Jeroným v kalendáři dá vzpomenout opomíjeného Jeronýma Pražského

Jeroným má dnes svátek, a seč je v kalendáři i Ráchel, zůstaňme u něj. Latinsky Hieronymos znamená muž se svatým jménem a my ožijeme skoro kacířskou mystikou Boschovou. Jenže náš Jeroným Pražský je neméně pozoruhodný. Hrdinný muž.

 Tohle jméno je dnes vzácné a k nenalezení jako vltavín. Mám to štěstí, že jednoho znám, a vzhledem ke kořenům a viditelné snaze rodičů ho k širšímu vzdělání i postojům života vést nepochybuji, že tohle jméno nedostal jen z rozmarného bloudění kalendářem.

Každopádně je v širokém okolí jediný a člověka napadá, jakou má souvislost věnování jména, či spíš frekventovanost věnování, aby se pak jméno pospojovalo se jménem osoby z historie, která cosi znamená. Nenapadá mě to jen tak, protože když křiknu Hieronymus... dav vyskanduje Bosch. Tajuplný malíř, jehož atelier vidění je plný bizarních pozoruhodností, malíř, který neváhal Boha posadit do kupky sena... no, to je jediné, co už totiž může. Dívat se na tu lidskou spoušť. Dodnes je opředen tajemstvím, proč církev neprostestovala, najdeme-li v jeho obrazech tolik rafinovaného nemravna a obrázků připomínající v nadzemsky geniálních fantaziích ty nejpěknější intimní věci obou našich pohlaví.

Jméno má podoby i jiné - Girolamo, Geronimo, Jerome, Jerom... a my bychom asi dokázali obsadit do nich postavy literárního světa i světů jiných, ale je pozdravíme a stačí.

 Náš Jeroným jasně probudí, a možná že také vůbec neprobudí, jen toho jednoho. Jeronýma Pražského. Koho teď právě maličko zabolelo srdce nad nevděkem světa i historie, ví asi víc. Komu to připomnělo jen osobnost kruhu Mistra Jana Husa, zlobit se na něj nedá, dobře, že aspoň ví.

Máme-li  vyjmenovat život, skutky  kazatele Jana  Husa, objasnit mistrovým postojem onu ,,slavnou,, smrt, budeme tohle všechno znát. Jeroným Pražský se zmiňuje jako jeho stoupenec, rovněž jako ten, který navazoval na myšlenky Viklefovy a pak bývá v dějepisných knihách , že i on byl stejně jako mistr  Jan upálen. Domnívám se, že je někdy škoda, když se celebruje jen někdo a jinému, který je dost možná odvážný neméně, či i vice, je shodou okolností i těch, co historii podávají budoucím, postaven za závěs, tedy se mu tolik nevěnujeme. Říkám to i tehdy, mám-li zcela vztah k MJH konzistentně jasně uspořádaný a pevný. Jen podotknu, že se teď opravdu nejedná o kritiku církve a literatury....kde se mu věnuje pozornost. Jedná se o takové to hodit jeho jméno do placu na ulici mezi normální vzorek populace.

Jeronýma Pražského nikdo nenutil do Kostnice v květnu 1415 odjet, myšlenky MJH obhajovat a za mistra bojovat...zvláště když sám kazatel Jan z Kostnice prosil, aby on právě nejezdil. Proto je doopravdy dojemné, že tento čtyřmi univerzitami vzdělaný muž, který by jakákoliv zastání činit nemusel, přes veškeré varování do Kostnice putuje, tam v několika jazycích vyvěsi na dveře kostelů listiny s žádostí o veřejné slyšení a nakonec vyhodnotí situaci a sám v chvatu odchází, utíká. Zažije martyrium i tak...je na něj vydán zatykač, je uvězněn a nakonec zlomen k odvoláni. Jak už se občas stává, toto ponížené přišpendlení by těm cizím kardinálům stačilo, ne však těm domácím. Nakonec on, který odvolal, ani odchod z vězení nežádal, prochází pětidenním procesem, kde je rozargumentován a označen za nenapravitelneho...inu nenávist a fanatismus Štěpána Páleče a Michala de Casia učiní své. Jeroným Pražský má dva dny na rozmyšlenou, ale v závěrečné řeči všechna svá vynucená odvolání uvede na pravou míru, svá slova zavede do svého ryziho svědomí a své celoživotní postoje naopak zdůrazní a opět - i rok po mistrově upálení - správnost jeho myšlenek potvrdí. 30. května roku 1416 končí svůj život na kostnické hranici jako Jan a i jeho popel odnáší Rýn.

Svatek Jeronýmů je tímhle psaním věnovaný jemu. Totiž. ..Málokdy si odpustim vynechat přednášku jendoho svého bývalého profesora, jehož zájem je celoživotně namířen k osobě mistra Jana Husa. I on však poctivě zmiňuje, že na piedestalu by měl stát po boku toho známého spravedlivě právě tento muž, a to pro srdnatost, s jakou nastoupil do předem prohraného boje nikoliv za sebe....ale za druhého. A tak ostatní Jeronýmové maličko prominou, že jim k tomu jejich svátku přeju jen tak okrajově. Těšit je každopádně může, že jim rodiče dali jméno, které tady u nás vykazuje znaky skoro prvních nejvážnějších rytířů opěvovaných v eposech kvůli odvaze a statečnosti, v boji za jimi viděnou správnou věc. Příkladnost chování nést mužně věci čistého svědomí na svém štítě je v současných vodách mediálních hrdinů přece jen onen zmiňovaný vltavín....Jeronýmům všechno nejlepší.