Šmíráctví chvilek pod psa

,,...nekoukejte se, co to děláte?... pryč, to se nedělá!"...Zahánění očí divokými neklidnými psy a uvnitř do chřtánu vražená tyč až na dno žaludku. Nehybnost a strach umíchaný v koktejl lítosti, neschopnosti a tetelení sebe sama.

 ,,Jsem tu za hodinu, neboj, mažu si nechat opravit ty podpatky," popadnu do ruky kus slaného štrůdlu z maturitního bufetu a zamávám mé předobré přísedící do sborovny, odkud s velkou kabelou vyrážím v letu mezi zkoušeními do města.  Na schodech braných po dvou ještě obejmu  sakem vyparáděná lesklá ramena kluka, co právě tak hezky odříkal Čapkovu Bílou nemoc :

,, Mluvil jsi báječně, mám radost, hezkýýý, " a za mnou:,, ...joó? tak moc děkujuuu," a pádím na zastávku. Nadávám si pro sebe, to je ta s vodpuštěním kurevská dlažba, co si včera zažárlila na mý lodičky a ze svých užárlených spárů ten podpatek prostě nepustila. Dáma v bílém, šperky, zlato, démanty, hrdlo drahé kamení, a kleju tu jak ras. Ten den je nějaký vůbec podivný. Takový neden v nekůži.

Usadím se v trolejbusu na tom sedadle otočeném ke všem, proti směru jízdy.  A zadívám se před sebe. Možná znáte ten film... já nebudu vážně psát o obsahu, ten je strašlivý, prostě strašlivý. Znáte možná ten film Oběti války. Asi ho znáte. Je o tom nejvíc zvířecím v nás, o chlapství a... o chlapství. Tom lepším a opravdovém. A o ženství. O zranitelnosti a svinstvech války, kam tahle mrcha lidi dostrká. Nechci vyprávět, srovnávat...já tu chci vzpomenout. Jak to začíná a jak to končí. Hrdina naproti sobě ve vlaku uvidí dívku a těma nepřítomnýma očima stočenýma do krajiny se mu vybaví události...ony se opravdu staly. A vím, že ten film těma očima v nepřítomnosti i končí... protočil se celý film, zatímco hrdina kouká z okna toho vlaku a ten vlak míjí krajinu, město, nevím už.

Naproti mně - pět metrů - sedí paní. Pět deset let víc než já. V čepici, tvář přitisknutou na sklo, tvář v odevzdané pokleslé ztvrdlé mimice. Oči jako by pokryla šeď, slzy tečou, samovolně tečou po netečných lících, občas mrknutí. Stačí vám vteřina a víte, že těm očím je jedno všechno. Že je jedno vidět rumiště v zatáčce i hypermarket, a ty oči že nepočítají auta v protisměru, jen koukají a neví... koukají se a - ač jedou -  vlastně tu stojí. Zkameněle stojí, stojí v nějakém svém ryze osobním filmu, zatímco cosi... kdosi ... jim z toho filmu právě odplouvá na druhý břeh, ujíždí do dáli, odlétá v nevratnost a ony jen koukají. A není jediná síla, která by řekla: chyť zpátky, můžeš.

,,...nekoukejte se, co to děláte?... pryč, to se nedělá!"...Zahánění očí - mých, vašich očí, divokými neklidnými psy a uvnitř do chřtánu vražená tyč až na samé dno žaludku. Nehybnost a strach umíchaný v koktejl  lítosti, neschopnosti a tetelení sebe sama. Znáte to? Kdosi právě pláče, vy ho neznáte, ne, vy se přece nechcete koukat. Ne, vy se jen ujišťujete, že se vám to zdálo, nějaký pláč. Bane. Opravdu pláče...zeptat se? Pomoct? Nechat být? Pochopit tu nepřítomnost duše a nechat vyplakat.

Nemůžeme najednou ani polknout. Kdosi jí umřel, kdosi odešel. Láska - vytratila se... nebo hádka... nebo ...ta čepice... doktor řekl pravdu... nedomýšlet, srdce se vám rozbuší poplachem....Co? Zazvonila ti uvnitř hrana. Jak jsi šťastná. Zapotila ses, víš jaký to je, když ti někdo umřel, ale teď ne, teď  všichni kolem tebe žijou, jsou zdraví, ty jsi zdravá ... zaťukala by sis na zuby, kdyby to tu mezi všema nebylo blbý. Je ti vlastně fajn, všichni tví milovaní žijou, děti jsou zdravé, přátele máš, vztahy, co nebyly, se vylepšily do krásna, i to všechno k těm maturitám se zvládlo, neřešíš žádnou žádnou žádnou hrůzu. Nemusíš. Chyť tuhle chvíli a vymazli si ji. Obejmi si tohle štěstí tady hned. Vznes se... Nekoukejte se oči šmírácký....to se nedělá, nešilhejte pitomě, pitomě...to je dobře, že se stydíte, šmíráci pitomí.

Zhluboka nadechnout... jen se naposled šmírácky podívám a povím si - Paní, tu jizvu...ať se hojí dobře...je mi to líto. Je mi to tak líto...věřte, to mý kradmý dívání...je mi taky těžko. A taky... taky mě to hezky obrátilo vzhůru nohama, i když to neni zdaleka poprvé, co to jeden vidí a taky nejsem zdaleka jediná, kdo se s tím setkal. S tímhle se přece občas setkáme všichni...A já, která pořád že úsměv a jedině úsměv, že lidi spojuje, najednou váhám. Jestli to právě spíš nejsou slzy. Slzy kohosi jiného a neznámého, co člověka donutí jako v kostele na nedělním kázání, kdy má duše učinit rozumné týdenní rezumé, aby si věcí svého ,,momentu,, vážil zcela vážně tady a teď. A jak  jsou najednou směšné všechny ty rozlišnosti a kdo jaký má životní styl a kdo koho bude volit a jestli má rád to a tohle rád nemá. Slzy napálené takhle přímo mezi oči jsou důležité, protože zdá se, vracejí nás k podstatě.

Pár vtipů hozených do sborovny, smích a nafintěná nálada do úsměvu, naloknout se džusu, zobnout to božské tiramisu a přitažení další oběti maturity za kravatu... pojď, řehtáme se, držim ti palce...vcházíme do jámy lvové učebny A15.

,,Tak, vítám tě na zkoušce...povídej, co sis vytáhnul? Jsi spokojený?" snažím se a podle úsměvu vidím, že tohle odlehčení si můžu dovolit. A zatímco tenhle milý kluk z druhé lavice, co mi bude  hrozně scházet, mluví tím svým tradičně příjemným fundovaným vhledem o Báječných létech pod psa, hlavou se mi za těma profesionálně hranýma přítomnýma očima, kterýma ho povzbuzuju, honí to, jak vyrostl jako všichni. Jak na ně jeden kolikrát  jako ras nadával, a jak najednou  tyhle hotové ženské a chlapy zachvíli vpustí do života. A také si jako ve zvonění hrany hořce uvědomím, že zas odešlo i kus mne samé. Vypustím je.  I já z té své češtiny je vypustím. Do  báječných let. Do času, který si tolik vymodlili. Ale kde je čeká taky i nemálo chvilek pod psa...a  taky šmírování. Poprat se musí každý sám.