... nakonec George Thompson - druhý v pořadí po Earlu Ingramovi, který se vylodil na Plaži Omaha, to říká z pódia hezkou sarkastickou metaforou. A u slov tohoto pětadevadesátiletého Američana, že štěstí je - se denně probouzet na té správné - travnaté straně hlíny - se celý sál teenagerů rozesměje na celé kolo.
Jsou tu dny osvobození. Slavnosti svobody 2017 a do Plzně zase přijeli vetráni II. světové války - Američané, Belgičané...pánové, kterým je přes devadesát let. A holky a kluci v sále si najednou lépe a citelněji - než nad stránkami učebnic - uvědomí, že před nimi sedí ti, co skoro v tomto jejich věku odcházeli na frontu vybojovat mír.
,, Kdybyste věděli, co uvidíte, jaké věci zažijete, řekněte mi prosím, bylo by vaše rozhodnutí, zda do války jít, stejné?" položí dotaz Bára a skupina deseti mužů, s tou pořád obdivuhodnou kondicí a jiskrou v oku, se postupně rozhovoří. O míru, o samozřejmosti, o odhodlání a pohledech na ty, koho válka nezajímala a na frontu neodešli, o hladu, o strašlivé podvýživě vojáků, o utrpení ze smrti kamarádů, o přijetí v Plzni i v celých západních Čechách, o raději nevzpomínání na některé momenty, o demokracii a její křehkosti a ještě o věcech jiných, kdy v sále vládne smích.
Potlesk vestoje ... bývával větší samozřejmostí, diskuze a skoro nechuť veterány ze sálu pustit, focení, žadonění podpisů... nejde tu lhát, že těchto projevů zas trochu citelněji ubylo. Vysvětluji těm svým patnáctiletým momenty, proč se zdržuji, proč podávám ruce, kde cítím obzvlášť silné vazby. Na chodníku a na světle ulice si ještě tyhle chlapíky fotíme, ukrádáme, aniž tušíme, že je autobus převeze tam, kam jsme si to namířili i my. Do toho takzvaného báječného kempu v prostorách výstavišt , jako je tady každý rok pro kluky a holky, a babičky - možná kdysi zamilované a dnes pamětnice, a dědy, co snad na tyhle kluky ani nežárlili. A tak se znova mezi tanky, obrněnými transportéry a vší tou vojenskou technikou setkáváme s těmi, kteří vzpomínali a já jsem k nim přitahovaná.
Vyfotím si muže, který na první zastávku v Čechách vzpomíná...Ano, na Aš, kde jsem se narodila. Nemůžu přejít nejvyšperkovanějšího muže, který osvobodil ženský koncentrační tábor v ne tak vzdáleném Holýšově a dostanu se konečně k tomu neuvěřitelně zvláštnímu a trochu jinému pětadevadesátiletému muži, který zpestřoval život vojákům svými kresbami, kreslil karikatury. A v ruce má i teď notýsek s papíry a na počkání kreslí. Rázem se stává miláčkem mé třídy. No vždyt já jsem právě na tohoto vskutku zvláštního mužíka natěšená a ta jeho živá gesta takového dědy neposedy děti přece vidí. Jukne na mne a už kreslí. A já mu poděkuji a zneužiju půjčeného bločku třídní hodpodářky Kristýnky a nakreslím rychle i já jeho. Na památku. Celý se rozzáří a začne se smát. Něco si říkáme, prosím o společné foto a celou dobu si tahám z paty svůj jediný ročník francouzštiny. Ale když máte oba tužku a na té jedné vlně se oba hihňáte, je to zase důkaz, že kdo chce, domluví se. Tohle je prostě fantastický moment. Uznejte.
Třídu rozpouštím a vpouštím do prodlouženého víkendu. Děkuju jim ještě za chytré dotazy, za dotazy v angličtině, za zájem. Za vnímání toho, že tahle akce není formalita. Že uběhnou jeden dva tři roky a nebude tu možná nikdo z nich, protože čas našich dnů není nekonečný. Nedemokraticky vnucuji ještě názor, že jednou budou za tohle setkání moc vděční...tihle muži jim podali ruku, tihle, co zažili hrůzu války a její konec. Co si strkali při odvodu kameny do kapes a olovo do záložek u kalhot, aby ztěžkli a šidili měření a lhali o věku, protože by neunesli na frontu neodejít, že by zkrátka nemohli být odvedeni. Řada jejich kamarádů se nevrátila a vy si uvědomíte o to víc, že to, o čem jim se některým ani nechce mluvit, pak spolknou jakoby nic dvě slova v informačním textu, v učebnici dějepisu.
Jsme lační po osobních příbězích kdejaké hvězdy. A možná je to nakonec i dobře. Protože tahle lačnost po příběhu osobním se může obrátit i v moment, že nás zaslouženě zachvátí síla těch opravdu potřebných příběhů. Příběhů, o kterých vám žádná učebnice nepoví a utrhané ruce a nohy a krvavé hroudy masa, co z kluka prvoláskaře zbydou, se smetou jako černá písmenka typografa do dvou slov: Těžké ztráty.
Ne nadarmo se říká, že člověk přestal věcí opravdu dobře vnímat a pamatovat si je, když bylo vypravování a slovo mluvené přetaveno v slovo zapsané..
Slavnosti svobody nejsou formalitou..beseda s těmi ,co válkou prošli už vůbec ne....ale jak řekl jeden z těch odvážných mužů úplně na závěr... přejme si, aby se vlastně žádné oslavy nějakých konců nějakých válek konat ani nemusely.
Těžké ztráty. Dvě slova a v nich... miliony osobních příběhů těch mrtvých, i těch, co jim při vzpomínkách na kamarády, své blízké a své lásky dodnes přeskočí hlas.
Osvoboditelům poděkování a přání opravdu dobrého zdraví.
--------------------------
Wikipedie: Pláž Omaha
Jen velmi málo se nakonec na pláži Omaha událo tak, jak bylo naplánováno. Problémy s navigací způsobily, že většina vyloďovacích člunů své cíle po celý den míjela. Obrana byla neočekávaně silná a způsobila přistávajícím americkým jednotkám těžké ztráty. Ženisté se snažili pod těžkou palbou odklidit překážky, aby se mohli později vojáci protlačit těmi několika málo průrvami, které byly vytvořeny. Jednotky oslabené ztrátami při samotném vylodění nebyly schopny proti silné obraně vybojovat průchody z pláže...
--------------------------
doporučuji zvláště článek Hello, boys..kde je celá beseda se studenty i smnohem lepšími fotografiemi zaznamenána....a pak zajímavý článek O osvobození ženského koncentračního tábora v Holýšově.
Za nekvalitu mých euforicky cvaknutých fotek se moc omlouvám.
Luc Ronsonnet, syn válečného veterána, který použil jako sedmnáctiletý přehlídku fíglů, jen aby do války mohl jít
a dodatek ještě :
José Schindfessel - hrdina, co prošel mostem u Remagenu. ...mostu,co patří do sbírky mých mostů viděných..
George Thompson nosí prostě bílou bundičku,kšiltovku a vsadili byste se, že má denně nálož kliků... zkrátka opradový život - jak říká - na té spráné straně hlíny