Jsem nepohostinná k ubytování Notovíšů. Notovíš České dráhy, notovíš zdravotnictví, notovíš pošta, notovíš televize, a bráním se i onomu notovíš řemeslníci. Protože mé poslední průzkumy účinkování řemeslníků v domácnostech ukazují něco jiného, než co jednoho zcela oprávněně drtilo před deseti či dvaceti a více lety.
I přes to mé vidění řemeslnického Notovíše bych tu nejen já, ale asi i z vás každý první vysypal z rukávu slušnou hromadu historek. A v nich hraje významnou roli řemeslníkova osobnost. Jestli vás spoutá jako malíř z Takové normální rodinky - holky, povedla se mi srnka, nebo zda je to odborník, co naslouchá a doporučí v profi stylu třídy A, nebo ten, co má tolik práce, že lítá během dne mezi zakázkami jako šuspajtl, odjíždí, než mu to u vás zaschne, vedle do vsi, a je jako neřízená střela. Nebo vidíte, že bez piva to furt i v době po sametu, paní, pude hůř... Anebo jsou dnes už běžně ti řemeslníci, kteří po sobě vždycky každý den uklidí, nevezmou si od vás ani kafe, natož svačinu, a ještě, když přijdou ráno později, s sebou přinesou dvoulitrovku nakládaných okurek od manželky, jako se to nedávno tak hezky stalo jedné mojí kamarádce.
Mně takových všech typů v hlavě utkvělo několik, ale vévodí jim dva řemeslníci nezařaditelní.
Ten první spadá do dob mého svobodného mládí a je jím malíř pokojů, mistr Koza, což je přezdívka právě proto, že tenhle pracant a starý mládenec krom dobrého pití ,, z Růžku,, miloval i dobré jídlo. Kde to sháněl nevím, ale proslavil se tím, že neustále pekl kůzlata a byl v tom větší mistr než ve své původní profesi. Po domluvě přes známého mi v mém bytě měl v jednu sobotu seškrabat nánosy dějin malby Československa a odborně mi vymalovat. Leč toho osudného sobotního rána nepřišel. Dle svědectví kamaráda, co mi malíře Kozu dohodil, jsem pochopila, že Koza je v ošetření lékařů, jakož i dobrá polovina jeho sousedů z teď už očouzeného paneláku. Zatímco ve tři ráno stěhovali z oken hasiči tyhle sousedy v nervech, Koza, co spokojené nemluvně spal. A ten strašný čmoud z naprosto vyškvařených kůzlat v kuchyni, kde se dalo brodit jako mlhou Dartmooru v panství Baskervillů, kuchaři Kozovi nevadil. Nicméně klidný nevzbuzený Koza byl hasičem v náručí snesen též, a já si byt v sobotu škrabala a malovala sama.
Výživnější řemeslnická setkání, která nám tehdy vskutku zavraždila léto, se vážou k rekonstrukci našeho domu. Odtud je nezaměnitelný řemeslník druhý.
Mistr tomuhle zedníkovi říkal Pepiku. Pepiku měl místo brýlí dna od lahví, prý hrál neuvěřitelně krásně na klavír, na věčnou buzeraci mistra skoro nereagoval, protože o sobě poctivě věděl, že je to s ním trochu složité. Výplatu dostával Pepiku co tři dny na ruku, nikdy ne celou. Pepiku měl totiž dobré srdce, a tak, když do nejvybydlenějšího baráku ve městě, on, starý mládec, po šichtě domů přišel, nezaměstnaní sousedi ho posadili ke klavíru, pěkně nalili stopičku, pak panáčka dalšího, sundali milému Pepiku brýle...protože měl při hře na klavír přece stejně melancholicky zavřené oči. A taky aby neviděl, kolik jim z dobrého srdce a své šrajtofle takzvaně nevratně půjčuje. A tak se párkrát stalo, že ho ráno mistr přivezl trochu vláčného a trochu necelého.
,,Pepiku, ty vole, ty sis zas nechal brejle na klavíru, co? Ukaž! "
Pepiku brýle neměl, sotva stál, jednou rukou se, co mu síly stačily, opíral o hranu kolečka, a marně přemarně v něm nabíral maltu... asi dvacet čísel mimo kolečko. A ne a ne nějakou tu maltu nabrat. Snažil se, já to viděla, nicméně mistr zařval a poněkud vláčný Pepiku s očima zapomenutýma na klavíru mazal domů. Pracovalo se tedy rázem na padesát procent, léto kvapem ubíhalo a staveniště vypadalo stále jako právě čerstvě narozené.
Po základních zednických úpravách mě čekal boj - takzvaný řemeslnický trojboj. To je, když se musíte popasovat s tím, že tři řemeslníci nevědí, kdy,, to,, stihnou a kdy k vám konečně přijdou. A tak se v jeden den motali pod nohami malířských štaflí pana Včeličky dva elektrikáři a ten, kdyby v jedné ruce neměl kýbl a v druhé štětku, by se jistě modlil, aby z té výšky nespadl a nerozbil si hubu. Takhle mu nezbylo, než že do hovad nadával. Ale protože boží mlýny melou spravedlivě, i když to mnohdy trvá, netrvalo dlouho a tihle dva seděli uražení na svých stříbrných elektrikářských kufrech na zahradě. Důvod tu byl. Neřízená a toho dne neobjednaná střela instalatéra Václava se vcílila do dveří a děly se věci. Vše pro vedení elektriky, co si elektrikáři, kteří nejedenkrát málem zabili ze štaflí malíře Včeličku, co si všechno na zeď poctivě dopoledne nakreslili, jim instalatér Véna zas pro ty svoje vedené trubky ze zdi majzlíkem odsekal. Následoval typ utěšování Libušky Šafránkové...vemeš si kolo, já ti dam jabko a štrůdl, tady u tůjí ode mne to byly párky a pivo, výstřih na šatech a švitořivý šarm...Lakovala jsem narůžovo situaci a pojmy jako kretén jeden, už sem nepudem, práce na hovno, ať vám to udělá někdo jinej. Párky z Kostelce však zaberou vždycky.
Pokládala se konečně podlaha a já zažila i to, kdy krásou řemeslníka ztrácíte zábrany a navzdory dětem vedle v pokoji jihnete a pomíjíte i slova, co jsou vám přistrčena k podpisu: Obědnávka bila viřýzena toho a toho... Brad Pitt, bez trička s čelenkou a tělem z fitnesu, skoro nemluvil a opálená kůže zametala pod právě pokládanou plovoucí podlahu i Sylvestra Stallona. Práci dokončil, na lištu, která měla zdůraznit rovnoběžný vzor těžce sehnaných dlaždic pár exceláns položil noviny a kázal přinést kýbly, které naplnil vodou. Jako zátež. Jaké překvapení bylo, když jsem v šest večer noviny i kýbly odebrala a přišla na to, že rovnoběžnost se nekoná a pravý úhel je zapomenutý pojem.
Na důraznou žádost, že to vážně nepůjde nechat, se dostavil a konečně se rozmluvil, že jsem ho dopiči vytáhla od boxu. Dětem jsem pak vysvětlovala, že to špatně slyší, že pán říkal furt dvě hodiny dokola že si připadá jako jurák, jako jurák, protože se jurák jmenuje. Léto se chýlilo, ale pan jurák to naštěstí zvládl opravit ten den do půlnoci.
Jestli si mám vybrat...nejlepší je asi vzpomínka, kdy držíte nové okno v právě vymláceném prostoru po oknu starém, odjíždíte za tři hodiny na dovolenou posledního týdne prázdnin a celé to má háček.To nové okno je o víc jak pětadvacet čísel na všechny strany menší než vymlácený prostor, který se srdnatě vymlátil, aniž se řemeslník podíval, co mu do kufru auta ve fabrice šoupli. A tak stojíte a ve vzduchoprázdnu držíte okno a řemeslník spojuje ostění a rám tohoto malého okna pěnovou vlnovkou jako školený cukrář, doplňuje na každě straně tak patnáct centimetrů a děti, co mají volné ruce, se u toho modlí, aby to týden, než přijedete, vydrželo. Vydrželo.
Ale protože se tehdy vědělo, že se bude po návratu od moře řemeslnit i nadále, je třeba přiznat, že starej dobrej Mrázek dává odjakživa na vrahy tipy zaručeně nejlepší.
Krásný zbytek léta všem, i když je to léto zářijové a skoro to vypadá, že má pravdu i Bouše.)