Medard aneb s kalendářem v rozpacích

,,No, kdybys to udělala z těch jmen.." říká v sobotu kamarádka, laskavá duše, co jí vážně nevadí, že by mezi literáty přibyl další,kdo má dvě díry do nosu a talent v otázkách. Jenže doplnit. Viděli jste třeba jména tohoto týdne?

 Někdy se stane, že se rodiče trochu pomstí, někdy se stane, že se to tak nebere, někdy se ze jména udělá přednost, totiž nikdo další ho nemá.

Dát dítěti jméno je často důvodem svraštělých čel obou rodičů - toho bez břicha i toho s břichem.  Nějak to dopadne, ale kolikrát žasnu nad onou křehce individualistickou tezí rodičů, co v exotičnosti jména cítí jistou loterii. A vždycky si vzpomenu na mimino Aurélii Nemravovou z baráku mé kamarádky, která říkávala -  starej Nemrava se dočista zbláznil.

 Na druhou stranu, vezměte teď se mnou do ruky kalendář českých jmen, tedy převážně českých, a zalistujte tak deset dnů zpátky. A narovinu si přiznejte, jestli byste tahle jména dnes dítěti bez obav dali. Abyste ho nevystavili vysvětlování, protože i tohle ,, vysvětlovací smutno,, znám.

Minulé pondělí slavil jmeniny Maximilián a Maxim. Maximilián - jméno kdysi i časté, známe tu Ferdinanda Maximiliána Brokofa, sochaře, který se se svým otcem Janem podílel i na skulpturách Karlova mostu na Královské cestě. A co tak vím, oproti typu ,,bakchuskému ,, , živočichovi Matyáši Braunovi, co tři týdny nic nedělal a pak ,,vystřelené,, muselo dnem nocí ven a ven, byli tito dva vzorňáci takzvaných apolinských typů. Typů - pracuju od šesti do tří denně s píchačkami v zádech. Známe Maxe Švabinského a...  Maxima? No, Gorkého asi,... a hřívatého mladého výtvarníka Maxima Velčovského, co dělá vázy jako bílé keramické gumáky  a popelníky tvaru České republiky, toho určitě. A pak skončíme. Když nebudeme lovit ve světě a vynecháme charizmatického mého přemilého Maxe von Sydow, je jich samozřejmě víc.

Následuje Ferdinand, jméno králů a šlechticů,  Ferdinanda Sarajevo, kterého jako poslední pracovní štaci dělá pan Smrtka a co Josef Švejk o něm vede rozmluvu se svou posluhovačkou. Pak jednoho, u kterého se ztratil jeden článek, jeden konstruktivista malíř je Fernand, pak je tu jeden Mravenec. A samozřejmě nám na čele vyvrásnila otázka, jestli taky královny a hraběnky říkaly doma dotyčnému - Ferdo. Já jednoho znala a manželka mu neřekla jinak. Ale bydleli v paneláku a nikdo jim nesloužil. Tak nevím. Dejte dnes dítěti Ferdinanda...nikdo Vám to nebere, ale taky nevím.

Kamila na nás dýchne heřmánkem a tam jsme v oddechu a docela doma. Jméno je to milé, a ač se moc nedává, nikoho nepřekvapí a je tou pravou hezkou zvláštností, nikoli exotikou v rozpacích. Možná exotičtější Laura, co je za Kamilou, se objevuje čím dál častěji a nutno říci, že ženy toho jména jsou milé, a fakticky i hodny sonetu, povím vám. Znám a vím, proč to říkám.

Zato český Jarmil nechť mi odpustí. Neposmívám se, vážně ne, ale také v sobě nepřebiju pocit  vize rozlítaného chlapce, co mu místo trenek červených  navlékli modré dívčí a na nohy místo kecek se špunty nainstalovali bílé plátěné cvičky s gumou přes nárt. Jarmilové, zadržte v hněvu, ale socialistický tělocvik zanechá unifikační stopu. A taky dodnes otlačené palce z jarmil sražených po vyprání.

Biblická Támar, Tamara... vážně krásné jméno. Ale dneska opravdu vzácnost. Rozmýšlela bych, ale v tomhle jméně bych nic tak ošidného kromě r neviděla. Tady zrovna já taky vím, o čem mluvím. Ale štěstí je, že jsem já Radomíra sňatkem nepočala ráčkovat.

Dalibor... to jméno tu na blogu vidíme a je i hezké. Znám dva sousedy a pak jednoho - z Kozojed, co mu začali historici věnovat pozornost a snaží se tu figuru velebenou  a bezchybnou poněkud demýtizovat. On prý už i Jirásek odkudsi čerpal, a tak to není prý jen jeho vina. Dalibora dnes ve škole ale nepotkáte.

Dobroslav a Dobroslava, tak tady jsem skeptik úplný, byť by toho jména bylo zapotřebí na každém rohu. Neznám nikoho, znám jen krále Dobře... Vladislava II. Jagelonského a ten tuhle přezdívku získal hlavně proto, že Dobře - tedy Bene - byla smírná umetací odpověd na všechno, co pro něj zavánělo možným problémem a tahanící.

Norberta Frýda a Krabici živých známe, výrazného Norberta Lichého také známe. Ale jinak?  Norbertové, přihlaste se... ano, jste jistou exotikou.

V období tohoto týdne jsem si nejvíc věřila na to, že vím jistojistotně o Ivetě. Jakým překvapením pro mne bylo, že k Ivetě nacpali Slavoje. A tady mi nikdo nevymluví, že každý fotbalový či jinak sportovní klub v horní dolní i metropolní potřeboval slavit svátek a někde u kalendářních bohů si drobně zaloboval. Rodí-li se nyní právě nejaký Slavoj, nebo zdvíhá-li sklenku k přípitku, co včera s nějakým známým nestih, nechť přijme omluvu a přání  všeho nej jako můj tradiční podzěblog.

Probudili jsem se do Medarda. Řada z nás už včera měla ,,dešťové,, nervy a šmírovala všemožné modely počasí, protože čtyřicet dnů provazů z nebe zrovna na dovolenou, to není sranda. A tak se předpověď hltá, zvláště ti starší mají pranostiky docela pod kůží.

Tatínkem tohoto jména je Medard z Noyonu, kterého jako světce uctívá celá Evropa. Narodil se v poměrně bohaté rodině přibližně v letech 470 až 473 v Salency, na kraji Pikardie ve Francii.

Medard z Noyonu se stal biskupem, píše se, že svůj úřad vykonával trpělivě a s rozvahou.  Zvěst o jeho svatosti, řečnickém talentu, a hlavně obrovské lásce k chudým, se brzy rozšířila po celé severní Francii. Stal se ochráncem sedláků, pastýřů, vinařů, sládků a  také meteorologie.  Kdesi najdete, že před deštěm, který byl zničující, jej pod svá křídla vzal orel. Lidé se k němu modlili za suché počasí při senoseči, za úrodu polí a vinic, my se k němu modlíme, hledíce v otázkách na nebe, protože před námi jsou prázdniny a toulání travou. A déšť chceme jen jako osvěžení těla a mysli - to - když se uděje ono hezké miss mokré tričko a vzduch nám po dešti voní letní láskou.

Téměř na všech portrétech je svatý Medard zobrazován s úsměvem na rtech, i proto je považován za patrona proti bolestem zubů. Úsměv by ho možná přešel po těch nadávkách, kdy, jak víme, jsme byli  nejednou právě v tyto dny svědky povodní. Jejich příčinou je však příliv vlhkého, oceánského vzduchu a deštivého počasí.  Ne chudák Medard, či pranostika spojená s jeho jménem.

Pokud se kdosi jmenuje Medard, blhopřeju mu. Nemyslím si, že jich bude moc, spíš žádný... Dobrá, je vás prý po Čechách sedmnáct. To jméno je původně z německého udatný a silný  Mahtahard - dělat sílu...a říká se, že v Čechách se nemělo šanci moc ujmout pro svoji tvrdost. Tedy je u nás až na tisícím čtyři sta třicátém oblíbeném místě. Domácké podoby jsou prý Medek, Meda... Medardek. Pánbů mi to odpustí, snad že to léto na spadnutí, ale ve školce a v okolí bych jako matka trvala na  Medkovi, jsouc si vědoma nepěkných přeřeků u zdrobnělého Medardka.

Ať je, jak je, přeji všem sedámnácti zaevidovaným Medardům hodně štěstí  a jednomu jezírku na Sokolovsku vlídné oči těch, co u něj budou chtít relaxovat.

A nám všem - léto, kde déšť jen vyostří vůně, vybarví květy, zmáčí holkám vlasy a nacucaná tráva jim zmáčí letní sukně.  A  Medard se zas  hned s rozvahou odbere do své biskupské kanceláře a moudře pokyne slunečnému létu.