Hvizd na perónu a čerstvěprázdninový Petr Vok rozhýbal své vagóny naplněné dneska trochu víc - to kvůli jednomu upálenému a dvěma s vírou v Jediného, pro nás do srozumitelné řeči přeloženou. Svátky.
Kolo jsem na poslední chvíli nandala do cykloprostoru vlaku, a na téhle plošině tak byla výjimkou mezi sedmi trampy s klasickou výbavou maskování všeho - až na drobné detaily. Leč i detail právě nemaskovaný sehraje roli. V přímé řeči by tu řeč zapsaná zabírala nehezké místo, a tak postačí spočítat České dráhy jako strašné debily, kreténů, co si snad myslí, že tu bude jeden sedět na chodbě na zemi, nepočítaných, hovada železničářská, kterým nedojde spoj právě ve svátek posílit - třikrát, a že jestli to průvodčí nevyřeší, tak jí to nejsilnější muž se stetsonem ověšeným mývalím ocasem osolí, že se z toho posere. Průvodčí, od přírody ochotná ženská, ne že by neustála solení, ale docela obyčejně těm, co stáli, ochotně nabízela, kde je ještě místo a ponoukala, ať si tam jde někdo sednout. A tak se stalo kouzlo a čtyři muži a jejich Margarety a Džejn a Bessie s nagelovanými nehty, omelírovaným rozcuchem s otrávenými ksichty pozvedli své usárny a k mému štěstí opustili cykloprostor. Lahodně jsem osiřela a průvodčí na mne jukla: jděte si sednout na tu rezervačku, tam už nikdo nepřijde na ta dvě místa... a kolo vám nikdo neveme, zastavujem až za půl hodiny.
Dostavil se čas na rozjímání, na to, co zbožňuju. Koukat z vlaku, užívat si, jak krajina mizí a nadějně se zjevuje zas nová, jak je docela obyčejně česky krásná a nad ní se honí mraky a pod nimi tečou řeky... a přitékají vzpomínky.
,,...tak na co čekáme?" řehot, kdy dobíhám se třemi kluky zaplaťbůh zpožděný vlak na Prahu, nevím jak držet pádlo a flašku a - nooo, pojdtě k nám, tady je ještě pět cenťáků volnejch - zase strašný řehot, protože nejen že vlak tady z Plzně po skončení Porty teče okýnky jako v Hrnečku vař, ale my máme logistiku jet z ní hned Sázavu. Vervem se do chodbičky, kde se všichni řežou smíchy, všude zeleno a hnědo, stany, kytary, spacáky, sedí se, stojí se, semtam vlčák, co se válí holce s copama po kanadách, kytary, ešusy a jeden na druhým. Do paní průvodčí se každý trochu strefí, že jízdenku neukáže, protože kvuli davu nemůže vyndat ruku z kapsy, ledaaa? že by mu hezky pomohla, paní průvodčí si nás všechny v smíchu srovná a vlak to nezajímá, vlak dělá, co má. Jede, ujíždí, uhání, funí, stojí na mezích. A občas se někteří obejmou a z vlaku je vidět třicet umávaných paží a je cejtit fňukání i naději, že prázdniny a léto jsou přece dlouhé. A my pak jedeme Sázavu a po břehu vídáme osady a trampy a občas s nimi jako ti řekou přinesení skončíme. Michal hraje na kytaru, do noci, a povídá se o cestách a o objevení věcí cestou s usárnou na zádech. Spáváme pod stanem i pod širákem a jednou jsme zase s nimi. To když nás na Stvořidlech rozbijou kameny a vyžene z řeky neúnosný déšť. Spíme ve sluji, která nese nějaký název. A jsou tu čtyři chlapi a nějaká Džejn. Krásná, voňavá listím a vlhkostí skal a... volností. Ráno si splete copy, ováže čelo koženou pletenou čelenkou - docela stejnou jakou mám i já. A pak klukovi, co nám až do svítání krásně vyprávěl, hrál na kytaru a my zpívali, vytáhne z pouzdra nůž se staršlivou čepelí. Tu z obou stran suverénním gryfem oleští o kraťasy na svém stehně a jako Ronja, dcera loupežníka, si čepel nastaví u očí jako zrcátko. A ty oči si tužkou na obočí vymaluje do ženského líbezna... a mně pak řekne : Na... Jsme tu dvě, sedíme na trávě, co se zbavila mlžné peřiny a co se trochu ještě zbavuje rosy, přes ramena máme kabátce se zapíchaným jehličím a kluci vaří v kotlíku čaj...který my dvě namalované ženské pomůžeme rozlévat do ešusů...
... ať si jsou Margaretty a Džejn i Bessie s melírrozcuchy a nehty a namalované, nejsou přece v lesích. Fungují ve svých životech a jako ženské všechny bez rozdílu se chtějí prostě líbit. Jen nevím, jestli by takový Jarka Mottl chtěl právě tu hubatou a sprostou Bessii vlaku Petra Voka vzít tam někam do dáli, tam kamsi za těmi lesy nějakými peřejemi. Jestli vůbec tenhle krásný český fenomén českého trampingu nestojí - s dobou, co dost povyrostla, smutně na nějakých jiných a podivných kolejích.
Je mi prostě líto trampů srdcařů, duší Ztracenkářů a Bobů Hurikánů, kteří uchovávají něco, co u nás nacismem počínaje nemělo na růžích ustláno, a když se zas konečně po válce trochu nadechlo, všechno, co zavánělo západem a svobodou, bylo v padesátých létech na indexu. Vydávané časopisy a tisky, snahy o uchování té svobody spojené opravdu srdíčkově s přírodou, všechno, co do sebe velice zvláštně, po svém a v Evropě poměrně raritně český tramping vstřebával. Co bylo přece tak často spojováno s vlakem - do kterých ti první tuláci někde v Americe naskakovali samozřejmě načerno, ale který byl jejich spojnicí, jak se toulat dál, vlakem, který v pátky v Čechách vždycky přetékal a byl prahem i raketou do svobody dvou dnů. Jak si vlak neodmyslíme od Hucleberryho Finna, aspoň toho v Páni kluci, víme, jak Tramp jede vláčkem za svou nakreslenou psí Lejdy do Saint Louis a vláček dělá hůhůhů, víme, co to znamená Lokálka a Expres a jak klukovi vlak holku smutně odváží a jak další kluci pak otřou rosu na kolejích. A jak Honzovi ani všem těm Džejnám nevadila tráva a nepohodlí a jak měly holky ocůpkovanou tvář milou, neuksichtěnou, ale prosvícenou sluncem. Jako ji třeba mají ti v družném nepohodlí na Andělské hoře, co koukají pod ruku úžasnému Marko Čermákovi, když přizvukují jeho bendžu v Banditovi a jeho baladě.
Skončilo léto a mně se tohle nakrabacení duše stalo, když léto nabíralo dech. Ale ač mám folk a country odžité jakož trampskou píseň a vpravdě trampem jsem nikdy nebyla - tohle psaní sem dávám teď. Abych tu pravou srdcařskou větev hned na začátku léta nezranila...věci jsou, zdá se, maličko posunuté. A i když se ví, že svou čtyřkolovou plechovkou by byl každý takový za volentem omezený, protože setkání na potlachu by nemohlo mít takové grády, věci úcty tradice se nějak pokorněji nedomýšlejí a to hezké, co k tomu patřilo, je tím mým zážitkem rozmělněno. Nevím. Nejsem duší pravosrdcařský tramp, ale vlaky mám prostě odjakživa ráda.
1) http://www.tisnoviny.cz/obsah/tramping-cesky-fenomen-s-cizim-jmenem
odkaz si stojí za to přečíst, protože ačkoliv je tramping jevem rozšířeným, o jeho historii toho pravda moc nevíme.
2) video písně, které k tématu skoro nelze neuvést, nedávno bylo možno vidět v blogu Jany Slaninové, a tedy především jí i všem děkuji za pochopení... ale písnička je to tak hezká, že to opáčko snad nevadí;)
V profilu uvedená fotka je ze stránek Michala Kupsy a jeho galerie Písničkovej vlak 2008