna hezká černobílá detektivka.
Jak tedy nahlížet na veškerá námi označená perverzní chtění, když starší muž a nakonec i žena zatouží po chvílích a ví, jak se ve společnosti na věci díváme? Jak tyto věci přijímáme? Jak neotevření jsme? A jak oni je mají dát vlastně znát?
Kdysi jsem dojížděla do jedné obce a s řidičem autobusu - mužem o dost starším, vždy prohodila pár slov. A jednou i to, že těch jízd nebude už moc, že přesidluji jinam. A tak při tom dalším kupování jízdenky mi jeho vrácené peníze putovaly do dlaně s lehkým zašimráním a delším podržením té mé ruky v jeho ruce a s výmluvným pohledem do očí...a mě postrčila fronta.
Dneska, jako i kolikrát, mi zamával...jako vždy, když mu přebíhám před autobusem, kterým už dávno nejezdím a nikdy nepojedu. Usmějem se na sebe, já z chodníku, on zpoza skla. Usmívám se pak docela dlouho. Tajemství a dveře k pochopení.
Věci jsou složité a tento text neobhajuje žádné nebezpečné jevy a deviace chování vzdálené normám. Chce se jen přiblížit pocitům, co jednou obestřou každého z nás a o kterých se nemluví.