O rouhavém nashledanou, erotickém křepčení i úctě k mrtvým.

,,Dneska ty plasty vyvezli, počkejte, já vám něco vylovim," položí správce hřbitova lopatu a ze dna žluté plastové popelnice vyloví sešlápnutou petku. Naplním  ji vodou z cisterny.,,Děkuju, máte to tu hezký, tak nashledanou." Cože?

...  křiví se mi huba, po páteři mi projede chladno a někde v nitru mi mé malé hysterické Já buší pěstí do čela ... bóže, ty seš blbá. A máš to zavařený. To máš z tý slušnosti. Na shledanou prej. Orosím se při té představě, já, pověrčivá, co jí do života v různých formách lezou samý třináctky a černý kočky skáčou přes cestu cestama: do práce, na rande, na nákup, na hřbitov... Na shledanou a ještě ten imbecilní úsměv pomalu s pukrletem. Pověr a černého humoru  zkrátka není nikdy dost. Tak hlásím, že tohle je zážitek z května... a zatím dobrý. Žiju.

Nedávno mě zaujal postesk, že si dotyčná na vyšehradském hřbitově chudák celá hladová kousla mezi hroby do chleba a kamarádka ji okřikla, že se to nehodí. Taky si vzpomínám, když jsem jako malá prababičce Bíbě, co jsem ji zaživa moc neznala, ale co mi jednou šíleně vynadala o neúctě k Ježíšovi, protože jsem nechtěla jíst tlustý, chtěla na náhrobku dětským kapesníkem pečlivě vyleštit takový ten černoskleněný obdélník s nápisem Kdo Kdy Co. A babička - dcera - mě okřikla, že na žulovou desku se z úcty k mrtvému neleze. A pak mi taky nedávno mile neuctivě vlezl do ucha vtip, jak si dva kamarádi z hospody zkracují cestu domů přes hřbitov, odvahy jen tak tak, ale jdou. A náhle je upoutá zvuk kladívka a takový podivný stín. Chlapi se opravdu vyděsí k smrti a pak si uvědomí, že ten zvuk patří muži s rydlem a kladívkem, co tu vytesává něco do náhrobku. Pustí se do hovoru, v úlevném smíchu se přiznají, že pomalu začali věřit na duchy a jen tak mimochodem se zeptají, jestli má rytec tolik práce, že musí dělat i takhle do noci ... Ále, mávne muž rukou... když ti blbci tady zkomolili moje příjmení...

V den Památky zesnulých se držíme tradičně spíš vážných tváří, s nimiž pietně klademe věnce, květiny, zapalujeme svíce a hřbitovy se díky nám rozsvěcují v tichá hvězdnatá zemní nebe. Do toho okamžiku žijeme trochu v presu ty hroby stihnout objet a dostát toho, co se sluší. Je to v pořádku, ačkoli nejde-li se dostavit, neznamená to neúctu a naše zapomnění. A netváříme-li se pietně, neznamená to také nutně neúctu. Vždyť sám hřbitov býval svědkem dostaveníček milenců, místem procházek a součástí životů jako věc docela přirozená.

Je nám pořád exotikou, jak to s tímhle mají třeba v Mexiku, kde se setkání s mrtvými odehrává od osmadvacátého října po dobou celého listopadu. Dlouho dopředu tu pečou sladkosti tvaru lebky smrtky Catriny, prodávají  bílé masky Calca a na hřbitovech mezi hroby i u domácích oltáříků to nejen vypadá na jeden hlučný mejdan plný jídla, zpěvů a pití. Nejmohutněji opravdu 2. listopadu, kdy se myslí na mrtvé dospělé, den před tím - prvního - se myslí na mrtvé děti.

Jenže, co nás přitahuje ze zámoří a kdy se chuť odráží v pro nás veseleji uchopitelné variantě putující přes moře z Irska do Států - veselého Jacka, bychom možná slavili i tady podobně. Třeba ne v podobě Jacka, co si dělal srandu z nebe i pekla a nakonec tu zůstal - ne ve vydlabané řepě, ale v dýni. My bychom to uchopili po svém, kdyby...Kdyby se mnoho věcí neosekalo a my o nich dávno neztratili ono ponětí.

Dušičky - takzvaná vzpomínka na duše v očistci, mají dlouholetou tradici. Přikláníme se nejvíc k teorii původu u starých Keltů a jejich oslavě Samhain, kdy posledního října končil starý rok a 1. listopadu začínal rok nový. Noc mezi těmito dny představovala propojení světa živých a mrtvých - živí směli do podsvětí a ti zemřelí na zem. Svátek byl oficiálně - jako jistá reakce na pohanské zvyky - zavedený koncem desátého století v klášteře v Cluny, rozšiřoval se od století třináctého a během století čtrnáctého se dá mluvit o  zažitosti. Osmnáctým stoletím jde svátek napříč Evropou i Latinskou Amerikou. Se svátky, kdy se má rozlišovat Svátek Všech svatých a pak v návaznosti Vzpomínka na všechny zemřelé věrné - rozumí se pokřtěné římskokatolickou církví, se pojilo spousta rituálů. Svícení mrtvým na cestu, naplňování lamp máslem pro potření spálenin mrtvých duší, lidé pili chladné mléko, aby se duše mrtvých ochladila a v oba dny se peklo a hodovalo. Tady u nás se pekly housky ve tvaru překřížených hnátů - takzvané svaté kosti, zvláštní sladké koláče s povidlím - dušičky, a svaté rohlíky, tvarem podobné kostem. Podarovávala se čeládka, pocestní i ti nejchudobnější a pořádaly se hody a velké rodinné sešlosti.

Leccos tedy i u nás bývalo jinak. Třeba i to, když člověk zemřel a když nebyl jen tak urychleně  - a pro nás necitlivě - předán rovnou pohřebnímu ústavu. Odchod mezi mrtvé vypadal kdysi u našich předků rituálněji než dnes, nám ale ze všeho zůstala jen ta držená pohřební hostina. I my měli totiž  - podobně jako na náhrobcích dávní Etruskové - chuť v tomto hodokvasu ukázat nebožtíkovo štěstí ve všech oblastech života a přát si i jeho věčnou spokojenost pro důstojný odchod z tohoto světa.

Smutku (až do šestnáctého století) vévodila ne černá, ale bílá, květiny se zesnulému věnovaly ty, co míval zaživa ze všech nejraději, v průvodu se šlo oblečeno i do květinových vzorů a lítost se neměla přehánět, aby měl mrtvý v nebi klid. I u nás se mrtvým dávala pro svatého Petra mince. Na svátek Dušiček pak i u nás, Slovanů - u těch z pravoslavné církve - je známo, že hodovali s plnými košíky jídla u hrobů. Zvyk u pravoslavných byl ale kdysi dávno běžnou součástí rituálů vůbec u všech Slovanů - i Čechů, kdy se kolem hrobů křepčilo, tančilo v maskách a hojně se pila medovina. V oblasti našeho Podkrkonoší se zase v den Památky zesnulých chodilo v maskách zrovna tak, jako je tomu dnes u toho importovaného Helloweenu.

Přijde-li nám divné chování jiných mentalit, třeba afrických žen, které si usekávají články prstů na paměť zemřelého, co je vyuzený svázaný u stropu chatrče, neměli bychom zapomínat, že i slovanské ženy si kdysi obřadně v kvílení rvaly vlasy. Ale pak - pak se modlilo. A pak se svolalo ještě víc lidí a kolem zemřelého se i několik dnů tančilo, bdělo, hrály se karty, pilo se mocně "pálené".

V dokladech, o nichž se zmiňují historikové zkoumající zvyky starých Slovanů, najdeme dokonce ne neobvyklé i pikantnosti lásky, typu erotických her a pohlavních aktů poblíž nebožtíkova těla. Hodokvas a vůbec hlavně ono veselí. Koneckonců, koho by zajímaly pro změnu ne pohřební, ale svatební obřady Slovanů, u nich objevená hra na takzvaného Nebožtíka spadá hluboko za seznam pořadů po dvaadvacáté hodině.

  Je víc než jasné, že věci odchodu našich blízkých jsou smutné. A že v reálu nezažíváme nikdo taškařice ve stylu smutečního průvodu Martina Pichandy z Tisícročné včely, kdy uklouznuvší čestní strážci nakonec rakev jako sáně spustí dolů po sněhu ku hřbitovu. Což  koresponduje s Pichandovou veselou povahou, a tudíž  také onen veselý odchod ze světa. Co se tím tedy říká.

Až dneska rozžehneme pár svíček, je jedno, zda doma u fotky, nebo na hřbitově, a jedno, zda rozžehneme, nebo to třeba opravdu nestihneme, zkusme si přes všechnu lítost něco vybavit. Něco, co nás s mrtvým spojí klidně jako ta vzpomínka, kdy se nám při ní pusa docela potichu roztáhne. Do dušičkového rohlíku...ten prý býval obvykle trochu větší než ten normální.

A ještě něco...pokud to za každou cenu stihnout na hřbitov ještě večer chcete - radši prý nezkoumejte, kolik je tam lidí a co jsou zač. Je totiž dost možné, že ta lamentující paní vedle vás, co upravuje tu načepejřenou umělohmotnou chryzantému, mívávala za živa radši gerbery.. živé. A nemůže nějak vstřebat, že jí sem tohle šoupli, zatímco ona s těmi "vašimi"- co to "podle vás" okolo hrobů taky honí na poslední chvíli - houfně absolvovala tradiční mši pro duchy...;) prostě taková tradice.))

Všem, co nás opustili a nám se po nich stýská, čest... a pro dnešek na ně ta úplně nejhezčí vzpomínka.