Senior seniorovi záchranář? Opravdu těžko.

Ranní epizoda, o níž tu bude řeč, ukazuje, jakými cestami bude nutné se začít ubírat, a to ať se nám to líbí, nebo ne. Protože demografické výpočty jsou nemilosrdné a ona nehezká vize přestává být jen číslem na papíře. Děje se...

Spěch do práce a relativní dopolední klid téhle frekventované silnice někde za mými zády rozčísnuly skřehotavé zoufalé hlasy. Patřily asi třem důchodcům, byly výrazně naléhavé a spěch nespěch, člověk se v tu chvíli nazpět otočí. Z trolejbusu, který právě dorazil na zastávku v mém opačném směru, se ze dveří při vystupování sesunula v nehezkém pádu na silnici stará paní o francouzských holích tak nešťastně, že se svým tělem zapasovala mezi bok trolejbusu a obrubník chodníku. Situace, kdy na téhle předposlední zastávce na okraji města ve vyděšených pozicích vystupují jen tři muži s holemi, podobně paní  - kamarádka téhle nešťastnice kolem dobrých devadesáti let...a mladá maminka s kočárkem a dvěma maličkými dětmi. Nikdo další, nikdo mladší, nikdo pohybově schopný.

Rozběhla jsem se zpátky a celou cestu se modlila, aby se v téhle chvíli řidič, který se nikde nezjevoval, aby se jen proboha zlatého nerozjel. Katastrofik snad tolik nejsem, ale tohle by skončilo strašně. Doběhla jsem, trolejbus byl tuto předposlední zastávku prázdný a řidič - nechápu to - ty dlouhé dvě minuty za svým volantem seděl. Na co čekal, nevím. Řřvát neumím, ale tentokrát jsem do otevřených dveří prostoru trolejbusu houkla dost. Zajistit, aby řidiče nenapadlo zavřít dveře a jet.

Podebrat paní, vytáhnout, nic nedolomit a dostat ji zpod trolejbusu o dvacet centimetrů výš na chodník by dost možná tak těžké nebylo, ale musíte na to být dva. Když se celý udivený řidič přikymácel se slovy, že paní má vystupovat předními dveřmi, že ji vůbec neviděl, pravdu jistě měl. A že ji neviděl - obešla mne hrůza téhle neštatné situace nanovo. Důležité v tuhle chvíli ale bylo, že se konečně našly pevnější chlapské ruce a z toho úzkého prostoru mně a tomu nejsilnějšímu důchodci tyhle řidičovy ruce konečně pomohly.

Komunikace, ohledat zranění, postavit na nohy. Mluvit, mluvit, chlácholit..Vidíte před sebou totálně lapené a vyděšené zvíře, které sunete kroksunkrok na lavičku, kolem čtyři důchodci vyděšení do morku kostí, kontrolujete, ujištˇujete se, že se tomu nejvyděšenějšímu a neschopnému ani snad dýchat nemotá hlava, nic si nezlomil a do toho přes pláč posloucháte... kdyby přece tak prudce nebrzdil, kdyby nebyl tak hrrr.

,,Jste skautka, jste pořád pružná, šikovná paní jste...a tady vaše kamarádka vás odvede domů, až se srovnáte, " říkám, držím paní za ruku, usazuji ji na lavičce, spoléhám na řidiče, že věci ještě chvíli ohlídá, že ta paní, co sem přichází v stařecky možném kvapu a volá na ni,, Libuško..co je?.!, že ty věci ohlídá také, snažím se ty slzy a vylekanost k smrti obrátit v úsměv a zlehčení."...Jenže... ,,Kdybyste nebyl tak hrrr..." žalují oči za brýlemi.

... kdybyste nebyl tak hrrr. 

Kolikrát si říkám, jak ty prudké rozjezdy ihned po nástupu mají ti starší vůbec ustát, když s tím má co dělat člověk s normální kondicí a bezproblémovou pohyblivostí. Jak mají ustát prudká zastavení a také všelijaká zastavení u chodníku toho typu, že pokud neskočíte, musíte učinit skutečně hluboký krok na silnici. Udělejte ho s holemi, sotva prodýcháte brzdy jako v akčním filmu, kdy jste celí rozklepaní. Vyskočte si...hup!

Navzdory tomu, že je tu obhajoba prázdninami, dopolednem, pády a záchranná podržení davem se i dál kupit budou, protože tady u nás zkrátka stárneme trochu víc než se rodíme a po městě v MHD se zjevují senioři ve stále větším počtu. Problematika má širší dno, protože při vší snaze přesvědčit důchodce a seniory s nižší pohybovou schopností, aby vskutku dbali pokynů nástupu předními dveřmi, to stoprocentně nelze. Neb hlava věkovitých je často bezmocně k nepřesvědčení a v tomto složitém tlačítkovém světě je zkrátka smutně zamotaná. A k tomu všemu - s často omezenější soudností. Jenže to s sebou přirozeně nese věk a je trochu nespravedlivé na to ,, neposlouchání,, nekompromisně nadávat. Je to fakt, s nímž je nutné počítat a mít faktor změny myšlení v souvislosti s věkem na paměti, jakož v jakési lidské toleranci.

Jestliže mají města celkem hezký bonus, že důchodci jezdí bud s velkými slevami nebo zadarmo, nevím, zda by nebylo štastnější vyžadování alespoň malé částky - symbolické, která by se propojila s mravním rozhodnutím města v dotaci na nějaké dva tři pomalejší a vlídnější laskavé seniorské spoje. Na spoje, které se neřítí na minutu přesně do zastávky, ale interval je tu takový, že se s časem pro klidnější nástup a výstup zkrátka počítá. Je nuné přiznat, že je některá města i mají, samozřejmě linky autobusové, ale počty těchto vzácných a dobrých spojů jsou minimální. Jsou, pravda, poskytovány i služby takzvaného seniortaxi. Ale ... počet důchodců v dopravě zkrátka nebývale narůstá.

Protiargumentem tu určitě bude to, co je v řádcích výš. Některým seniorům to bezpečnější,, vyčkat na pomalejší a cílený seniorský spoj,, zkrátka nevysvětlíte, zrovna jako ne to, ža mají pro svoji bezpečnost nastupovat předními dveřmi. Pravdu mít budete. Jakož ji budou mít i ti, kteří tyto pomalejší spoje vzniknuvší, či posílené, vidí jako kouzelnický sen, na něž město v životě peníze mít nebude. Ekonom nejsem, ale bezplatnost, slovy Miroslava Kalouska o systému krátkozrakého a v dopadu vlastně antisociálního nevýběru třicetikorunových poplatků ve zdravotnictví, zdá se i tady v bezplatném cestování jako kontraproduktivní.

Posledním protiargumentem, který je třeba zmínit, bude jistě ten, že město je pro staré lidi volbou dost  nešťastnou a toto je jakási dań. Pravda je kdesi v půce. Až zkrátka nebudeme tak naléhavě řešit lékařskou dostupnost na odlehlých místech a vesnicích zdánlivě ideálních pro seniorský věk - můžeme s tímto argumentem praštit pěstí do stolu. Pokud se však u nás čím dál víc zdravotnictví i práce, jakož i obchody přesouvají do velkých měst ( mimochodem smekám tu před každým, kdo na malé vsi deset kilometrů od hypernákupních center udrží svůj obchod alespoň se základními potravinami), je otázka, zda se do budoucna nezabývat zdánlivě marginálními záležitostmi, jakož jsou třeba ony ,,laskavé spoje,, na dopravních městských linkách. Anebo, zda se dokonce nezabývat tím, že jakási asistenční služba viditelně vyznačená na skle i některých zcela běžných ,,nelaskavých,, spojů, služba,  která by byla uvnitř spoje opravdu - tzn. fyzicky, by možná vůbec nebyla marná. Fyzická přítomnost této služby schopných rukou a empatie by vnesla klid do mnoha duší.

Protože při vší dobré vůli... senior seniorovi občas vážně pomoci nemůže. V našem zrychleném a  nekmpromisním světě těžko. Byla jsem toho svědkem.